Článek
Pane řediteli, než se budeme bahnem povodní zabývat, dovolte připomenout několik čísel ze statistik: Na jednoho obyvatele České republiky připadá pouze 0,26 ha zemědělské půdy a výměra nadále klesá. V posledních letech ubývalo v ČR 15 hektarů zemědělské půdy denně. V Evropské unii jsou celkové ztráty na zemědělské půdě finančně vyčísleny na 38 mld eur ročně. Eroze se na tom podílí až 14 mld eur. V ČR je vodní erozí ohroženo 50 % zemědělských půd a větrnou erozí 15 – 20% půd. Ztráta zemědělské půdy vodní erozí za povodní byla extrémní. Valící se kalné vody vzbuzovaly respekt, nánosy toxického bahna se pak staly výrazným faktorem následné destrukce krajiny. Dá se odhadnout, kolik zemědělské půdy bylo povodněmi ztraceno?
To se odhadnout nedá. To zatím neumíme žádnými prostředky měřit a spočítat. Co můžeme, je odvození, odhad katastrofy a to z hodnot průměrné roční eroze z českého zemědělského půdního fondu a ta je v ČR 7.5 tuny z hektaru. Pokud bychom vycházeli z této hodnoty ztrát a přepočítali bychom to na celkovou zemědělsky obhospodařovanou půdu, došli bychom k číslu 22 345 000 t odnesené půdy z ČR za jediný rok. Což opět vyjádřeno penězi je 150 mil. eur za rok. A je to ztráta nevratná. Za povodní to bude určitě mnoheme více, i když z menší plochy.
Výzkumný ústav monitoringu a ochrany půdy se zabývá sledováním eroze zemědělské půdy. Jak se takové sledování prakticky provádí?
Půdní eroze je sledována v sytému Monitoringu eroze, na kterém náš ústav spolupracuje se Státním pozemkovým úřadem ČR. Za rok 2023 jsme měli 238 hlášení a letos je to již přes 500 hlášení o výskytu eroze po celé republice. Monitorování eroze je ale dobrovolná činnost závislá na vůli nejen hospodařících subjektů, nahlásit jí může prakticky kdokoliv. Zemědělské pozemky jsou dnes v soukromém vlastnictví a je tedy především na zodpovědnosti majitelů, zdali nám údaje poskytnou. Vrůstající počet hlášení v posledních letech svědčí o tom, že si zemědělci a zemědělsky hospodařící společnosti ztráty půdy erozí uvědomují. Počty hlášení narůstají zvláště v kraji Vysočina, kde je intenzivní zemědělská činnost a krajina je přitom na eroze díky reliéfu náchylná. Na výzkumné úrovni se samozřejmě zabýváme dalšími možnostmi sledování eroze, především prostředky dálkového průzkumu země (DPZ).
A co se děje s údaji, které takto shromáždíte?
Jsou předávány Státnímu pozemkovému úřadu, který s nimi dále pracuje a jsou zveřejňovány on-line. A pracují s nimi i další organizace a vědecká pracoviště.
A stačí tato dobrovolná hlášení k monitoringu eroze na zemědělské půdě k jejímu sledování?
V současnosti vyvíjíme softwarový nástroj k odhadu eroze, který vychází z vyhodnocení hlavních faktorů, ovlivňujících erozi, jako je svažitost, délka svahu, půdní pokryv nebo četnost a intenzita srážek. Na základě výpočtů tohoto programu pak vyjíždíme na kritická místa. Shoda skutečného stavu s výsledky označenými programem přesahuje 80 %. Bohužel takových míst je tak velké množství, že z kapacitních důvodů je nemožné systematické monitorování. Tedy i následně doporučit opatření k omezení eroze půdy. Jistá možnost zkvalitnění systému monitoringu eroze je v poskytnutí tohoto nástroje starostům obcí, aby se mohli ke sledování erozních jevů připojit. Poslední přívalové deště naznačují, že by jim to v ochraně obcí, majetku občanů, ale samozřejmě především půdy, výrazně pomohlo.
Jak tedy na základě vámi měřených poznatků i výpočtů hodnotíte stav ochrany půdy ČR před erozí?
Legislativa ochrany půd je dostatečná a na úrovni. Vychází ze Zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, od roku 2021 je platná i protierozní vyhláška, a od roku 2016 je platná i novelizovaná vyhláška o kontaminaci půdy. Právní ošetření ochrany zemědělské půdy tedy na potřebné úrovni máme. Z mého hlediska je však problém v kontrole a dodržování těchto právních nástrojů. Nemáme dostatek kvalifikovaných lidí, kteří by kontroly prováděli, ať už je to na úřadech v gesci Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství nebo například obcích s rozšířenou působností. Jak víme, kde neprobíhá kontrola nejsou legislativní nástroje tak účinné, jak bychom potřebovali.
A je tu ještě jiný zásadní problém. Asi 70 % zemědělského půdního fondu je u nás v pronájmu a to se samozřejmě projevuje v úrovni snahy chránit půdu. Není mnohdy taková, jak to vidíme u soukromě hospodařících rodin, které půdu vlastní a váží si jí. Některé zemědělské podniky se takovému nařčení sice brání, ale už neochota členit velké obhospodařované plochy půdy na menší, kde by tak snadno nedocházelo k erozi, je zřejmá, podnikům to zpravidla přináší technické i ekonomické komplikace. Stát sice vytváří tlak na rozdělení obrovských ploch zemědělské půdy scelených při kolektivizaci, mnohdy s odstraněním protierozních prvků, ale realizace není možná ze dne na den. Ještě nedávno byla průměrná rozloha půdního bloku v ČR zdaleka největší ve státech EU, nyní se snížila maximální výměra pro pěstování jedné plodiny na 30 ha a na silně erozně ohrožených plochách dokonce na 10 ha. Problém není ani tak ve snížení rozlohy polí za každou cenu, je to spíše v rozumném členění pozemků na základě krajinného reliéfu, který by vedl k maximálnímu omezení eroze. Tak jak to vidíme v mnoha zemích Evropy, kde nedošlo k násilnému sjednocení pozemků. Na to jak ideálně členit konkrétní pozemky máme přitom už dnes sofistikované nástroje a je možné je využít. A není to jen o velikosti hospodařících subjektů, i mnohé velké podniky se snaží s tímto stavem něco dělat a využívají dokonce i nejmodernější výsledky výzkumu.
Zmínil jste situaci v Evropě. Známe oblasti léta považované za chudé a zemědělsky nevyužívatelné, jako třeba Gaskoňsko. Dnes je to prosperující region s vyváženou krajinou protkanou lesy s tvrdými dřevinami a malými nádržemi. Je to zřejmě výsledek vývoje pozemků v soukromém vlastnictví. Zde, v našich podmínkách vlastnictví půdy, se tedy nabízí otázka, kdo je v ČR odpovědný za vývoj krajiny poškozené tvrdými zásahy? Ostatně to musí napadnout každého, kdo sleduje rozhořčenou debatu po povodních mezi správci toků, zemědělci a starosty obcí či občany.
Bohužel žádnou státem určenou koncepci rozvoje krajiny dlouhodobě nemáme a tento stav je předmětem kritiky mnoha organizací, které se krajinou a ochranou půdy zabývají. Ale určitě roste snaha s tímto stavem něco dělat. Některé kroky výrazně pomohly. Například to, že v novelizované verzi zákona o ochraně ZPF nejsou plochy vyčleněné pro ozelenění krajiny (aplikace krajinných prvků) vyčleněny z výměry obhospodařované plochy, jak tomu bylo dříve. Je to vysoce účinný krok. Zřízení protierozního pásu dřevin nebo remízků nezasahují např. do dotací, což byl doposud velký problém, který brzdil ochotu budovat a udržovat tyto prvky v krajině. Na Ministerstvu životního prostředí také vzniklo několik expertních skupin, které by problém péče o krajinu měly v budoucnu řešit. Ale motivovat stav a upozorňovat zemědělce, aby krajinné prvky více aplikovali na svých plochách zatím příliš neumíme. Jakékoliv řešení musí být zcela určitě ve formě nabídek určitých kompenzací. Finanční stránka je zde zásadní, bavíme se o prostředí soukromého vlastnictví půdy. Jde o ovlivnění zisku hospodařících subjektů, jakkoliv je protierozní opatření v jejich zájmu. Nelze jim proto cokoliv jen nařizovat.
