Článek
Když se v únoru 1959 z výpravy na Severním Uralu nevrátila devítka zkušených studentů pod vedením Igora Ďatlova, přátelé a rodina zalarmovali úřady. Zpočátku nikdo nepanikařil. Zpoždění v tak těžkém terénu nebylo ničím výjimečným. Když ale utekly dva týdny bez jediné zprávy, úřady vyhlásily rozsáhlé pátrání. Do horského terénu vyrazily vojenské oddíly, záchranáři, dobrovolníci ze řad spolužáků i místní lovci z kmene Mansijů. Když záchranáři 26. února konečně našli tábořiště na úbočí hory Cholat Sjakl, okamžitě pochopili, že se stalo něco strašného.
Záchranáři našli opuštěný a napůl zasypaný stan rozřezaný zevnitř. Uvnitř zůstala většina osobních věcí, teplé oblečení, boty, fotoaparáty i deníky. Od stanu vedly ve sněhu viditelné stopy bosých nohou nebo lidí obutých pouze v ponožkách. Stopy směřovaly dolů ze svahu směrem k lesu. O několik stovek metrů níže, pod cedrem, objevil pátrací tým první dvě těla, která patřila Juriji Dorošenkovi a Juriji Krivoniščenkovi. Oba leželi u zbytku vyhaslého ohniště, svlečení pouze do spodního prádla. Větve stromu byly polámané do výšky pěti metrů, což naznačovalo, že se na ně někdo pokoušel vyšplhat.
Další tři těla, včetně samotného Igora Ďatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina, byla nalezena v různých vzdálenostech mezi cedrem a stanem. Ležela v polohách, které jasně ukazovaly, že se tito lidé snažili ve vichřici vyčerpáni probojovat zpět ke stanu a svým věcem. Zbývající čtyři členy výpravy našli záchranáři až v květnu. Ljudmila Dubininová, Semjon Zolotarjov, Alexandr Kolevatov a Nikolaj Thibeaux-Brignolles leželi v rokli pod silnou vrstvou sněhu na dně potoka.
Stan výpravy na fotografii z 26. února 1959
Otazníky kolem pitev
Soudní pitva přinesla ještě více otazníků než samotný nález tábořiště. Prvních pět obětí podle patologů podlehlo mrazu a vyčerpání. Těla nalezená v rokli ale nesla stopy těžkých vnitřních zranění. Thibeaux-Brignolles měl devastačně roztříštěnou lebku, zatímco Dubininová a Zolotarjov utrpěli masivní fraktury hrudníku spojené s vnitřním krvácením do plic a srdce. Tlak, který tato zranění způsobil, přirovnal lékař k síle nárazu auta ve vysoké rychlosti.
Největší záhadou zůstávalo, že přes drtivá vnitřní zranění neměly oběti na kůži téměř žádné modřiny ani oděrky. K tomu všemu Ljudmile Dubininové chyběl jazyk, zatímco Zolotarjov i Dubininová neměli oční bulvy. Sovětská vyšetřovací komise nedokázala najít žádný rozumný motiv ani pachatele. Okolí stanu nejevilo známky přítomnosti cizích osob a chyběly jakékoliv stopy zápasu. Případ byl ještě v roce 1959 uzavřen s nekonkrétním závěrem, že skupinu zahubila neznámá přírodní síla, které se nedokázala ubránit.
Šedesát let divokých konspirací
Úřady spisy okamžitě utajily. Právě nedostatek oficiálních informací pak dal vzniknout desítkám konspiračních teorií. Jedna z verzí pracovala s myšlenkou, že studenty napadli místní obyvatelé z kmene Mansijů, kteří chtěli chránit své posvátné území. Místní obyvatelé ale s úřady od začátku ochotně spolupracovali. Vyšetřovatelé navíc brzy zjistili, že taková devastační zranění nemohl způsobit člověk ani žádná tehdejší zbraň.
Jiné hypotézy ukazovaly na tajné sovětské vojenské testy. Spekulovalo se o dopadu bloudící balistické rakety či výbuchu vakua. To měly dokládat i zmínky o mírně zvýšené radiaci na oděvech dvanácti členů výpravy. Později se ukázalo, že dotyční dříve pracovali v utajovaných závodech jaderného průmyslu. Lidé mluvili o útoku sněžného muže, jehož existenci měla dokazovat jedna neostrá fotografie. Na seznamu podezřelých se ale objevili i mimozemšťané nebo špioni ze CIA.
Žádný z těchto scénářů přitom nedával ucelený smysl. Nevysvětloval, proč lidé rozřízli stan zevnitř a utíkali bez bot do mrazu, ani jak mohly vzniknout zdevastované kosti bez vnějších podlitin.
