Článek
V šedesátých letech zažíval československý film své nejlepší období. Vznikly filmy, ke kterým se diváci s láskou vracejí dodnes. Mezi nastupující generací herců vynikal mladík, který měl modré oči a neobyčejnou mimiku. Vladimír Pucholt působil na jevišti naprosto přirozeně. Lidé v něm viděli obyčejného kluka od vedle, který dokázal rozesmát i chytit za srdce.
Jeho cesta k herectví nebyla vůbec lehká. Narodil se v roce 1942 v Praze. Všechno se ale změnilo po únoru 1948, kdy režim rodinu tvrdě zasáhl. Jeho otec pracoval jako advokát. Odmítl však dělat právníka v režimu, který nerespektoval právo a spravedlnost. Místo v advokátní kanceláři tak ze dne na den skončil u tramvají a na stavbě. Pro mladého Vladimíra to znamenalo okamžitou stopku při plánování vysokoškolského studia. Na vysněné obory mohl s takovým kádrovým posudkem zapomenout.
Od dětství přitom toužil hlavně po medicíně a jazycích. Touha pomáhat druhým pro něj nebyla pouhou frází, ale vnitřním přesvědčením. Protože byl přístup na univerzitu z kádrových důvodů zablokovaný, nezbylo mu než jít po jiné cestě. Vyučil se v pražské Tesle spojovým mechanikem. Před kamerou se sice objevil už jako dítě, ale že by se hraním živil naplno, ho zpočátku nenapadlo.
Druhý pokus na divadelní akademii
Když se po vyučení rozhodl zkusit štěstí na přijímacích zkouškách na divadelní akademii DAMU, poprvé neuspěl. U zkoušek přitom předváděl postavu lékaře z Bílé nemoci od Karla Čapka. Osud jako by mu už tehdy naznačoval, kam bude jeho život ve skutečnosti směřovat. Na druhý pokus ho připravoval herec Ladislav Pešek, který v něm hned poznal obrovský potenciál. Zároveň ho ale varoval, že snaha školy předělat všechny do jedné šablony by mohla zničit jeho originální projev.
Podruhé už komise nad jeho rodinným kádrovým škraloupem přimhouřila oči a na studium ho přijala. Při studiu se projevil jako obrovský talent, ale i neřízená střela. Se spolužáky prováděl různé recese a kousky. Jelikož byla jeho velkým koníčkem pyrotechnika, hodil jednou bouchací kuličky pod nohy děkana. Hrozilo mu vyloučení ze studia, ale jeho obrovský dar a nadšení pro věc ho nakonec na škole udržely. Studium úspěšně dokončil v roce 1965.
Jeho vnímání herecké profese se od samého začátku lišilo od mnoha vrstevníků. Ve své diplomové práci formuloval myšlenku, že herec promlouvá k lidem a nesmí jim lhát. Podle něj bylo svatou povinností každého umělce vzepřít se v okamžiku, kdy by jeho práce měla sloužit lži. Tento morální kompas ho pak provázel po celý život.
Sláva v činoherním klubu
Po škole nastoupil do nově založeného Činoherního klubu. Režisér Jan Kačer tehdy skládal soubor z lidí, kteří v sobě měli fantazii, vnitřní svobodu a odpor k totalitě. Pucholt do tohoto konceptu zapadl absolutně přesně. Na jevišti vystupoval s takovou lehkostí, jako by o naučených pravidlech v životě neslyšel.
Na jevišti dokázal vytvořit postavy, které diváky fascinovaly. Ve hře Pension pro svobodné pány hrál po boku zkušených kolegyň a kolegů zmateného mladíka Halibuda, který se zamotává do bláznivých situací. V Camusově hře Spravedliví si zahrál revolucionáře Alexeje Vojnova. Scéna, ve které odmítne spáchat atentát kvůli dětem, brala divákům v sále dech.
