Článek
Takovými příklady mohou být články Jana Urbana, vykreslující tzv. třetí československou republiku (1945-1948) jako fašistický stát nebo texty Petra Pitharta, představující Edvarda Beneše jako diktátora, který mohl po válce úplně za všechno, co se u nás odehrávalo. Tyto texty byly publikovány v knize „České průšvihy 1945-1948,“ vydané Ústavem nezávislé žurnalistiky v letošním roce). O třetí republice někdy jindy.
Snad bych úvodem měl předeslat, že si Petra Pitharta velmi vážím nejen jako originálního a podnětného myslitele, ale i jako statečného člověka – disidenta v době komunistického režimu a velkého demokrata, který se svou aktivní politickou prací v rolích českého premiéra i předsedy Senátu po roce 1989 výrazně zasloužil o vysokou kvalitu naší demokracie. O to více mě mrzí, že jako historik nemohu mlčet k účelovému překrucování našich moderních dějin, kterých se dopouští v rozhovoru s Janem Gazdíkem ("Češi si nepřiznali, že je Beneš zradil už před Mnichovem, říká Petr Pithart", Seznam Zprávy, 9.10.2025)
Rozumím tomu, že dnes je těžké zaujmout v historii nějakým originálním, ale zároveň seriózním výkladem. Téměř všechna klíčová témata moderní československé a české historie máme popsána v mnoha knihách a časopiseckých studiích současných českých historiků starší i mladé generace. Knihy na tato témata pravidelně lámou prodejní rekordy v knihkupectvích. A tak se objevuje snaha některých historiků či novinářů zaujmout novými, neotřelými pohledy, které mají většinou tendenci provokovat nějakou silnou tezí, která nezapadne v headlinech internetových médií. A aby mohli provokovat, musí přehánět, přicházet se „skandálními odhaleními, která ještě nikdo předtím neodhalil, a tak podobně.
A to tak trochu dělá v posledních měsících Petr Pithart. Publikuje řadu článků na internetu na témata našich moderních dějin, v nichž rozvíjí velmi sporné teze. Jeho metoda je celkem jednoduchá: většinou popisuje obecně známou pravdu, ale aby dodal důrazu svým objevům, některá fakta ohýbá nebo obecně známé interpretace posouvá určitým konfliktním, někdy až extrémním způsobem, aby to vypadalo zajímavě. Některé Pithartem prezentované teze však bohužel postrádají vědeckou uměřenost, na kterou jsem byl v jeho textech dříve zvyklý. A tak například tvrdí, že Edvard Beneš byl fakticky zrádce, který po roce 1945 přenechal republiku komunistům, nebo se hlásí k absurdní tezi Jana Urbana, že třetí republika byla fašistickým státem. Vážím si v duchu Voltairova pluralismu v historickém výzkumu, to ale neznamená, že mohu mlčet, když se domnívám, že dochází k hrubému zkreslování historické reality.
Ani v nejmenším nejsem nekritickým obdivovatelem Beneše. Myslím, že - jako každá velká historická postava - má své klady a zápory. Určitě se mu dají vyčítat mnohá politická rozhodnutí. Problém ale je, když tak činíme bez ohledu na politickou a historickou realitu doby, o které píšeme. Petr Pithart a někteří další publicisté dnes módně viní Beneše za všechny průšvihy, které u nás po roce 1945 nastaly: nástup komunistů, vyhnání Němců, všeobecné násilí a neúcta k právu, znárodnění, podlehnutí Stalinovi, odmítnutí Marshallova plánu, únor 1948 a likvidace demokracie. Měli bychom ale být schopni vnímat skutečnou podobu ústavního systému poválečné třetí republiky a roli prezidenta jako jednoho z aktérů tohoto systému. Beneš byl nepochybně veřejností nejvíce uznávanou autoritou ze všech tehdejších politiků. Nikdo neměl takový respekt a důvěru občanů jako on. Byl vnímán jako symbol kontinuity s první republikou, ale i jako ztělesnění znovuobnovení státu, zničeného v roce 1938 mnichovskou dohodou a následnou okupací nacistickým Německem.
