Článek
Dnes se má za to, že modrá barva je „pro chlapečky“ zatímco červená (nebo její odstíny, růžová) je „pro holčičky“. Dokonce se zdá, že to jde tak daleko, že se to nenápadně koordinuje s barevnou symbolikou používanou (alespoň u nás) v politice: levicové strany adoptují teplé barvy, protože jsou „sociálně citlivé“, zatímco pravicové strany evolučně selektovaných chlapáků v drahých autech adoptují studené barvy do modra. Přijde nám to zcela přirozené: teplé barvy přeci označují citlivost, emoce, něhu, zatímco studené barvy označují racionalitu, věcnost, technologii.
Vtipné je, že tato barevná symbolika se ustavila poměrně nedávno. Já a mí vrstevníci, kteří jsme zažili předrevoluční tělovýchovu (kdo ví, možná to trvá dodnes, na normální základce jsem se vlastně nebyl podívat už dlouho), si dobře pamatují, že chlapečci tehdy nosili povinně červené trenýrky, zatímco holčičky modré bombarďákoidy. Tehdy mi ta symbolika dávala dokonalý smysl – říkal jsem si, chlapečci jsou výbušnější a agresivnější, takže červená označuje, že jsou ohnivý element, zatímco modrá označuje, že holčičky jsou klidnější a poslušnější, tedy vodní element. Podobná symbolika, mimochodem, dodnes existuje v ezo-kruzích, třeba v astrologii.
Když půjdeme ještě dál do minulosti, lze citovat z veřejné publikace amerického Earnshawova kojeneckého oddělení z roku 1918, kde se říká: „Obecným pravidlem je růžová pro chlapce, modrá pro dívky. Důvodem je to, že jelikož je růžová výraznější a silnější barvou, je vhodnější pro chlapce; zatímco modrá, která je delikátnější a půvabnější, je pěknější pro dívky.“
Co je na tom zajímavé, je to, že jakmile se nějaká symbolika naturalizuje, začne člověku automaticky připadat „hrozně přirozená“ a samozřejmá a ze sítě možných asociací se vycizeluje pletenec, který při této volbě dává dobrý smysl - a ten se stane jejím důvodem. Právě toto dělá kultura prakticky neustále: danosti, které jsou určené kulturně, nakonec působí jako přirozené a přírodní. A zdá se, jako by tu s námi byly od nepaměti, přitom mohou být jen generaci nebo dvě staré.
Povídání na jindy by mohlo být o tom, co všechno se takhle zásadně proměnilo, co považujeme za prastaré – namátkou třeba tzv. „tradiční rodina“, ale našli bychom toho spoustu.
