Hlavní obsah

Obec Horné Opatovce srovnali se zemí. Ekologickou katastrofu držel režim v tajnosti

Foto: Photograph: Liviaboskova, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Kostel svatého Vavřince v zaniklé vesnici Horné Opatovce

Ekologická katastrofa vymazala z mapy tisíciletou obec. Lidé přišli o domov kvůli výrobě hliníku. Z malebné vesnice u Žiaru nad Hronom zůstal jen opuštěný a chátrající kostel

Článek

Historie Horních Opatovců nezačala až s příchodem těžkého průmyslu. První písemná zmínka o podhorské osadě pochází už z roku 1075, kde je zapsána jako Terra Apathy de Grana. Lidé tu přitom žili už podstatně dříve. Archeologové v místě objevili osídlení a pohřebiště z doby bronzové. Místní se po staletí živili hlavně zemědělstvím, lovem, plavením vorů po Hronu a obchodem. Vesnice si během své existence prožila své. Vypalovali ji kasteláni z nedalekého Šášova, osmanští nájezdníci i procházející vojska. Obec ustála věčné požáry i ztráty z obou světových válek.

Horné Opatovce se staly kulturním a duchovním centrem celého údolí. Vesnice žila kulturou i sportem. Místní divadelníci vyhráli celostátní soutěž a v obci fungoval hasičský sbor i fotbalový klub. Opatovce měly vlastní pivovar, mlýn a jeden z prvních vodovodů v širokém okolí. Vesnice neustále rostla. V roce 1828 měla 116 domů a 815 lidí, těsně před zničením už v 228 domech žilo na 1 380 obyvatel.

Srdcem vesnice byl kostel svatého Vavřince. Gotickou stavbu ze 13. století místní v průběhu věků přestavovali a doplnili o dominantní věž. Kvůli rostoucímu počtu věřících prošel kostel v letech 1910 až 1911 rozsáhlou přestavbou do současné podoby. Málokdo si tenkrát dokázal představit, že z prosperující vesnice brzy nezbyde vůbec nic.

Foto: Foxburg, Public domain, via Wikimedia Commons

Horné Opatovce - maketa

Stalinův rozkaz a utajovaná fabrika v údolí

Po skončení druhé světové války prudce vzrostla poptávka po hliníku. Jakmile vypukla studená válka, stal se z hliníku klíčový válečný materiál. Když Západ zakázal vývoz kovu do východního bloku, v socialistických továrnách nastala krize. V roce 1950 se v Moskvě konala tajná porada u Josifa Stalina za účasti komunistických ministrů obrany. Stalin tehdy narychlo přednesl plán přestavby průmyslu a přezbrojení spojeneckých armád. Povel zněl jasně. Československo se muselo proměnit v kovárnu a zbrojovku Východu.

O konkrétním umístění nové obří hliníkárny se rozhodovalo v roce 1951. V úvahu přicházela dvě místa na Slovensku, konkrétně Modrý Kameň a Svatý Kríž nad Hronom. Vyhrálo údolí Hronu, protože ho ze tří stran přirozeně chránily hory Vtáčnik, Kremnické a Štiavnické vrchy. Tato poloha poskytovala továrně přirozený úkryt před případným leteckým bombardováním ze západu. Výhodou byla i krátká cesta k maďarskému bauxitu v pohoří Bakony. A v celém kraji navíc chyběla práce, takže o lidi nebyla nouze. Otázkami ekologie nebo dopadů na životní prostředí se v tehdejší době z logických důvodů nikdo nezabýval.

Ještě v roce 1951 vznikl národní podnik Kovohuty Hron. Celý projekt podléhal přísnému utajení a zřizovací listina neobsahovala ani předmět činnosti, ani přesnou adresu sídla. Lidé v Horných Opatovcích sledovali stavbu obřích hal hned za vesnicí, ale o jejich účelu neměli ani ponětí. Oficiálně se mezi lidmi šířila informace, že půjde o závod na výrobu zemědělských traktorů. Jednotlivé haly dostaly krycí názvy Marx, Engels I a Engels II. Spolu s výstavbou fabriky došlo v roce 1954 k přejmenování obce Svatý Kríž na Žiar nad Hronom a samotná fabrika získala název Závod Slovenského národního povstania.

Jedovatý prach a tváře od bláta

První slovenský hliník byl v závodě oficiálně vyroben 29. srpna 1953 při příležitosti výročí SNP. Radost z nových míst a dobrých výdělků obyvatele Horných Opatovců rychle přešla. Výroba hliníku jela naplno, jenže fabrika neměla žádné filtry ani odsávání. Při spuštění prvních čtyřiceti pecí se do elektrolyzérů přidávala tekutá anodová hmota obsahující třicet procent černouhelné dehtové smoly. Polovina z tohoto množství se během procesu odpařila přímo do haly a okolního ovzduší, což představovalo přibližně čtyři a půl tuny toxického dehtu z jediné anody.

Dělníci u pecí pracovali v hustém, nedýchatelném žlutém dýmu. Dehtové výpary a sálavé teplo hutníkům doslova poleptávaly a spalovaly kůži na obličeji. Jakýkoliv přechod na denní světlo a sluneční paprsky způsoboval nesnesitelnou bolest. Dělníci u pecí si mazali na tváře bláto z kaluží, aby v žáru a dýmu vůbec vydrželi. Teprve mnohem později dostali od zaměstnavatele ochranné krémy. Vláda hutníkům v roce 1953 zkrátila pracovní dobu na šest hodin denně. Obyvatelům Horných Opatovců to ale nepomohlo, protože nečištěné zplodiny z komínů dál padaly přímo na jejich domy stojící jen kousek od továrny.