Problém je ale zároveň v tom, že Benešův vliv na reálnou politiku byl po válce spíš malý, a rozhodující slovo měly politické strany, respektive jejich vůdci. Tedy jinak řečeno, za vše, co se u nás v letech 1945-1948 dělo, zodpovídali primárně vůdcové klíčových politických stran, a z nich nejvíc komunisté, kteří si hned po osvobození uzmuli největší díl moci, který byl ještě znásoben jejich volebním vítězstvím v roce 1946. Beneš měl na tom určitě částečný podíl, především v tom, že už od roku 1943 připouštěl, že v osvobozené republice budou muset mít komunisté podíl na moci. To ale bylo součástí jeho širší strategie, založené na myšlence, že obnovení republiky nebude možné realizovat proti vůli Sovětů (a tedy Stalina) v situaci, kdy západní politici (Churchill a Roosevelt) vzdali myšlenku vylodění na Balkáně, a tím přenechali nejen Balkán, ale i střední Evropu Stalinově armádě. V tomto kontextu se Beneš domníval, že má jako vůdce odboje pouze dvě varianty domácího poválečného uspořádání: buď bude trvat na tom, že poválečná vláda bude složená pouze z prvorepublikových demokratů, a tedy bez komunistů. Bylo mu ale jasné, že pokud Sověti vojensky obsadí většinu československého území včetně Prahy, tuto variantu nepřipustí. A jakmile se na přelomu roku 1944/1945 ukázalo, že sovětská vojenská dominance bude na území Československa realitou, rozhodl se pro variantu druhou: vytvořit vládní koalici svých londýnských demokratů s Gottwaldovým moskevským vedením KSČ s tím, že takováto vláda bude akceptována Sověty a dá československým demokratům alespoň nějakou šanci podílet se doma na moci a pokusit se znovu vybudovat demokratický stát. Beneš mohl volit pouze mezi strategiemi, které měl k dispozici, ne mezi ideálními světy, které neexistovaly. Může se nám to dnes jevit jako naivní důvěra ve Stalina i v to, Gottwaldovi komunisté se nechají „převychovat“ na demokraty. Kdo je tady ale viníkem, nebo – chcete-li, zrádcem? Ten, kdo takto třeba naivně věřil, nebo ti, kteří československou demokracii v únoru 1948 svými kroky reálně zničili?
Proč Petr Pithart tvrdí, že: „už v letech druhé světové války je Beneš okouzlen Moskvou, stejně jako nejidiotštější evropští intelektuálové, a všechno, co mu Stalin ukazuje a říká, prostě žere. Stalin je pro něj miláček a moudrý člověk, jenž spěje k demokracii.“ Beneš nebyl žádný obdivovatel Stalina. Sovětský režim vnímal jako totalitní režim, který pro nás nemá být vzorem. Nicméně žil ve světě, ve kterém volil menší zlo (vláda demokratů s komunisty) před větším (čistá vláda komunistů). Zřejmě věřil, že pak bude na československých demokratech, aby dokázali Gottwalda udržet na uzdě, aby neohrozil vybudování demokracie. Že to dopadlo špatně, byla Benešova vina jen částečně.
Proč ale tento Benešův přístup nazývat zradou, a klást ho tímto označením na roveň skutečných zrádců, jako byl třeba Emanuel Moravec nebo Jozef Tiso? Beneš byl v tomto svém postoji k Sovětům ovlivněn zkušeností s pozicí polské exilové vlády v Londýně, která vytrvalým odporem vůči myšlence dohody se Stalinem nakonec ztratila podporu Churchilla a v poválečné polské vládě získala naprosto zanedbatelný vliv. Domníval se, že pokud se bude stavět proti Sovětům, nebude se ani on, ani jeho londýnští demokraté nejspíš vůbec moci vrátit domů, natož mít nějaký podíl na moci v nové republice.
Myslím, že je důležité si také uvědomit, že výrazný podíl na tom, jak celá třetí republika nakonec skončila, měli hlavně po absolutní moci bažící komunisté na jedné straně, a do určité míry politicky nezkušení vůdci nekomunistických stran, kteří prostě nedokázali nástup komunistů zastavit tak, jako se to povedlo demokratům ve Francii, Itálii nebo Finsku. Beneš v tom mohl udělat jen málo. Pithart, ale třeba také Jan Urban ve svých textech dnes až příliš ztotožňují celou třetí republiku pouze s Benešem, a skoro ignorují roli ostatních politiků. Ve skutečnosti byl Benešův vliv na domácí i zahraniční politiku poválečného Československa malý, rozhodně mnohem menší než před válkou. Dokonce i zahraniční politiku dělal Jan Masaryk ve vládě více ve shodě s komunisty než s Benešem. Beneš řadu jeho prosovětských veřejných vystoupení kritizoval, ale marně. Stejně tak „Benešovy dekrety“ byly Benešovy jen potud, že je Beneš podle Ústavy podepisoval. Připravovala je ale jednotlivá ministerstva, schvalovala vláda a teprve pak je podepisoval prezident. A sám Beneš například během léta 1945 kritizoval příliš velký rozsah znárodnění, který se připravoval v textu znárodňovacích dekretů na ministerstvu průmyslu, řízeném sociálním demokratem Laušmanen ve skryté shodě s komunisty. Z historického hlediska je to ale Benešovi málo platné, jeho podpisem se z vládních dekretů navždy staly „Benešovy dekrety“ a Beneš je dnes některými autory i díky této „moci“ podepisovat dekrety (které mu dávala prvorepubliková ústava jako nástroj řízení státu v nouzi při neexistenci parlamentu) obviňován z toho, že vládl po válce jako „neomezený diktátor.“ To je ale velmi ahistorický přístup, který navíc nerespektuje ani podstatu fungování ústavního systému třetí republiky, kde dominantní silou byla vláda a lídři politických stran, kteří o všem rozhodovali.
Petr Pithart se snaží představit Beneše jako autokrata, který fakticky sám rozhodl Mnichov a skoro sám také únor 1948. Zapomíná přitom, že právě tyto dvě klíčové a největší krize Benešovy dlouhé politické kariéry byly od veškeré jeho ostatní politické praxe a zkušenosti odlišné právě v tom, že v těchto krizích nebyl Beneš tím, kdo určoval osud dějin, ale naopak byl tím, kdo tahal za kratší konec provazu, kdo ve skutečnosti musel dvakrát spolknout prohru, způsobenou přesilou jeho protivníků. V roce 1938 to byl Hitler, společně s Mussolinim a britským a francouzským premiérem, kteří mu v Mnichově vnutili svou vůli. V únoru roku 1948 to byli komunisté, podporovaní zfanatizovanými davy v ulicích, a krytí zahraniční podporou Stalina na jedné straně a neochotou západních demokracií pro záchranu naší demokracie cokoliv udělat na straně druhé. Benešova role v těchto dvou krizích je jeho kritiky (a to už od doby bezprostředně následující po těchto událostech!) záměrně přeceňována, úměrně tomu, jak je naopak podceňována role vnějších faktorů, proti kterým v těchto krizích Beneš stál.
Pokud jde o rozhovor s Petrem Pithartem, pokusím k se reagovat na jeho nejvíce sporná tvrzení, byť na druhé straně s řadou Pithartových hodnocení souhlasím.
