Článek
Dnešní Texas, Oklahoma a jižní Kansas tvořily v 19. století jedno obrovské bojiště zvané Komančérie. Žádné úřady nebo hranice tu neexistovaly. Krajinu křižovaly kočovné rodinné tlupy, které spojoval společný jazyk, neuvěřitelné jezdecké umění a válečná kultura.
Původně šlo o poměrně chudou a málopočetnou skupinu lovců ze severozápadního Wyomingu, patřící k širší rodině Šošonů. Žili v drsných horských podmínkách a spoléhali se jen na kamenné nástroje, proutěné pasti a pěší lov. Všechno se otočilo v 18. století, kdy se poprvé dostali ke španělským koním. Stali se prvním indiánským národem, který přizpůsobil celou svou existenci a válečnou strategii životu v koňském sedle. Vyšlechtili odolné mustangy, naučili se na nich střílet z luků a z vyvrženců ze severu se během jedné generace stala obávaná velmoc.
Zatímco jiné kmeny používaly koně spíše jako břemeno nebo pomocníka k přepravě, Komančové se s nimi doslova sžili. Během jízdy viseli na boku zvířete a pálili pod jeho krkem. Pro střelce byli téměř k netrefení.
Komančové
Dohody o míru nikdy nefungovaly
19. století přineslo střet dvou kultur, které vedle sebe nedokázaly žít. Na jedné straně stáli osadníci z východu. Byli přesvědčení, že veškerá půda má patřit těm, kdo na ní postaví farmy a města.
Na straně druhé stály rodinné tlupy, pro které byla země neoddělitelnou součástí života a svobody. Komančové neuznávali stálá obydlí, nekáceli stromy a nechtěli se učit obdělávat půdu. Všechno se točilo kolem lovu bizonů a válčení. Pro komančské muže byly nájezdy jedinou cestou k majetku a respektu ostatních. Smlouva o míru byla v jejich očích jen dočasným příměřím, které platilo do chvíle, než mladí bojovníci potřebovali dokázat svou odvahu nebo získat další koně.
Nájezdy Komančů se vyznačovaly obrovskou brutalitou. Osamocené farmy v texaském pohraničí se stávaly terčem rychlých přepadení. Bojovníci vpadli na ranč brzy ráno, zmasakrovali muže, vypálili stavení a unášeli koně i zajatce. Podobný osud potkával nejen bělošské osadníky, ale i okolní indiánské kmeny. Například kanibalské Tonkawy téměř vyhladili. Podle dobových svědectví a historických bádání bylo mučení a zabíjení běžnou součástí jejich válečného řemesla. Ženy čelily násilí a muži často umírali dlouhou, krutou smrtí. Pro hraničáře šlo o teror, pro Komanče o přirozené právo silnějšího.
Z bělošské holčičky indiánskou mámou
Mezi unesenými bývaly velmi často děti. Komančové je ušetřili a odvedli na své území. Důvod byl praktický. Zničující epidemie neštovic a cholery, které mezi indiány zanesli Evropané, neustále snižovaly populaci kmene. Únosy cizích dětí byly pro Komanče způsobem, jak zabránit vymření. Pokud bylo dítě dostatečně mladé, rychle zapomnělo na svůj původní domov, přijalo komančské zvyky a stalo se plnohodnotným členem rodiny.
To byl i případ nejslavnější bílé zajatkyně Cynthie Ann Parkerové. V roku 1836, kdy jí bylo pouhých devět let, přepadla komančská tlupa rodinný ranč Parkerů ve východním Texasu. Dívka byla unesena a přijata do rodiny, která z ní vychovala pravou prérijní ženu. Cynthia dostala jméno Nautdah, vdala se za náčelníka Petu Noconu a porodila mu tři děti.
Když ji v roce 1860 texaští hraničáři odvezli zpátky k její původní rodině Cynthia se už nedokázala adaptovat zpět na bělošský způsob života. Mluvila špatně anglicky, odmítala nosit těsné šaty a zbytek života strávil marným toužením po návratu ke své indiánské rodině a synům.
Konec svobodného života
Pravidelná americká armáda i španělští nebo mexičtí vojáci byli proti komančům dlouhou dobu bezmocní. Klasická armáda nemohla komančské jezdce v pustině vůbec dohnat. Byli neuvěřitelně rychlí a dokázali v sedle strávit dny bez jídla a vody. Situace se změnila, až když vojáci přejali jejich způsob boje.
Jednotky zvané Texas Rangers přijaly stejně dravý a bezohledný způsob boje. Půjčovaly si indiánské zvědy ze spřátelených kmenů, které Komanče k smrti nenáviděly, a začaly přenášet boj hluboko do srdce Komančérie. Pomalé pušky na indiánské šípy nestačily. Zlom přinesl až revolver Samuel Colta . První zbraň, ze které se dalo rychle a opakovaně střílet přímo z koně.
Skutečným koncem Komančů ale nebyly vojenské porážky ani vypálení jejich táborů v kaňonu Palo Duro. Hlavní příčinou jejich konce se stal nedostatek jídla. Během několika málo let na přelomu 60. a 70. let 19. století pobili lovci desítky milionů bizonů.
Bez bizonů ztratili jakoukoliv šanci na přežití a museli kapitulovat. Vybíjení bizonů podporovala i samotná armáda, protože generálové moc dobře věděli, že zničením zdrojů potravy srazí divoké kmeny na kolena.
Poslední náčelník Komančů
Nejdéle ze všech vzdorovala skupina Kvahadiů. V jejím čele stál nejstarší syn unesené Cynthie Ann Parkerové, mladý a mimořádně schopný válečný náčelník Quanah Parker. Právě on vedl poslední zoufalé bitvy na Vysokých pláních. V roce 1875 se musel se svými zbylými lidmi vzdát a odejít do rezervace v Oklahomě.
V roce 1875 dorazily do rezervace Fort Sill v Oklahomě poslední skupiny Komančů. V jejich čele stál Quanah Parker, syn unesené Cynthie Ann Parkerové. Pochopil, že další boj znamená konec celého kmenu. Místo bojování se soustředil na to, jak pro svůj kmen vyjednat co nejlepší podmínky.
Přestože nosil elegantní obleky, podnikal a přátelil se s americkými prezidenty, jako byl Theodore Roosevelt, nikdy nepřestal být Komančem. Odmítl se ostříhat, zachoval si mnohoženství a ve svém domě neustále hostil desítky potřebných členů kmene. V domě měl vystavený portrét matky a sestry, které běloši odvedli od komančské rodiny.
Bojovníci, kteří dál sloužili Americe
Zavření do rezervací a vynucený bělošský způsob života znamenaly konec staré Komančérie. Komančové jako národ ale přežili. Když vypukly světové konflikty ve 20. století, potomci prérijních jezdců se v obrovských počtech dobrovolně hlásili do americké armády. Vzhledem ke své početnosti poslali indiáni do armády vůbec největší podíl svých mužů.
Za druhé světové války pomáhali Komančové spojencům v Evropě. Jejich rodný jazyk, který nebyl zaznamenán v žádných učebnicích, posloužil jako dokonalá a nikdy neprolomená šifra pro přenos tajných zpráv. Komančští radisté se dokonce zúčastnili vylodění v Normandii. Rozkazy si předávali v rodné řeči, se kterou si němečtí špioni nedokázali poradit.
Zdroje: Wikipedia, zoom.iprima, echo24, advojka, dobrodruh, asiaskop, armyweb, babylonrevue