Kromě dehtu a obrovského množství prachu unikal do ovzduší fluorovodík, arzén, rtuť a karcinogenní uhlovodíky. Údolí Žiarské kotliny jedovatý mrak prakticky uvěznilo. Kvůli mírnému větru zůstával viset přímo nad vesnicí. Dopady na krajinu byly vidět hned. Už v roce 1954 zaznamenali místní včelaři masivní a nevysvětlitelný úhyn včelstev. O rok později začaly selhávat nohy i hospodářskému dobytku. Krávy vyhnané ráno na pastvu se večer nedokázaly postavit a farmáři je museli odvážet na vozech. Dobytku v důsledku intoxikace fluorem měkly kosti a docházelo k úhynu, až nakonec vyhynulo devadesát procent všech zvířat v obci.

Jedovatý dým postupně spálil veškerou zeleň v okolí. Stromy přestaly plodit a odumíraly celé lesní porosty. Jed v ovzduší byl tak agresivní, že skla v oknech rodinných domů doslova matněla a leptala se. Vše, co zůstalo delší dobu venku, pokryla neprůhledná černá vrstva. Nově napadaný sníh během několika málo hodin zcela zčernal. Prádlo už ženy na dvorech nevěšely. Sušily ho na půdách, kam se ale černé saze a toxický prach stejně protáhly.

Zničené zdraví a nucený útěk z domova

Jedovatý vzduch začal brzy ničit i samotné lidi. První to odnesly děti. Odcházely jim zuby, slábly a začaly se jim křivit kosti. U dospělých obyvatel prudce vzrostl výskyt nádorových onemocnění, výrůstků na kostech a dermatitid. Lidé v obci trpěli chronickými dýchacími potížemi. Stát se snažil katastrofu ututlat. Děti z Horných Opatovců proto dvakrát ročně posílal na povinné ozdravné pobyty do Ľubietové nebo Kremnických Baní. Problém to však neřešilo, protože po návratu děti opět dýchaly zamořený vzduch.

V květnu 1956 poslali vědci ze Slovenské akademie věd komunistům tajný dopis. Vědci na základě průzkumů v terénu potvrdili, že koncentrace jedovatých látek v Horných Opatovcích mnohonásobně překračuje jakékoliv přípustné normy. Oficiálně doporučili, aby byla obec v zájmu ochrany zdraví obyvatelstva kompletně vystěhovaná. Místní orgány reagovaly v roce 1956 alespoň tím, že vydaly přísný zákaz další výstavby rodinných domů. Informace o skutečném rozsahu katastrofy se však na veřejnosti nesměly šířit.

Vláda Československé socialistické republiky nakonec v roce 1963 rozhodla o definitivní likvidaci obce k 31. červenci 1969. Proces vystěhování 1 380 obyvatel z 228 domů trval téměř deset let. Plán postavit pro všechny novou vesnici u Zvolena ztroskotal. Lidé odmítli jít všichni společně na jedno místo, a tak jim stát raději vyplatil peníze. Nové bydlení si lidé museli sehnat sami. Většina nakonec skončila v panelácích v Žiaru nad Hronom a Hliníku nad Hronom. Pro starší generaci znamenala ztráta domova životní tragédii a mnozí krátce po přesídlení ze žalu zemřeli. Buldozery postupně srovnaly se zemí všechny rodinné domy, školu i obchody.

Zdi praskají, ze stropu padá omítka

Jediné, co z Horných Opatovců zbylo, je Kostel svatého Vavřince. I ten se ale teď může každým dnem sesypat. Stavba, která je chráněnou národní kulturní památkou, se ocitla v havarijním stavu. Nebezpečí tentokrát přichází přímo ze země. Svah pod kostelem se dal do pohybu a celá stavba se i s podložím posouvá. Pohyby terénu dosahují centimetrových hodnot ročně, což vede k praskání nosného zdiva a narušení statiky.

Situace je natolik vážná, že uvnitř kostela hrozí zřícení stropních konstrukcí. Ze stropu se uvolňují a na podlahu padají kusy omítky a zdiva o hmotnosti až dvacet kilogramů. Dovnitř už nikdo nesmí. Rodáci se při zářijových srazech musejí mačkat venku pod stanem. Geologové sesuv pod kostelem zařadili do nejvyšší kategorie R4. Město Žiar nad Hronom reagovalo vyhlášením havarijního stavu a okolí kostela bylo ohrazeno mobilním plotem.

Svah drží jen silou vůle. Hlavně proto, jak bezohledně stát okolní krajinu překopal. Oblast v bezprostřední blízkosti kostela svírají ze všech stran obří skládky odpadu. Spodní voda podmáčí podloží a zanesený potok nemá kam odtékat. Bez drahých oprav a důkladného zpevnění svahu se kostel brzy zřítí.

Fabrika skončila, památka na zničenou vesnici zůstává

Modernizace fabriky přišla až o desítky let později. V 90. letech převzalo fabriku Slovalco. Starou technologii nahradily moderní pece a emise klesly o devadesát procent. Firma také zakryla a zalesnila staré kalové pole. Místo vesnice tu dnes stojí továrny a sklady. Žiaru nad Hronom přinášejí na daních přes 1,5 milionu eur ročně.

Konec výroby přinesla až energetická krize. Elektřina extrémně podražila a stát odmítl pomoct. V lednu 2023 tak akcionáři vypnuli i poslední pece. Po téměř sedmdesáti letech tak výroba hliníku na Slovensku úplně skončila.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz