Článek
Řídit patnáctitunový autobus v ranní špičce je občas očistec, ale člověk má v tom kolosu aspoň respekt. Když ale v sobotu nad ránem před dovolenou sednete za volant rodinného kombíku, veškerá profesní hrdost jde stranou. Najednou jste jen unavený táta, který se snaží přepravit posádku směr letiště Václava Havla v Praze, aniž by po cestě přišel o rozum.
Přípravy začaly už v pátek. Hned po šichtě jsem musel ještě narychlo odvézt autobus do servisu, aby byl na můj návrat v pořádku a bezpečný – takže jsem domů dorazil utahaný a až večer mohl začít skládat zavazadla do osobáku.
Zatímco náš slavný firemní nováček v zácviku teď má volno a na linku zápasit s provozem vyjede až v pondělí – naposledy totiž v tom stresu omylem zapomněl zajet na jednu zastávku, takže jsme se s celým autobusem museli potupně vracet kousek zpátky přes kruhový objezd (ale hlavně, že nakonec u naší firmy zůstává!) – já doma bojoval s kufry.
Manželka měla sice původně pocit, že k moři musíme odvézt polovinu obýváku, ale já jako řidič z povolání dobře znám váhové limity. Kufr osobáku rozhodně nebyl narvaný k prasknutí, protože do letadla si stejně můžeme vzít jenom omezené množství věcí a platit na letišti za nadváhu se mi opravdu nechtělo. Vzpomněl jsem si na kluky ze servisu, kterým jsem tam ten svůj kolos zrovna nechal – ti aspoň na zatékání do motoru mají těsnění, já na přísné letecké předpisy měl jen svou neústupnost při balení.
Když bylo vše naloženo přesně podle limitů a kluci vzadu už se divoce hádali o jeden jediný tablet, který bereme s sebou, věděl jsem, že jestli máme přežít cestu do Prahy a pak ještě let, musím zasáhnout. Vytáhl jsem z batohu krabičku, kterou jsem před odjezdem tajemně koupil, a podal jim dvoje sluchátka a speciální audio rozdvojku. Zapojil jsem oboje sluchátka do jednoho tabletu, v autě okamžitě zavládlo hrobové ticho, kluci začali společně sledovat pohádku, manželka si oddychla a mohli jsme konečně vyrazit.
Vyrazili jsme směr Praha. Cesta po dálnici probíhala v klasickém duchu. Kluci začali po třiceti kilometrech hlásit, že mají žízeň. Naštěstí jsme poučení z minulých cest, takže jim manželka ze sedadla spolujezdce podal lahve s vodou. Nabalil jsem jim s sebou klasické nerezové termolahve, které máme vyzkoušené.
Hlavní trik totiž spočívá v tom, že je kluci museli vypít ještě před letištní kontrolou v Praze. Prázdné nerezové lahve vás totiž přes detektory normálně pustí a čistou studenou vodu si pak zdarma napustíte z pítka až u odletové brány. Ušetříte majlant za předražené pití v letištních obchodech a děcka jsou v klidu.