Petr Pithart tvrdí, že Beneš „zlikvidoval Milana Hodžu, velvyslance ve Francii Štefana Osuského, ministra Jaromíra Nečase.“ To je přehnané. Milan Hodža vedl československou vládu, která rezignovala 22. září 1938 poté, co propukly velké veřejné demonstrace proti ochotě vlády akceptovat francouzskou nótu, nařizující Československu odevzdat Německu pohraniční území, na nichž víc než 50 % obyvatel tvořili Němci. Bylo z hlediska politické taktiky dost logické, že Beneš se při budování svého protinacistického odboje nemohl spojit s politikem s takovouto zátěží, byť nám to může připadat neetické. Důvěryhodnost exilové vlády, v níž by byl Hodža, by byla pro obyvatele Protektorátu trpící nacistickou okupací velmi nízká. Štefan Osuský se po Mnichovu a po vyhlášení Protektorátu snažil v Paříži strhnout pozornost na sebe a převzít vedení odboje místo Beneše, ale neměl žádnou koncepci, neměl podporu odboje z domova, a pro světové politiky byl jako dosavadní pouhý kariérní diplomat nesrovnatelně menší autoritou, než Beneš jako bývalý československý prezident a jeden z nejdéle politicky působících osobností mezinárodní politiky 20. a 30. let. Beneš nepochybně byl mocichtivý politik a potřeboval se zbavit ambiciózního Osuského, to ale nic nemění na tom, že Osuský jako vůdce odboje skýtal riziko výrazné marginalizace cílů tohoto odboje. Beneš se obával, že kdyby se Osuskému podařilo stát se hlavou odboje, hrozil by neúspěch odbojové akce a poškození zájmů Československa. Proto, když Beneš po Mnichovu odjel do Anglie, tak jako první věc udělal to, že přemluvil britské, americké, francouzské a sovětské politiky, aby s Osuským nejednali, a aby uznali jeho - Beneše - za hlavu odboje. Tvrdit, že to byla „likvidace“ Osuského, je přehnané.
Jinak to samozřejmě bylo s Jaromírem Nečasem. Předválečný ministr práce a sociálních věcí a Benešův „důvěrník“ byl Benešem pověřen onou známou misí do Paříže 15. září 1938. Tady nelze než souhlasit s Petrem Pithartem, že po neúspěchu této mise bylo Benešovým záměrem především to, aby se svět nedozvěděl, s čím Nečase do Paříže poslal. Celá Nečasova mise je už v historické literatuře dostatečně popsána (především Janem Cholínským), přesto myslím, že i zde se Petr Pithart dopouští určitých zkreslení. Nečas byl v letech 1940-1942 ministrem londýnské exilové vlády. To se určitě nedá nazvat jeho „likvidací,“ byť nepochybně v rozhodování Beneše mít Nečase „na své straně“ mohlo významnou roli hrát vědomí, že Nečas stále měl u sebe onen pro Beneše nepříjemný dokument. Připomínám, že když Beneš posílal Nečase s „tajnou misí“ do Paříže, napsal mu obsah této mise vlastnoručně na papír, na jehož konci stál Benešův důrazný pokyn: „Tyto papíry zničit!“ Měl jsem tu čest spolupracovat v 90. letech s profesorem Milanem Haunerem na vydání kritického vydání Benešových pamětí, kde tento dokument i jeho osudy podrobně analyzujeme. Je pravda, že v době londýnského exilu chtěl Beneš získat tento dokument od Nečase zpět, a zničit ho, ale Nečas mu ho nikdy nevydal. Obával se totiž, že by mohl být po válce doma pohnán před soud a obviněn z velezrady v době Mnichova, a chtěl mít důkaz, že autorem myšlenky dobrovolného předání části čs. území Hitlerovi nebyl on, ale Beneš. Sám Beneš se ve svých vydaných pamětech o této akci nikdy nezmínil, protože by poškodila jeho obraz odhodlaného bojovníka proti Hitlerovi.