Co tedy motivuje zemědělce například v zmiňovaném Gaskoňsku, aby tvořili krajinu vyváženou? Neznáme sice hodnoty normy povolené půdní eroze v těchto zemích, ale soudíc z četnosti liniových lesních porostů nebude stanovená norma zásadní.
Určitě je spojuje společný zájem na udržení hodnoty půdy, její úrodnosti, tradice v uspořádání pozemků a hlavně zemědělská politika státu, kde velkou roli hrají dotace. Tu si nesmíme představovat zjednodušeně, v jakési finanční podpoře ztrát, ale třeba i v tom, jak se společně starat o krajinu a tím udržet úrodnost půdy.
Normy povolené eroze mohou také hrát svoji roli. V ČR měnili postupně zákonodárci její hodnotu, nová vyhláška stanovuje roční erozní limit na 9 t/ha. Naše měření však ukazují, že aktuálně jde spíše o hodnotu asi 7,5 t/ha za rok v průměru za celou republiku. Na mnoha místech je eroze samozřejmě větší. Nová vyhláška je postavena na opakovaném výskytu eroze, neboť v posledních letech se hodně mění distribuce srážek, častěji se vyskytují přívalové deště a tím se mění i podmínky, kde se může eroze vyskytnout. Ale i tak je to poměrně vysoké číslo.
Říkáte vysoké číslo, jaká je tedy představa a nástroje, jak hodnotu povolené eroze ještě snížit?
Ke zlepšení stavu určitě nevede cesta přes postihy hospodařícím zemědělcům a podnikům. Proto nabízíme systém tzv. půdoochranných technologií. Mnohé se využívaly už v minulosti, z těch moderních je to například technika strip-till, setí do strnišť nebo využívání půdu zpevňujících rostlin jako svazenka, nebo obdělávání v pásech různých plodin. Je to rozsáhlý program opatření shrnutý v Zásadách správné agroenvironmentální praxe (DZES), které, pokud hospodařící subjekt důsledněuplatní, má nárok na dotace. Změnili jsme také hodnocení eroze. Dříve jsme znali dělení jen na mírně a silně erozně ohrožené plochy (MEO a SEO), což zemědělcům znemožňovalo pěstovat některé plodiny na silně erozně ohrožených půdách. Dnes jsme zavedli dvě kategorie pro MEO, kam se přesunula část půd ze SEO. Na nich je možné pěstování i širokořádkových plodin při použití půdoochranných technologií. Někteří zemědělci sice namítají, že některé z nich jsou málo účinné nebo naopak nákladné, a ne každý si je může dovolit, ale nabídka opatření je dle našeho názoru vcelku široká, zahrnuje 32 různých variant. Je tedy možné vybrat opatření dle možností realizace a konkrétního terénu. Samozřejmě, že pracujeme i na dalších technologiích.
Vraťme se k normě úbytku půdy ročně erozí. V USA je údajně hodnota měřené eroze asi 3,75 t/ha ročně a vy říkáte, že naše norma je relativně vysoká. Jaká hodnota by byla pro naše prostředí tedy únosná, abychom zabránili úbytku zemědělské půdy?
