Článek
Je neděle ráno. Včera jsme se s rodinou po týdnu vrátili domů, vybalili kufry a dneska už zase pomalu najíždíme na klasický domácí režim. V obýváku ještě trochu voní zatuchlý vzduch z týdne zavřených oken a u pračky roste hromada prádla, která připomíná menší pískovou dunu. Jinak je ale v celém domě ještě polomrtvo a vládne tu posvátný klid. Naši dva rošťáci po tom včerejším cestovním maratonu ještě tvrdě odfukují v postelích a ani je nenapadne vstávat.
Žádný poprázdninový splín se u nás nekoná. Největší luxus je pro mě totiž to, že se vracím s naprosto čistou a odpočatou hlavou. Nedělní ranní kávu si tak můžu vypít v naprostém tichu, než v baráku propukne ten klasický denní blázinec.
Jenže ten klid je pro řidiče autobusu vždycky trochu relativní. Každý kolega z povolání mi potvrdí, že jakmile nastane neděle, v hlavě se vám spustí neviditelný tachograf. Už od oběda podvědomě odpočítáváte hodiny a vteřiny, které vám zbývají do pondělního ranního výjezdu. S každým douškem kávy vím, že se nezadržitelně blížím k momentu, kdy budu muset večer bez milosti zhasnout jako poslušný školák.
Užít si prázdninovou neděli s manželkou a dětmi je sice fajn, ale večer už musím myslet na režim. Žádná hospoda ani ponocování. Ještě se chvíli pověnovat manželce, probrat, co přinese nový týden, a včas jít spát. Prázdninové pondělí se totiž neptá a můj budík v tomto domě zkrátka zařve jako první. Přesně ve čtyři ráno.
Zatímco vy budete zítra v posteli otočení na bok teprve rozlepovat oči, já už budu v autobuse odbavovat první cestující.
Někdo si myslí, že o prázdninách jezdíme s prázdným autobusem a je to na silnicích brnkačka. Omyl. Školáci sice odpadli, ale o to víc na mě zítra ráno dýchne syrová realita. Nastoupí parta z fabriky na ranní směnu – chlapi, kteří mají náladu pod psa ještě před štípačkou a voní směsí ranního turka a těžké rezignace. K tomu lidé kteří hystericky spěchají na navazující vlaky. Připočtěte ostré letní slunce pálící přímo do očí a unavené chalupáře v osobácích, kteří se vracejí z víkendů a na silnici tvoří naprosté bizáry.
Ukočírovat tuhle prázdninovou směs, když vám polovina řidičů nedá na kruháči blinkr, vyžaduje tátovské nervy z oceli. Člověk zkrátka musí mít stoprocentní soustředění a čistou hlavu.
Já sedám za volant odpočatý, s čistým štítem a vím, pro koho tu práci dělám. V pět ráno zavřu přední dveře s naprostým klidem a pojedu jako jejich ranní spasitel. Autobus zkrátka nepočká.
Baví vás moje příběhy zpoza volantu autobusu? Tyhle texty píšu po večerech úplně sám a pro radost, abyste měli u ranního kafe co číst. Psaní mě neživí a miliony z něj nečekám – od toho mám svoji poctivou práci za volantem.
Pokud ale máte pocit, že vám moje řádky zpříjemnily nedělní ráno, a chcete mi vyjádřit podporu, můžete využít tlačítko „Podpořte autora“ přímo u článku. Každé symbolické dýško na jedno pořádné kafe na benzínku potěší a pomůže mi udržet otevřené oči při pondělním budíčku ve čtyři ráno.
Díky všem za přečtení a zítra ráno na značkách! Vy, co jedete se mnou na šichtu – připravte si karty, ať nezdržujeme spoj!