Nicméně Nečasova mise samotná je nejen v historické obci, ale díky řadě publikací i vzdělávacích pořadů na internetu dobře známá, není to žádná nově objevená senzace. Poprvé ji zveřejnili komunističtí historici už v roce 1958 na konferenci k 20. výročí Mnichova, tehdy samozřejmě s jasným cílem vykreslit Beneše jako zrádce. Je mi trochu s podivem, že Petr Pithart jinými argumenty činí vlastně totéž. Nejde o to bránit diskuzi, jde o serióznost argumentů, které v ní používáme. Nečasova mise se Benešovi nepovedla, to je zřejmé. Byla to prostě strategická chyba, ale žádná vlastizrada, jak tvrdí Pithart. Beneš, když zjistil z hlášení Jana Masaryka 15. září 1938 z Londýna, že Chamberlain je ochoten dát Hitlerovi všechna československá území, na nichž více než 50 % obyvatel tvoří Němci, a to bez vědomí a souhlasu čs. vlády, se prostě rozhodl pro riskantní krok – vyslal do Paříže svého emisara Jaromíra Nečase s tajným plánem – říct Francouzům (a přes ně Angličanům) vzkaz: Beneš sice doma v Československu veřejně tvrdí, že nedáme Hitlerovi ani kousek naší země, ale tady vám tajně říkáme, že jsme ochotni nakreslit určité území, které bychom Hitlerovi dali. Beneš si představoval, stručně řečeno, že dáme Německu Chebsko, ale s tím, že z celých Sudet se na Chebsko přestěhuje většina českých Němců (asi 1,5 – 2 miliony), a takto i s nimi pak Hitlerovi Chebsko odevzdáme. Beneš to Francouzům a Angličanům navrhl v téměř zoufalé snaze získat aspoň nějaký vliv na rozhodování o tom, kolik a jaké území bude Československo muset Hitlerovi dát v situaci, kdy zjistil, že Angličani jsou ochotni dát Hitlerovi území o rozloze cca 41.000km2, zatímco Beneš ve svém plánu počítal s odstoupením necelých 6.000 km2. Je dobré také připomenout ještě další cíle tohoto plánu: Beneš počítal s tím, že v Československu zůstanou němečtí demokraté, socialisté a Židé, kteří by se v Hitlerově Německu okamžitě stali jeho oběťmi. Beneš v textu pro Nečase výslovně napsal: „Chtějí nás dostat do situace, aby president Beneš vydal několik set tisíc demokratů, socialistů a Židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitského vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on nikdy neudělá.“ Toto má být podle Petra Pitharta zrada?
To samozřejmě nemění nic na tom, že Beneš byl naivní, pokud si myslel, že na to Hitler „skočí“ a že se spokojí s Chebskem, přeplněným Němci, kteří se tam navíc logicky přestěhují bez svého majetku, který budou muset nechat ve zbylých částech pohraničí. Nejspíš ale ani tak naivní nebyl a nečekal, že Hitler tento plán přijme. Zřejmě prostě chtěl dát západním politikům najevo, že i Československo je ochotno udělat vůči Němcům nějaký vstřícný krok, něco jim dát, aby se Hitler uspokojil a přestal hrozit celé Evropě válkou kvůli „zemi, o které nic nevíme,“ jak se vyjádřil britský premiér Chamberlain. Beneš samozřejmě dobře věděl, že Hitler nechce dostat do Německa jen české Němce, a že naopak chce získat co nejvíce československého území, protože Československo bylo jedním z nejprůmyslovějších států Evropy, plným zbrojních závodů s vyspělou výrobou. Byla to ale nakonec Benešova chyba, protože Francouzi a Angličani si to vysvětlili tak (jak Pithart správně píše), že Beneš je ochoten změnit dosavadní přístup k německé otázce – přestat tvrdit, že Němcům žádné území nedáme, a připustit, že jim nějaké dáme. Ale Benešovi šlo o to, aby to byla československá vláda, kdo rozhodne o tom, kolik a které území bude Němcům odevzdáno, a tedy, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo: že Západ v Mnichově rozhodl o nás bez nás. Přesně tomu se chtěl Beneš tímto návrhem vyhnout.
Dodejme, že Jaromír Nečas sice skutečně nakonec zemřel těsně před koncem války osamocen v ústraní ve Velké Británii, ale důvodem jeho předčasného skonu byla spíš rána, z níž se nevzpamatoval, když se dozvěděl, že jeho žena a dcera zahynuly v nacistickém koncentráku, a zemřel žalem z toho, že si vyčítal, že je nestihl zachránit z protektorátu a odvézt je do Anglie. Za to ale Beneš fakt nemohl.
