Článek
Rychlost, s jakou soud vydal předběžné opatření ve prospěch prezidenta Petra Pavla, i samotné opodstatnění tohoto kroku, představují nestandardní vychýlení ústavního kyvadla.
Prezident Petr Pavel podal kompetenční žalobu na Babišovu vládu večer 22. června s tím, že mu kabinet brání v účasti na aliančním summitu. Už 24. června – tedy za méně než 48 hodin – Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým vládě nařídil prezidentovu účast zajistit a nebránit mu v ní. Taková blesková rychlost je u Ústavního soudu, jehož rozhodování v plenárních věcech trvá průměrně deset měsíců, naprosto bezprecedentní a budí dojem, že soud zafungoval jako pouhá „první pomoc“ pro Hrad.
Vláda jako tvůrce zahraniční politiky
Jádrem problému je samotná Ústava České republiky. Ta v článku 63 sice uvádí, že prezident „zastupuje stát navenek“, ale vzápětí v článku 67 jasně definuje, že „vláda je vrcholným orgánem výkonné moci“. Praxe a ústavní zvyklosti dlouhodobě potvrzují, že reálnou zahraniční politiku a její směřování tvoří vláda, která se zodpovídá Poslanecké sněmovně (a potažmo voličům).
Pokud vláda premiéra Babiše – v součinnosti s ministrem zahraničí Petrem Macinkou (Motoristé) a ministrem obrany Jaromírem Zůnou (za SPD) – dospěla k závěru, že na summitu, kde se budou řešit převážně finanční závazky (2 % HDP na obranu), má stát zastupovat exekutiva nesoucí odpovědnost za státní rozpočet, jednala plně v rámci svých kompetencí.
Kde je nenahraditelná újma?
Klíčovou podmínkou pro vydání předběžného opatření je hrozba vážné, nenahraditelné újmy. Otázkou tedy je: jaká nenahraditelná újma hrozila státu, pokud by na summit NATO jel pouze premiér s ministry?
Andrej Babiš i ministr Macinka správně argumentovali, že Česká republika by v Ankaře reprezentována byla – a to těmi ústavními činiteli, kteří reálně rozhodují o naplňování aliančních závazků. Neúčast prezidenta na jednom summitu by sice znamenala porušení dosavadní „praxe“, jak argumentoval soudce zpravodaj Pavel Šámal, ale porušení tradice ještě nepředstavuje nezvratnou škodu pro fungování státu, která by ospravedlňovala tak razantní a okamžitý zásah do rozhodnutí vlády. Odlišné stanovisko k tomuto rozhodnutí navíc zaujali i dva ústavní soudci (Jan Wintr a Dita Řepková), což ukazuje, že ani uvnitř samotného soudu nebyla na tento nestandardní krok jednoznačná shoda.
Politický soud?
Rozhodnutí soudu tak nevyhnutelně nahrává interpretacím, že se Ústavní soud nechal vtáhnout do politického boje mezi Hradem a Strakovou akademií, která se vyostřila po sporu o (ne)jmenování Filipa Turka ministrem. Tím, že ÚS takto pohotově nařídil vládě zajistit akreditaci pro prezidenta ještě před koncem termínu (26. června), de facto zvrátil vládní usnesení z 22. června, aniž by řádně a s patřičným časovým odstupem projednal samotnou podstatu kompetenčního sporu.
Výsledek celé situace, kdy do Turecka nakonec odletěli oba politici v oddělených speciálech a přeli se o to, kdo vlastně delegaci vede, jen podtrhl absurditu situace, do které Ústavní soud svým zásahem zemi uvrhl.
Tento precedent otevírá nebezpečnou otázku: stává se Ústavní soud nástrojem, kterým si může hlava státu vynutit účast na zahraničních cestách navzdory vůli demokraticky zvolené vlády, která nese za chod státu hlavní politickou odpovědnost?