Naše norma je 9 t/ha/rok. Někteří hospodařící zemědělci mají díky novým klimatickým podmínkám erozi vyšší a mají s naplněním vyhlášky problém. Názory na limity eroze se vyvíjely. Původně byl návrh na roční úbytek půdy erozí stanoven na 17 t/ha s tím, že se bude zpřísňovat, ale to číslo vyvolalo i mezi některými zemědělci silné pobouření. Samozřejmě optimální stav by byl někde v hodnotách 1 až 2 t/ha/rok což by odpovídalo úrovni půdotvorných procesů. Tedy vytváření nové vrstvy úrodné půdy samovolnými půdotvornými procesy. Ta se většinou stanovuje na období 1 centimetru za 100 let. Dosažení takové hodnoty je však díky svažitosti našich pozemků nereálné. I když cílem zemí EU v připravovaném materiálu o monitoringu eroze, kterou by mělo mít v gesci Ministerstvo životního prostředí, je stanovit tuto hodnotu na 2 t/ha/rok. To by ale dle mého soudu znamenalo velmi drastické omezení zemědělského hospodaření a na svažitých pozemcích by prakticky muselo dojít k jejich zatravnění. Považuji to za nereálné.
Znamená to, že budeme přihlížet úbytku kvalitní zemědělské půdy i v budoucnosti s pokrčením ramen? Jak dlouho se dá takový stav tolerovat?
To je zásadní otázka. Máme zjištěno, že na některých pozemcích byla eroze i 30t/ha/rok pokud tam nebyla uplatněna žádná protierozní opatření. Například oblasti tzv. Moravského Toskánska jsou bohužel erozí hodně postiženy a máme snímky, kde traktor už oře jen sprašové podloží. Orná půda zmizela. V současné době narůstají problémy i s větrnou erozí na relativně rovinatých plochách, jakými jsou Polabí nebo některé oblasti jižní Moravy.
Dělali jsme zajímavou studii v oblasti Ždánického lesa, kde máme k dispozici údaje o erozi od doby První republiky až do současnosti. Eroze zde postoupila za toto období z původních 11.5 % v roce 1938 až na současných 60 % obdělávané plochy, takže tam nacházíme místa, kde půdní profil degradoval až na podloží. Na něm se prakticky už nedá hospodařit. Dokonce došlo i k vylidnění některých oblastí. Je to názorná ukázka toho, kam až neřešení problému eroze půdy může zajít.
Platí tedy ještě, že půda je základním prostředkem obživy obyvatel, zlatým pokladem generací mělo by nám záležet na její kvalitě? Je přece ohrožena nejenom erozí ale i trvalým záborem.
Bohužel zákon o Ochraně zemědělského půdního fondu sice nařizuje, že z místa budoucí stavby musí být odstraněna povrchová úrodná vrstvy půdy, ale otázkou je, kam tato půda mizí. Zákon je v tomto ohledu dost vágní “ půda se má smysluplně využít někde jinde.“ Takže často se takové skrývky údajně prodávají i do zahraničí. I když se tempo záboru zemědělské půdy snižuje, stále je to nedostatečně řešený problém, neboť se stavby stále málo umisťují do míst s nekvalitní půdou. K takovému kroku nabízíme nástroj „Limity využití půdy“, který na základě zadaných kritérií umí vybrat ideální pozemek pro potřeby záborů tak, aby nejkvalitnější půda byla ochráněna. Viditelné je to zvláště v okolí dálnic, kde vznikají na zemědělské půdě překladiště nebo parkovací haly pro kamiony. Mnoho zemí, např. Itálie nebo Německo, si tuto situaci už dávno uvědomilo a zásadně zpřísnilo zákony povolující zábor zemědělské půdy. Němci mají spočítáno, že pokud by zábory pokračovaly tempem jako v předešlých letech tak by za 300 let už neměli prakticky žádnou zemědělskou půdu na hospodaření. U nás by to bylo, za současného tempa záborů, podle jednoduchých propočtů, otázkou asi 800 let.
Nepřítelem lidí a majetku číslo jedna po povodních je bahno. Toxické bahno. Školáci se učí o každoročním zúrodnění půdy starého Egypta záplavami, ale naše veřejnost je po záplavách varována před velkou toxicitou bahna. Přitom řízené zaplavování luk a lesa byla ještě za První republiky obvyklá praxe kolem řeky Dyje nebo Moravy. Jak to lze vysvětlit?
