Článek
Žijeme v době, která je sice plná moderních technologií, aplikací a neustálého pokroku, ale člověk se v ní občas cítí unavený a ztracený. Kamkoliv dnes přijdete, všude na vás blikají displeje, telefony pípají každou minutu a z televize posloucháme rady odborníků na to, jak máme správně žít, co máme jíst a jak digitálně komunikovat. Když se nad tím člověk zamyslí zdravým selským rozumem, musí se sám sebe zeptat: Jsme opravdu šťastnější než dřív? Pamětníci, kteří zažili devadesátá léta, v tom mají většinou jasno. Žili jsme sice skromněji a neměli jsme všechno na jeden klik, ale svět kolem nás měl tehdy mnohem větší smysl.
Svět poctivých věcí vystřídala pípající elektronika
Vezměme si jako příklad obyčejné věci, které nás obklopují. V devadesátých letech se spotřebiče jako pračky, ledničky nebo televize vyráběly tak, aby vydržely věčnost. Když se něco pokazilo, chlap vzal do ruky šroubovák, opravil to na koleni a jelo se dál. Dnes? Elektronika podlehne takzvaným kazítkům a rozbije se vteřinu po skončení záruky, protože oprava by stála víc než nový přístroj.
Podobné je to s auty. Stará poctivá auta měla mechanickou duši. Dnes sednete za volant a auto na vás hystericky pípá, že přejíždíte čáru, že se málo díváte před sebe nebo že máte unavené oči. Člověk už nemá pocit, že stroj ovládá, ale že je jím neustále kontrolován a špehován.
Dětství s klíči na krku mělo větší hodnotu než tisíc lajků
Největší rozdíl je ale vidět na mladé generaci. My jsme jako děti vyrůstali venku s klíči na krku. Naším jediným úkolem bylo vrátit se domů, až se rozsvítí pouliční lampy. Nepotřebovali jsme drahé online kurzy ani chytré telefony, abychom se zabavili. Stačil nám starý fotbalový míč, kousek bláta a parta kamarádů ze sousedství. Učili jsme se řešit konflikty z očí do očí, prali jsme se na pískovišti a domů chodili se sedřenými koleny. Dnešní děti sice umí ovládat tablet dřív, než se naučí mluvit, ale často neumí obyčejně pozdravit souseda na chodbě a realitu vnímají jen přes displej telefonu.
Svět se zkrátka strašně zrychlil a vytratila se z něj ta obyčejná lidská bezprostřednost. Dřív lidé drželi víc spolu, sousedé se znali jménem, chlapi zašli po práci na jedno a drželo se dané slovo. Dnes se každý schovává za bezpečnostní dveře svého bytu a přátele počítá na sociálních sítích. Zlaté devadesátky nebyly dokonalé, ale měly v sobě svobodu, klid a poctivost, která se z dnešního digitálního světa pomalu vytrácí. A je to sakra škoda.
Jak to vidíte vy? Také rádi vzpomínáte na devadesátá léta, nebo se vám v dnešní digitální době žije lépe?
