Článek
Dnes to je přesně 47 dní, co jsme doma s manželkou udělali zásadní rozhodnutí. Típli jsme poslední cigaretu a vyhodili všechny zapalovače, popelníky a všechno ostatní co by nám připomínalo kouření cigaret.
Pro spoustu lidí je to možná krátká doba. Ale pro mě, jakožto kuřáka z paneláku, co bez krabičky neudělal ani ránu, je to jako vyhrát olympiádu. Pravda je taková, že nikdy v životě se mi nepodařilo přestat na takhle dlouhou dobu. Vždycky jsem po pár dnech selhal, takže těch 47 dní je pro mě osobní historický rekord.
Když mozek marně hledá rituály
Jenže zatímco doma jsme se v tom navzájem drželi a plácali po zádech, v běžném denním provozu to byla regulérní zkouška ohněm.
Nejhorší to bylo ty první dny. Moje tělo mělo za ty roky vypěstovaný přesný automatický program. Člověk má své rituály, chvilky klidu, kterými ze sebe shazuje každodenní stres. Když jsem pak poprvé musel fungovat úplně bez cigaret, ruce se mi podvědomě třásly. Sahal jsem do prázdné kapsy a mozek absolutně nechápal, co se děje. Místo kouře jsem žmoulal v puse mentolovou žvýkačku a snažil se zhluboka dýchat. Moje nervová soustava v tu chvíli křičela o pomoc.
Za volantem to bylo složitější než doma
Musím chlapsky přiznat, že v práci za volantem autobusu to bylo o dost složitější než v klidu domova. Když sedíte v kabině, plníte jízdní řád a do toho musíte řešit každodenní stresové situace v provozu s plným absťákem, je to čistý test příčetnosti.
Ale zvládl jsem to. Hodně zhluboka jsem to rozdýchával, drtil žvýkačku a neustoupil jsem ani o krok.
Domácí minové pole v paneláku
Držet tenhle nový režim ve dvou lidech pod jednou střechou v paneláku má sice obří výhodu, že se vzájemně hlídáte, ale první dny to u nás vypadalo jako v minovém poli. Oba dva jsme byli kvůli absenci nikotinu tak podráždění, že by se atmosféra u večeře dala krájet.
Ale udrželi jsme se a to nejhorší už máme naštěstí za sebou.
Peníze už nelétají z okna
Finanční stránka věci je navíc neskutečná. Každý kuřák moc dobře ví, jak strašné peníze v tom lágru nechává. Když ty tisícovky najednou za ty skoro dva měsíce nezmizely z peněženky a nezůstal po nich jen smrad, je to sakra znát. Je až neuvěřitelné, kolik peněz dokáže člověk doslova vypustit do vzduchu, a teď ty prachy konečně zůstávají doma v rodinném rozpočtu.
Bylo to těžké, ale dneska vím, že jsem udělal to nejlepší rozhodnutí. Chci tu být pro své kluky s čistými plícemi a chci žít jako chlap, co dokáže porazit i vlastní zlozvyky.
Čertík na rameni už prohrává
Ten malý čertík v hlavě sice občas ještě zašeptá a pokouší mě, ale já už dneska vím, jak ho úspěšně uklidnit a poslat do patřičných mezí. Po těch 47 dnech téhle tvrdé školy jsem si totiž naprosto jistý jednou věcí – už se k tomu nikdy v životě nevrátím. Ta svoboda a čistá hlava za to prostě stojí.
Pokud taky zrovna bojujete s touhle závislostí, držím vám palce. Dá se to zvládnout. Hlavní je vytrvat, překonat ty první dny a nebát se, že to nezvládnete.
Baví vás moje upřímné příběhy a chcete mě podpořit v psaní dalších textů po večerech? Přímo pod článkem najdete tlačítko „Podpořte autora“. Děkuji všem!