U toxicity povodňového sedimentu, lidově „bahna“, musíme rozlišovat mezi difuzním znečištěním způsobeného např. smyvy fosforu, dusíku nebo agrochemikálií ze zemědělské půdy a bodovým znečištěním z výpustí průmyslových provozů a čisticích stanic obcí a měst. I když bývalý dotační program EU pro zbudování nových čistíren odpadních vod v obcích nad 2000 obyvatel hodně pomohl, není realizován všude. Za povodní takového rozsahu, jaké jsme měli, opakovaně dochází i k vyplavení čistíren odpadních vod a průmyslových provozů, a to vše dohromady způsobuje toxicitu povodňového sedimentu. Velký problém to byl při povodních v roce 1997 na Ostravsku, kde došlo k vyplavení mnoha škodlivin z ostravských průmyslových provozů. /Ostramo, pozn. redakce/. V současné době při záplavách nebylo nic takového hlášeno. Naštěstí. Při povodních takového rozsahu se zátěž výrazně naředí a odplaví.
Kontaminací půd se zabýváme detailně, je to i moje profesní zaměření. Povodně nám nabízejí dobré srovnání zátěže půd před povodněmi a po nich. Obecně se dá říct, že tzv. fluvizemě, tedy půdy v nivních pásmech vodních toků, nejúrodnější a preferované lidskými sídly minulosti, se staly díky industrializaci krajiny zatížené toxickými látkami. V 90. letech se náš ústav podílel na řešení projektu „Labe“, v němž se zjistilo významné zatížení těchto půd antropogenními toxickými prvky, jako je kadmium, měď, zinek, ale i organickými polutanty spojenými s lidskou činností, polyaromatickými uhlovodíky ze spalovacích procesů a někde se dokonce skokově zvýšil i obsah PCB, nebo reziduí DDT. Úroveň polutantů vysoce překračovala hodnoty naměřené v jiných částech republiky. V roce 2002 jsme měli možnost srovnat na stejných místech stav znečištění před povodněmi a po nich. Do měření se zapojily i některé další organizace, neboť se uvažovalo o možném vyplavení toxických látek (zejména dioxinů) ze Spolany Neratovice z bývalých zakonzervovaných areálu závodu (v současnosti již dávno asanovaných). To se naštěstí nepotvrdilo, ale podstatné bylo zjištění, že oproti hodnotám naměřených v 90.letech se obsah sledovaných polutantů snížil. Vyjma DDT. Tam mohlo dojít k vyplavení určitého podílu staré zátěže DDT z prostředí Spolany a z mnoha na černo zřízených skládek DDT i podél vlastního toku Labe, které byly v několika případech i lokalizovány. Pro mnohé subjekty to asi byla cesta jejich levné „likvidace“. Opakovaná měření prokázala, že obsah polutantů v půdě poklesl, což jistě souvisí i se zlepšenou kvalitou vody v Labi, kam se vrátily některé druhy ryb a živočichů závislých na dobré kvalitě vody.
V souvislosti se splachem nejlepší zemědělské půdy z polí za přívalových dešťů se hovoří také o vlivu dříve vybudovaných meliorací. Časopis Vesmír uvádí, že takto bylo odvodněno 1 084 800 ha zemědělské půdy napřímeno 14 000 km vodních toků a společně s tím bylo rozoráno 145 000 ha mezí a 35 000 ha lesíků – pokud uvedeme jen některé z prvků, které výrazně ovlivňují koloběh vody v české krajině a dokázaly by zabránit velkým škodám. Jaká je budoucnost meliorací, dají se nějak regulovat?