Záhadu z roku 1959 rozluštila fyzika z Disneyho animáku
Skutečné vysvětlení přišlo až po více než šedesáti letech. Propojilo švýcarskou vědu s technologiemi hollywoodských animátorů. V roce 2019 se obnovenému pátrání po pravdě začali věnovat vědci Johan Gaume ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne a Alexander Puzrin z Curychu. Gaume potřeboval přesný fyzikální model sněhu na svahu. Narazil ale na překážku v podobě složitého počítačového modelování sněhových vrstev.
Řešení přinesla náhoda. Když Johan Gaume v kině sledoval animovaný trhák Ledové království, zaujalo ho, jak realisticky studio Disney nasimulovalo pohyb sněhových mas. Během sledování pohádky si všiml, jak mimořádně realisticky a fyzikálně přesně se na plátně chová sníh pod nohama animovaných postav i při sněhových sesuvech. Animátoři ze studia Disney totiž pro potřeby filmu vyvinuli unikátní počítačový kód, který dokázal věrně simulovat deformaci a stlačování sněhu.
Gaume se neváhal spojit s hollywoodskými vývojáři v Los Angeles a získal od nich licenci na tento animační kód. Švýcarský vědecký tým pak tento algoritmus vzal, upravil jeho parametry a dosadil do něj reálná geologická, topografická a meteorologická data získaná přímo ze svahu hory Cholat Sjakl z noci na 2. února 1959.
Smrtící mechanika větrné desky
Výsledky počítačové simulace podpořené hollywoodskou technologií přinesly přesné vysvětlení celého mechanismu katastrofy. Skupina pod vedením Igora Ďatlova si nevědomky vytvořila nebezpečnou past vlastníma rukama. Aby si studenti postavili stan na rovině a zakryli ho před zuřícím větrem, vykopali do zasněženého svahu horizontální zářez. Tím však narušili stabilitu vrstvy ležící nad nimi.
Svah nad stanem pokrývala takzvaná sněhová deska. Šlo o extremně hustou a těžkou vrstvu, která ležela na nestabilním podloží. Sníh se nezřítil okamžitě po dokončení zářezu, což dlouho mátlo vyšetřovatele. V noci zasáhla horský hřeben silná vichřice. Z vyšších poloh přivála obrovské množství sněhu a postupně ho usazovala přímo nad tábořištěm.
Po několika hodinách neustálého zatěžování dosáhla hmotnost kritické hranice. Bloku kompaktního sněhu praskly vazby v podloží a těžká deska se utrhla. Nebyla to obří lavina, která by stan smetla do údolí. Ze svahu se sesunul jen masivní blok sněhu. Ten dopadl přímo na spící členy výpravy, kteří leželi na tvrdém podkladu z lyží a batohů.
Přesně tento model simulace ukázal, že pád větrné desky vyvolal obrovský plošný tlak, který způsobil přesně ta devastující zranění hrudníků a lebek bez jakýchkoliv oděrek na kůži. Zranění byla srovnatelná s deformacemi při dopravní nehodě.
Útěk bez bot a boj s mrazem
Díky poznatkům ze simulace do sebe najednou všechny dílky skládačky zapadly. Úder přišel bez varování. Těžký sněhový blok se provalil do stanu a spící skupinu uvěznil. Někteří členové výpravy byli těžce zranění, všichni v šoku. Ve zdevastovaném stanu vypukl zmatek a panika. Vchod do stanu zůstal pod závalem. Skupina neměla čas vyhrabávat oblečení ani boty. Ve strachu z dalšího sesuvu museli stan zevnitř prořezat nožem a dostat se co nejrychleji ven.
Rozhodnutí utéct k lesu dává z pohledu zkušených horalů plný smysl. Věděli, že na otevřeném svahu jim v lavinovém nebezpečí a vichřici hrozí okamžitá smrt. Cesta do údolí k lesu představovala jedinou naději na nalezení úkrytu před větrem a rozdělání ohně.
V mrazu dosahujícím minus třiceti až čtyřiceti stupňů Celsia bosí a nedostatečně oblečení neměli šanci dlouho přežít. U ohniště pod cedrem postupně podlehli podchlazení první dva členové. Zbytek skupiny se v zoufalství pokusil vrátit ke stanu pro věci. Extrémní mráz a vyčerpání jim ale nedaly šanci a všichni tři cestou zkolabovali. Poslední čtveřice se propadla v rokli u potoka pod tíhou sněhu a podlehla kombinaci zranění a mrazu.
Děsivý detail s chybějícími očima a jazykem má také věcné vysvětlení. Těla zůstala v potoce až do května. Měkké tkáně podlehly rozkladu, proudící vodě a drobným živočichům za tři měsíce působení divoké přírody.
Zdroje: Wikipedia, irozhlas, prima zoom, novinky, czechcrunch, stoplusjednicka, expeditionclub