Klasickou ukázkou záměrně dehonestující interpretace je tato Pithartova věta: „Beneš se navíc netajil názorem, že k politice je nutné přistupovat jako k vědě. Takhle ji ale chápali i marxisté.“ No ano, když spojíte Benešovu víru, že politici se mají rozhodovat také na základě vědeckých poznatků, s tím, že toto tvrdili i marxisté, tak tím snadno dehonestujete kohokoli jako nějakého sociálního inženýra málem bolševického typu, aniž by si čtenář všiml, že Beneš byl celoživotním odpůrcem komunistické (a sovětské) verze marxismu, tedy zejména principu diktatury a totalitního režimu, který Lenin se Stalinem vytvořili. A jak se pak vyrovnáme s tím, že i T.G. Masaryk jako univerzitní profesor a praktikující politik tuto tezi zastával také? Také jeho označíme za marxistu? A není nakonec tato podivná Pithartova teze dokonalým svědectvím o současném světě a stavu politiky v dnešní době, kdy je prezidentem nejmocnější země na světě politik, který okázale vědeckými poznatky pohrdá?
Zcela mylné je další Pithartovo tvrzení, že Beneš „odmítal ale do jakékoliv strany vstoupit, protože nechtěl, aby se o jeho názorech hlasovalo či diskutovalo.“ Beneš byl do roku 1935 členem národně socialistické strany a vystoupil z ní po zvolení do čela státu, aby mohl být nadstranickým prezidentem, který nebude moci být podezírán z nadržování své bývalé straně.
Typickým argumentem Benešových kritiků je poukazování na to, že se jeho koncepce zahraniční politiky zhroutila. Petr Pithart píše: „Benešova koncepce (zahraniční politiky) založená na kombinaci smluvních vztahů a garancí představovala hustou síť slibů a závazků…naprosto selhala.“ To ale není Benešova vina. To je vina Hitlera, a západních politiků, kteří mu nedokázali ve 30. letech čelit a ustupovali mu v rámci strategie appeasementu. Ostatně tvrzení, že Benešova prvorepubliková zahraniční politika selhala, bylo hlavní tezí všech kolaborantů s nacisty ve druhé republice po Mnichovu a za Protektorátu. Benešovi kritici nikdy, ani tehdy, ani dnes, nedokáží říct, co mělo být alternativou této politiky – spojenectví s Německem a Maďarskem, které vnímaly versailleský systém jako obrovskou chybu, chtěli ho rozbít a vzít si kusy československého území zpátky? Anebo s Polskem, které – protože se bálo sovětského Ruska, radši uzavřelo spojeneckou dohodu s Hitlerem?
Také další Pithartovo tvrzení je sporné, ba dokonce nepravdivé: „Nechápu, že Beneš, který velmi miloval Francii a léta v ní také žil, nepochopil, že Francie nebude po utrpení z první světové války válčit a nepřijde nám tedy navzdory smlouvě v roce 1938 na pomoc.“ Beneš naopak velmi intenzivně od 20. let sledoval vnitřní francouzskou politiku a viděl, že ve Francii sílí pacifismus, strach před Hitlerem a neochota bránit své spojence. A právě proto ve 30. letech podepsal spojeneckou smlouvu se Sověty, aby v případě ohrožení státu Hitlerem vyvážil francouzskou neochotu nám pomoci silným spojencem na východě – chtěl tak odradit Hitlera od případného útoku na ČSR. V době Mnichova Beneš samozřejmě viděl, že nám Francie nechce pomoci, ale snažil se jí k tomu dotlačit, i když neúspěšně, ale to opět nebyla jeho vina.
