Článek
Viera Čáslavská pocházela z dobře zajištěné a vzdělané rodiny. Byla to elegantní žena, která plynule hovořila francouzsky a německy. Pracovala jako novinářka a překladatelka francouzské literatury. S Husákem se znali od povstání, ale sblížili se až po jeho návratu z vězení na počátku 60. let, kdy v Bratislavě hledal oporu.
Viera mu nabídla nejen zázemí, ale také bezmeznou péči. Nakonec se rozvedla a spojila život s Husákem, který po návratu z vězení znovu stoupal v řadách komunistické strany. Přestože spolu žili v dlouholetém spokojeném svazku, do další svatby se Husák nijak nehrnul. Byl zcela pohlcen politickou kariérou, která po srpnu 1968 vyvrcholila jeho návratem k moci. Viera stála věrně po jeho boku, dokázala tlumit jeho často prudkou povahu a vytvářela mu klidné zázemí.
Tajný sňatek
Změnu v roce 1973 přinesly až mezinárodní povinnosti a osobní zásah sovětského vůdce Leonida Brežněva. Při plánování státní návštěvy do ČSSR totiž indická premiérka Indira Gándhíová poslala oficiální pozvání pro Husáka i s jeho manželkou. Neoficiální vztah byl pro tehdejší diplomatický protokol jednoduše nepřijatelný. Husák se musel podvolit tradicím i příkazům. Svatba v roce 1973 se konala v naprosté tajnosti. O tom, že se Viera stala druhou paní Husákovou, nevěděli ani nejbližší přátelé a příbuzní. Dozvěděli se to až zpětně z krátké zprávy v denním tisku.
Ani po oficiálním svatebním obřadu se ale život první dámy nezměnil. Viera odmítala roli pouhé reprezentativní figurky na pražském Hradě. Nadále žila ve svém bytě v Bratislavě, pracovala v redakci časopisu a po městě se pohybovala zcela sama, bez ochranné služby či limuzín. Husák ji po příjezdu na Slovensko často jen vysadil z auta před domem a jel dál za svými povinnostmi. Do jejího bytu podle pamětníků dokonce nikdy nevkročil. Víkendy trávili společně na zámečku v Kolodějích nebo ve vile v Bratislavě. Viera byla skromná, vyhýbala se výhodám mocných a lidé v jejím okolí ji měli upřímně rádi pro její lidskost a ochotu pomáhat.
Osudové rozhodnutí z Bardejova
Podzim roku 1977 měl být pro Věru Husákovou obdobím odpočinku. Odjela na léčení do Bardejovských lázní, kde se zotavovala ze zdravotních potíží. Vše probíhalo v naprostém klidu až do čtvrtka 20. října 1977. Při návratu z odpolední procedury Viera na schodišti nešťastně zakopla, spadla a způsobila si zlomeninu v rameni. Místní lázeňští lékaři byli připraveni zranění na místě ošetřit a ruku znehybnit. Běžný pacient by v nemocnici dostal sádru a pokračoval v léčení. Místo běžného ošetření se však rozjela přehnaná péče, jakou si vyžadoval status první dámy.
Viera sama požádala, aby místní personál informoval profesora Pavla Nováka ze sanatoria pro vysoké funkcionáře v Bratislavě, který jí podobné zranění léčil už v minulosti. Jakmile se zpráva dostala do Bratislavy, profesor Novák se okamžitě rozhodl, že musí za významnou pacientkou osobně odletět. Z bratislavského letiště tak narychlo odstartoval vládní vrtulník s jednou z nejzkušenějších posádek pod vedením majora Fabíka. Kolem páté hodiny odpoledne stroj přistál v Bardejově.
Ředitel lázní i personál předpokládali, že všichni v lázních přenocují a ošetření proběhne v klidu na místě. Profesor Novák však neústupně trval na okamžitém přeletu do Bratislavy. Argumentoval tím, že má druhý den ráno naplánované neodkladné operace a nemá u sebe ani základní osobní věci.
Spěch, který se stal osudným
Vojáci i členové doprovodné ochranky měli vážné obavy. Blížila se noc a povětrnostní podmínky na trase se velmi rychle zhoršovaly. Major Fabík ale prohlásil, že rozkaz provede a letět se musí v každém případě ještě dnes. Od přistání v lázních neuplynula ani půlhodina a vrtulník se znovu vznášel ve vzduchu, tentokrát i s prezidentovou manželkou.
Cesta zpět probíhala za úplné tmy a stále se zhoršujícího počasí. Po krátkém mezipřistání v Popradu, kde stroj doplnil palivo, pokračovala posádka dál na západ. Mezitím se však nad Bratislavou situace zhoršila. Nad letištěm v Ivance pri Dunaji se vytvořila hustá mlha. Dohlednost na přistávací dráze klesla na pouhých 50 metrů a vertikální viditelnost činila pouze 30 metrů.
Dispečink okamžitě uzavřel letiště a zrušil všechny pravidelné lety. Tři dopravní linky Československých aerolinií byly odkláněny na náhradní letiště. Jen pro vládní speciál platila jiná pravidla. Posádka vrtulníku byla o katastrofálních podmínkách v Bratislavě podrobně informována. Řídící letového provozu posádce doporučil přistát na letišti v Piešťanech. Kapitán stroje ale nabídku odmítl a rozhodl se pro riskantní pokus o přistání v hlavním městě.
Náraz v kukuřičném poli
Přiblížení k dráze probíhalo za tmy a mlhy výhradně podle přístrojů. Při prvním pokusu se posádka nad dráhou netrefila a musela manévr opakovat. Pilot však v nepřehledném terénu nedodržel stanovený úhel sestupu ani předepsanou výšku. Vrtulník letěl příliš nízko a pomalu. Když se přiblížil k prahu dráhy, posádku oslepil odraz silných naváděcích světel v husté mlze. Vyžádali si jejich ztlumení. O několik sekund později se posádka ještě pokusila varovat před oslepujícím světlem, ale spojení zničehonic utichlo.
Těsně před práhem dráhy vrtulník zachytil o kukuřičné pole. Rotory okamžitě vymrštily do vzduchu tuny prachu a kukuřičných stvolů, které vytvořily neprostupnou stěnu. Pilot vteřinu před dopadem zcela ztratil prostorovou orientaci. Stroj se v obrovské rychlosti roztříštil o zem pouhých 300 metrů od přistávací dráhy.
Záchranáři našli trosky a těla obětí rozmetaná po poli až po 50 minutách pátrání. Náraz nikdo na palubě nepřežil. Zahynula Viera Husáková, profesor Novák i všichni členové posádky. Vyšetřovací zpráva, která byla odtajněna až v roce 1999, hovořila jasně. Zpáteční let neměl být vůbec povolen. Za tragédií stála řetězová reakce špatných rozhodnutí, patolízalství vůči mocným a zbytečný hazard.
Pro Gustáva Husáka znamenala ztráta druhé ženy ránu, ze které se již nikdy nevzpamoval. Když mu tragédii oznámili, potichu zavzlykal a zavřel se v kanceláři. Od té doby se z něj stal ještě uzavřenější a zahořklejší muž, který zbytek života dožil v naprosté samotě na pražském Hradě.
