Článek
Co může v dítěti zanechat výchovná metoda „nechat vybrečet“?
Pláč dítěte je jedním z prvních jazyků, kterým s námi komunikuje. Než se naučí mluvit, než pochopí svět kolem sebe, pláčem sděluje jediné: něco potřebuji. Přesto existuje výchovná metoda, která s tímto jazykem zachází zvláštním způsobem, dítě se nechá vyplakat, aby se „naučilo“, že jeho potřeby nejsou naléhavé.
Tato metoda není okrajová. Mnoho rodičů ji volí v dobré víře, často na základě rad od minulých generací, okolí nebo z knih. „Když k němu půjdeš pokaždé, rozmazlíš ho.“ „Musí si zvyknout.“ „Pláč mu neuškodí.“
Jenže otázka nezní, zda si dítě zvykne. Otázka zní: na co si zvykne.
Osobní zkušenost, která nekončí v dětství
S touto výchovou mám osobní zkušenost a zdaleka nejsem sám. V dospělosti ji lze rozpoznat nejen u sebe, ale i v okolí: u lidí, kteří působí silně, samostatně, „nezávisle“, ale uvnitř nesou hluboký pocit osamění, nejistoty nebo studu za vlastní potřeby.
Dítě, které opakovaně pláče a nikdo nepřichází, si z toho neodnáší poučení typu „svět je bezpečný“. Odnáší si mnohem tišší, ale trvalejší závěr: když něco cítím, jsem s tím sám.
Co se děje v psychice dítěte
Z pohledu vývojové psychologie nejde o rozmazlování, ale o vytváření základního pocitu bezpečí. Dítě si v raném věku neukládá vzpomínky ve formě příběhů, ale ve formě tělesného a emočního prožitku. Opakovaná zkušenost neutišeného pláče se zapisuje hluboko do nervového systému.
Právě zde navazují poznatky teorie citové vazby, kterou rozpracoval mj. John Bowlby. Dítě potřebuje zažít, že jeho signály mají odezvu. Ne dokonalou, ne okamžitou, ale dostatečně spolehlivou. Pokud se tak neděje, může se vytvořit tzv. nejistá nebo vyhýbavá citová vazba.
Důsledky (nejen) v dospívání
To, co vypadá jako „samostatnost“, se může v dospívání projevit jinak:
- potíže s navazováním blízkých vztahů
- strach ze závislosti na druhých
- potlačování emocí nebo jejich náhlé výbuchy
- pocity vnitřní prázdnoty
- zvýšené riziko úzkostných či depresivních stavů
Při osamostatnění, v období, kdy člověk opouští rodinu a staví vlastní život se tyto vzorce často aktivují naplno. Ne proto, že by byl „slabý“, ale proto, že se nikdy nenaučil, že jeho potřeby jsou slyšeny.
Rodiče nejsou viníci
Důležité je říct jedno: většina rodičů tuto metodu nevolí ze zlého úmyslu. Často jen opakují to, co sami zažili, nebo se snaží obstát v tlaku výkonu, únavy a nedostatku podpory.
Problém není v rodičích. Problém je v představě, že emoce dítěte jsou něco, co je třeba „zlomit“, aby vyrostlo silné.
Skutečná síla ale nevzniká potlačením potřeb. Vzniká tehdy, když je dítě nejprve přijato, a teprve potom se učí zvládat svět.
Každý máme „své“ potřeby
Pláč malého dítěte není projevem vzdoru, ale základní signál, že se děje něco, co samo nedokáže zvládnout. Do přibližně půl roku věku lze jeho potřeby spočítat téměř na prstech jedné ruky: hlad, nepohodlí, bolest, únava a potřeba blízkosti a bezpečí. S přibývajícím věkem se potřeby dítěte přirozeně rozšiřují, nikoli však dramaticky. Pokud na tyto signály reagujeme, neučíme dítě závislosti, ale porozumění sobě samému a právě z něj vyrůstá skutečná samostatnost.
Co si z toho můžeme odnést
Pláč není manipulace. Je to žádost o vztah.
A vztah, ten první, nejzákladnější je tím, z čeho člověk čerpá celý život.
Možná nemůžeme změnit svou minulost. Ale můžeme změnit způsob, jak o ní mluvíme. A především způsob, jakým dnes přistupujeme k dětem i k sobě samým.
(Autor je nezávislý výzkumník v oblastech lidské psychiky, pedagogiky i kvantové fyziky.)