Skvělý výkon předvedl i v legendární komedii Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. V pouhých třiadvaceti letech dokázal i bez velkého maskování zahrát senilního dědka, ze kterého se kvůli strachu o podnájem stává nebezpečný pošuk. Na jevišti předváděl neuvěřitelné kousky. Později v Gogolově Revizorovi hrál Chlestakova. I když odehrál pouhá čtyři představení, na jeho podvodníčka zkoušejícího moc nad ostatními diváci vzpomínali ještě roky.
Od zednického učně po hvězdu šedesátých let
V divadle sice sbíral skvělé ohlasy, ale teprve film z něj udělal obrovskou hvězdu a miláčka národa. Stačily k tomu pouhé tři roky mezi léty 1964 a 1967. Pro režiséry Nové vlny byl velkým objevem, protože uměl skvěle improvizovat a vnášel do rolí obyčejnost, ve které se tehdejší generace okamžitě našla.
Prvním obrovským úspěchem byl film Černý Petr z roku 1963. Pucholtův zednický učeň Čenda a jeho neformální pozdrav se stali okamžitým hitem. Před kamerou nehrál, prostě tam přirozeně byl, což diváky v kinech okamžitě dostalo. Následoval první československý filmový muzikál Starci na chmelu. Jako samotářský a čestný student Filip si tehdy získal srdce diváků po celé zemi. Film se stal fenoménem a písničky z něj zněly po celé zemi.
Další vrchol přišel s Formanem ve snímku Lásky jedné plavovlásky. Pucholt zde ztvárnil přelétavého a poněkud sobeckého pražského klavíristu Mildu. Snímek dosáhl mezinárodního ohlasu a byl dokonce nominován na Oscara. Pucholtovy reakce v postelové scéně s nezkušenou partnerkou patřily k vrcholům herectví.
Jeho poslední velkou filmovou rolí v rodné zemi se stala postava v komedii Svatba jako řemen režiséra Jiřího Krejčíka. Režisér mu původně nabízel roli ženicha, ale Pucholt si po přečtení scénáře sám vyprosil postavu zmateného a přehnaně horlivého mladého policisty. Jeho výkon byl naprosto neodolatelný. Hlášky o tom, proč ho lidé nemají rádi, zlidověly. Při pauzách na natáčení s Pavlem Landovským v uniformách zastavovali auta, předstírali kontrolu pneumatik a řidiče odměňovali lízátky. Film byl sice skvělý, ale kvůli satirickému pohledu na bezpečnostní složky skončil po čase v trezoru.
Místo slavné kariéry zvolil útěk za svobodou
Zatímco lidé i kritici byli z mladého herce nadšení, on sám už v duchu plánoval zásadní krok. Cítil, že kolem něj vládne jen přetvářka, nedůvěra a politický tlak. Věděl, že v takovém prostředí by dříve či později musel přistoupit na kompromisy, které byly v rozporu s jeho morálním přesvědčením. Nechtěl se dostat do situace, kdy by musel hrát v budovatelských filmech a sloužit propagandě.
Navíc chtěl stále naplnit svůj dětský sen a vystudovat medicínu. Věděl, že lékařské povolání je obor, který pomáhá všem lidem bez rozdílu a který se nedá tak snadno politicky zneužít jako umění. Když mu navíc před odchodem přišel povolávací rozkaz na vojnu, bylo rozhodnuto.
V roce 1967 využil turistické vízum a odcestoval do Velké Británie. Pro českou kulturu a divadlo to byla obrovská ztráta. Mnoho kolegyň a kolegů nemohlo pochopit, jak někdo na vrcholu slávy a popularity může všechno opustit a odejít do neznáma. Pucholt však věděl, že svoboda a čisté svědomí mají vyšší hodnotu než potlesk publika.
Před svým odchodem napsal dojemný dopis režiséru Krejčíkovi, ve kterém vysvětloval své důvody. Tento dopis byl do Prahy doručen tajně. Krejčíka kvůli němu dokonce výslýchala policie. Krejčík ale nepovolil. Dopis přečetl kolegovým filmařům a pak ho raději spálil, aby hercovu rodinu uchránil před problémy se StB.