Podle odhadů našich pracovníků je v současné době až 25 % melioračního odvodnění zbytných, ať už z důvodu ztráty jejich funkčnosti nebo faktu, že byly zbudovány na lokalitách, kde to nebylo žádoucí. Co dále s melioračním odvodněním, řeší také Státní pozemkový úřad a další organizace zabývající se zadržováním vody v krajině. Státní pozemkový úřad spravuje hlavní odvodňovací zařízení (HOZ), na něž se napojují tzv. podrobná odvodňovací zařízení (POZ). Ta jsou však už v soukromém vlastnictví. Takže Státní pozemkový úřad tak může spravovat pouze část odvodňovací soustavy a plánuje opatření, která by jejich provoz zefektivnila ve smyslu přírodě blízkým opatřením. Limitem jsou finance, protože jde o rozsáhlé projekty a realizovat se dá jen část. U odvodnění na soukromých pozemcích / rozuměj navrácených ve smyslu restitučních zákonů/ jsou problémy dva: finance a možnost, že zásahem v rámci POZ na vlastním pozemku ovlivním podmínky na sousedních pozemcích. Což znamená realizaci opatření jen po dohodě s majiteli sousedních pozemků a to je samozřejmě problém. U velkých podniků zásadní. A případná řešení komplikuje fakt, že s předáním pozemků nedošlo k poskytnutí projektové dokumentace provedených meliorací, někdy úplně chybí. Takže současní hospodáři často ani nevědí, kde odvodňovací soustavu mají.
Identifikovat odvodňovací soustavy bez dokumentace jsme se snažili i pomocí nových technologií. Například fotografiemi z dronů nebo letadel se dá část těchto zásahů do půdy odhalit rozdílnou vlhkostí a tím i zabarvením půdy. Počítačové programy pak dokážou precizovat umístění odvodňovací soustavy. Možnosti řešení tu jsou, máme techniky jak stávající odvodňovací soustavy i změnit např. na drenáž s regulovaným odtokem. To znamená, že celou soustavu a vodu v ní můžete regulovat dle počasí. Odhadujeme, že asi 40 % současné meliorační odvodňovací drenáže by se dalo tímto způsobem adaptovat na nové podmínky. Stálo by to asi čtyři až pět miliard korun pro celou ČR. Na první pohled je to hrozné číslo, ale v porovnání se škodami na půdách, zvláště za současných období sucha, která nevhodné meliorace násobí, by se to určitě vyplatilo. Projekt limituje již zmíněná nutnost hradit taková opatření vlastníky půdy, takže zatím, pokud vím, není evidována žádná žádost o takový zásah. Povinnost financovat opravu současným vlastníkem, který zásahy do svého zabaveného majetku musel strpět, je sice mimo morální měřítka a je sporná, ale platná.
Stejný problém, tedy nutnost i velkého zemědělského podniku dosáhnout souhlasu majitelů pozemků s případnými zásahy do jejich majetku, i když jej pronajímají, se týká i zavedení závlahových systémů a brzdí tak evidentně rozvoj využívání vody v krajině v místech, kde by to bylo vhodné a potřebné. Už s ohledem na současné klimatické změny a období trýznivého sucha.
Před cca 10 lety dělal náš ústav studii nakolik jsou využívána stará závlahová zařízení a zjistili jsme, že je jich v provozu stále asi 40 %. Staré závlahové systémy byly projektovány v době, kdy jsme neměli potíže například s udržením úrovně vodní hladiny toků v době sucha. Dnes je to zásadní faktor provozu závlahových zařízení, zvláště těch, která nemají vlastní kumulační nádrže. Využitelnost starých systémů závlah se proto dost těžko posuzuje. Velmi vhodným krokem je zavádění moderních závlahových systémů, zejména závlahy kapkové nebo závlahy mikropostřikem. A samozřejmě i budování nových akumulačních nádrží. Do budoucnosti je ve hře také využívání některých typů odpadních vod, třeba z potravinářského průmyslu, apod. Změny podnebí spojené s klimatickými změnami a zároveň obtíže spojené s nápravou krajiny, to vše vytváří zcela nové podmínky hospodaření s půdou. Za pozitivní považuji skutečnost, že představy a návazné techniky, jak ochránit zemědělský půdní fond České republiky před další degradací máme. Musíme jen hledat cesty, jak je využít.
Jan Baltus
