Džerba není jen pláž. Ostrov vypráví svůj příběh

Na Džerbu jsem přijel na dovolenou. Měl jsem se koupat a chvíli nic zásadního neřešit. Po několika dnech jsem měl fotografie mešit, synagogy, kostela, pevnosti, muzejních předmětů a materiál na téměř třicet stran. Některým lidem se zkrátka dovolená trochu vymkne.

Džerba není jen soustava bazénů, pláží a autobusů vozících turisty na trh. Skutečný ostrov začíná mezi bílými domy, olivovníky, dílnami a stánky, kde se zvedají minarety. Z mešit se ozývá svolávání k modlitbě, před jejich zdmi se prodává ovoce a lidé pokračují za svými každodenními povinnostmi. Náboženství tu není program na večer, ale součást žitého prostoru.

První překvapení je architektura. Kdo očekává monumentální stavby s vysokými minarety, může některé staré džerbské mešity téměř minout. Jsou malé, bílé, sevřené, s minimem výzdoby. Některé připomínají spíše pevnost nebo hospodářskou stavbu než reprezentativní svatyni.

Není to jejich nedostatek, ale jiný pohled a výklad na to, k čemu náboženská stavba slouží.

Džerba byla po staletí významným centrem ibádijského islámu. Ibádismus bývá označován za třetí hlavní větev islámu vedle sunnismu a šíismu, v Evropě o něm však většina lidí téměř nic neví. Staré ibádijské mešity na ostrově nebyly jen místy modlitby. Sloužily jako školy, shromaždiště, soudní a správní prostory, ubytovny pro cestující nebo sklady zásob. V době útoku se měnily v obranné stavby.

Podél pobřeží dokonce vznikla síť strážních mešit. Lidé v nich sledovali moře a při nebezpečí varovali ostatní kouřem, světlem nebo ohněm. Za nimi stály opevněné mešity s cisternami a zásobami. Náboženství tu nebylo oddělené od přežití komunity. Bylo jedním z jeho nástrojů.

Proto jsou mešity rozptýlené po krajině. Nevytvářely automaticky střed města, jak bychom čekali. Odpovídaly ostrovu, na němž lidé žili v menších, relativně soběstačných celcích a museli šetřit vodou i bezpečím. Právě tato neobvyklá organizace prostoru byla jedním z důvodů, proč se Djerba v roce 2023 dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Historická hodnota ale neznamená automaticky snadný přístup. Některé mešity jsou zavřené, jiné ukryté v olivových hájích a téměř neoznačené. U jedné z nich jsme skončili před zamčenými dveřmi. V turistickém průvodci může být památka položkou na seznamu, pro místní komunitu je však stále vlastním prostorem. Návštěvník nemá automatický nárok vstoupit všude jen proto, že přijel s fotoaparátem.

O několik kilometrů dál se náboženská krajina promění. V Erriadu stojí synagoga El Ghriba, duchovní centrum jedné z nejstarších židovských komunit severní Afriky. Jen několik set metrů od ní se nachází mešita Ben Yala. Blízkost obou staveb svádí k rychlému obrázku staleté tolerance. Skutečnost je zajímavější a méně pohodlná.

K synagoze se nepřichází jako k běžné památce. U vstupu stojí ozbrojení policisté, povinná je kontrola zavazadel a bezpečnostní rám a teprve potom se člověk dostane za bílé zdi. Bezpečnost má konkrétní důvod. El Ghriba se stala terčem útoku v roce 2002 a další smrtící útok zasáhl poutní slavnost v roce 2023.

Uvnitř se však obranný rámec náhle zlomí. Modrobílé keramické obklady, hebrejské nápisy, lampy a schránky s prosbami vytvářejí prostor, který není muzeem, přestože jím procházejí turisté. Synagoga stále slouží místní komunitě a každoroční pouti spojené se svátkem Lag ba-omer.

Její počátky obestírá legenda. Podle tradice přišli Židé na ostrov po zničení prvního jeruzalémského chrámu roku 586 př.n.l. a přinesli s sebou jeho kameny nebo dveře. Historicky to doložit neumíme; bezpečné písemné zprávy o židovské přítomnosti na Džerbě máme až ze středověku. To ale neznamená, že je legenda bezcenná. Historik se z ní nedozví přesné datum příchodu prvních osadníků. Religionista z ní pozná, jak komunita chápe samu sebe: jako část Jeruzaléma přenesenou přes moře a uchovanou navzdory času.

El Ghriba je proto současně místem hrdosti i zranitelnosti. Uchovává dlouhou kontinuitu, ale potřebuje ozbrojenou ochranu. Slovo „soužití“ tu nelze vyslovit bez dodatků.

Kostel svatého Josefa v Houmt Souku není opuštěná koloniální památka. Kostel vznikl roku 1848 pro maltské a italské katolíky, kteří na Djerbě žili především v souvislosti s rybolovem a obchodem. Po získání tuniské nezávislosti byl v roce 1964 předán státu a přestal sloužit původnímu účelu. Bohoslužebnou funkci získal zpět až v roce 2005. Interiér je jednoduchý, ale udržovaný. Oltář, kříže, boční kaple a připravený liturgický prostor říkají totéž co informační tabule u vstupu: je to poslední kostel na Djerbě, kde se stále konají bohoslužby. Křesťanství tu nepředstavuje třetinu náboženského života ostrova. Je malou, historicky proměnlivou přítomností spojenou s migrací přes Středozemní moře. Právě proto je kostel důležitý.

Djerba bývá představována jako ostrov tří náboženství. Je to dobrý turistický slogan a částečně i pravda. Problém začíná ve chvíli, kdy si pod tím představíme tři stejně velké komunity, které po staletí bez konfliktů stojí vedle sebe.

Ve skutečnosti tu každá tradice existuje jiným způsobem. Islám utváří každodenní rytmus a podobu celé krajiny. Judaismus je soustředěný v malé, mimořádně staré komunitě, jejíž nejslavnější svatyni střeží ozbrojená ochrana. Křesťanství přežívá v jediném aktivním kostele. Vedle spolupráce a sousedství tu byly také odchody, politické konflikty, násilí a strach.

To není důvod příběh Djerby odmítnout. Naopak. Teprve bez pohlednicového nátěru začne být skutečně zajímavý.

Náboženská krajina totiž není seznam staveb. Je to způsob, jakým lidé organizují prostor, paměť a vlastní bezpečí. Na Djerbě je to vidět mimořádně ostře: v mešitách, které byly zároveň pevnostmi; v synagoze, která spojuje Jeruzalém s malým severoafrickým ostrovem; v kostele, který nejprve ztratil a potom znovu získal svou funkci; i v zavřených dveřích, před nimiž musí návštěvník přijmout, že ne všechno je připraveno pro něj.

Na dovolenou jsem si přivezl plavky. Odvezl jsem si otázku, zda někdy skutečně vidíme místo, do kterého přijedeme, nebo jen kulisu, kterou nám někdo připravil. Na Djerbě stačilo vyjít z resortu. Zbytek už nešlo přehlédnout.