Tvrdé začátky v emigraci
Začátky za hranicemi nebyly vůbec jednoduché. Pucholt neuměl perfektně anglicky a v cizí zemi nikoho nezajímalo, že byl v Praze slavným hercem. Úřady mu navíc neuznaly ani československou maturitu. Než se mu podařilo dostat k práci v oboru, musel brát jakoukoli práci. Několik měsíců uklízel cizí byty a domy, aby měl vůbec na jídlo a základní životní potřeby.
Pomohli mu britští filmaři a literáti, kteří v něm viděli potenciál. Významný režisér Lindsay Anderson ho ubytoval ve svém bytě a spisovatel špionážních románů John le Carré mu půjčil peníze na studia. Pucholt tyto peníze po dokončení školy do posledního pětníku poctivě vrátil. Večerně si dodělal potřebné zkoušky z biologie, chemie a fyziky, aby se vůbec mohl přihlásit na univerzitu.
V pětadvaceti letech obeslal přihláškami britské lékařské fakulty. Přijali ho na Univerzitu v Sheffieldu. Následovalo osm let tvrdé každodenní práce a studia. V roce 1974 promoval s vynikajícími výsledky a dokonce získal prestižní Zlatou medaili za klinickou medicínu. Jako svou specializaci si vybral pediatrii a neonatologii, takže se začal věnovat péči o malé děti a čerstvě narozená miminka.
Na rozdíl od jiných českých herců v emigraci se o návrat k divadlu nebo filmu nesnažil. Věděl, že jako cizinec s přízvukem by dostával jen role špionů nebo epizodních postav, což ho nelákalo. Herectví považoval za uzavřenou kapitolu a plně se soustředil na novou životní misi.
Dětský lékař, kterého pacienti milovali
Po dokončení studií pracoval v britských nemocnicích, ale v roce 1981 se s manželkou Rosemary a dvěma dětmi rozhodl přesídlit do Kanady. O dětské lékaře byl v Kanadě obrovský zájem a rodina tam navíc získala skvělé zázemí pro život. Působil na neonatologickém oddělení v Torontu a později vedl specializované pracoviště.
Ve svém domě si otevřel také soukromou pediatrickou praxi. Ordinaci si zařídil spíše jako útulný dětský pokoj, aby se v ní malí pacienti nebáli a necítili se jako u doktora. Pucholt sám přiznával, že mu zkušenosti z herectví při práci s dětmi nesmírně pomáhaly. Dokázal děti uklidnit, navázat s nimi kontakt a odlehčit stresující situace. Rodiče i děti ho zbožňovali a považovali ho za jednoho z nejlepších lékařů v okolí.
Během své dlouholeté praxe ošetřil desítky tisíc dětí. Působil dokonce i v odlehlých oblastech mezi původními obyvateli. Práce pro něj nebyla prostředkem k získání bohatství, ale skutečnou službou. Zvolil si těžkou profesi s nočními službami, kde šlo často o sekundy a záchranu života.
Zajímavou kapitolou zůstává jeho rodinný život. Jeho děti, syn a dcera, dlouho vůbec netušily, že jejich tatínek byl v rodné zemi slavným hercem. Doma se o tom nemluvilo. Až když byly starší, dozvěděly se pravdu od známých. Z legrace si z něj zpočátku utahovaly a myslely si, že točil nějaké nemravné snímky. Samotný Pucholt své rozhodnutí opustit slávu nikdy nelitoval.
Před kameru se vrátil už jen zcela výjimečně. V roce 1999 ho režisér Vojtěch Jasný přesvědčil k roli ve filmu Návrat ztraceného ráje. Pucholt se k roli nechal přemluvit jen proto, že ho zaujal scénář a chtěl se tak symbolicky ohlédnout za vlastním životem. Při té příležitosti navštívil Česko a vystoupil v pořadu Na plovárně. Později obdržel několik významných ocenění za celoživotní přínos kinematografii i za svůj morální občanský postoj.
Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, aktuálně, encyklopedie, super, životopis, super, krajskelisty, super, runwayonline