Pokud jde o vztah Slováků, Maďarů a dalších národností k tomu, co se stalo v Mnichově, je třeba ale také připomenout několik drobností. Ano, jistě i na konci 30. let většina Slováků ještě stále chtěla žít ve společném státě s Čechy a Mnichov byl pro ně stejnou ranou, jako pro českou veřejnost. Nicméně nemělo by se zapomínat, že nikoliv malá část slovenských voličů - jedna třetina - již v posledních parlamentních volbách v roce 1935 podpořila Hlinkův a Tisův Autonomistický blok, a příznivců autonomie na Slovensku v dalších letech dále přibývalo. Tedy, kolik Slováků vnímalo Mnichov jako tragédii, a kolik jako příležitost k „nové budoucnosti“ bez Čechů, můžeme jen spekulovat. Drtivá většina sudetských Němců už jasně chtěla do Německa, ale určitě tu byla část Němců, demokratů, kteří se Hitlerova nacismu báli, nechtěli k němu a naopak Československo vnímali jako ochranu před Hitlerem – připomínám, že po válce bylo za antifašisty označeno asi 50 tisíc ze tří milionů Němců. Velká část slovenských Maďarů se chtěli stát součástí Maďarska a českoslovenští Poláci na Těšínsku chtěli do Polska, ostatně hned na začátku listopadu 1938 si Polsko a Maďarsko vymohlo tzv. vídeňskou arbitráž, na jejímž základě bylo jižní Slovensko s Maďary připojeno k Maďarsku a Těšínsko k Polsku. Tedy je velká otázka, kolik Poláků a Maďarů se cítilo být mnichovskou dohodou skutečně zrazeno. Z našich národnostních menšin na Mnichov nejvíc doplatili Židé, ať již mluvili česky nebo německy. A konečně Pithartova tvrzení o tom, že „Parlament ani vláda, ve které se nehlasovalo, vlastně neexistovaly – o všem zkrátka rozhodoval jen Beneš. Podřídili se mu jako vrchnímu veliteli nakonec i generálové, kteří s odstoupením pohraničí a vydáním pevností bytostně nesouhlasili. Chtěli bojovat“ prostě nejsou pravdivá. Parlament se scházel a jednal, na jednotlivých výborech se až do konce září jednalo o různých aspektech československé politiky, schvalovaly se zákony. Vláda se pravidelně scházela a jednala, naopak v září 1938 několikrát jednala i celou noc, právě vzhledem k napjaté situaci, schvalovala mobilizaci armády atd. 30. září vláda odhlasovala akceptaci Mnichovské dohody, ale s dovětkem, že jsme k ní byli donuceni násilím, ale že se v zájmu zachování míru ve světě podvolujeme vůli mocností, které dohodu podepsaly. Byť samozřejmě platí, že rozhodnutí vlády o změně státní hranice bez parlamentu bylo protiústavní. Pokud je o generály československé armády, bylo to také trochu jinak. Beneš po podepsání Mnichovské dohody 30.9. ráno svolal vládu, předsedy všech politických stran a členy generálního štábu armády na Hrad a tam chtěl, aby se všichni vyjádřili k tomu, jak na Mnichov zareagovat. A první nechal promluvit generály, jejichž stanovisko klíčově ovlivnilo celé další jednání: generálové jasně řekli, že pokud nám proti Hitlerovi nepomůže Francie a Anglie, pokud nám nepomůžou Sověti, a pokud je proti nám Polsko, tak nemáme šanci válku proti Německu vyhrát. Po krátké poradě Beneš uvedl, k jakému závěru dospěl: nevidí možnost odmítnout Mnichovskou dohodu: „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.“ Premiér Syrový a ministr vnitra Černý sdělili, že vláda došla „z chladného rozumu“ ke stejnému závěru. Beneš znovu zdůraznil, že stát by čelil válce nejen proti Německu, ale i proti Polsku a Maďarsku. S pomocí SSSR se nedalo počítat. Všichni označili dohodu za diktát, ale nevzepřeli se jí; hlavním důvodem podvolení se mnichovskému diktátu bylo selhání nejdůležitější československé spojenecké vazby - smlouvy s Francií. Následně 30. 9. ve 12.30h sdělil ministr zahraničí Krofta velvyslancům Velké Británie, Itálie a Francie, že se Československo podrobuje „rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám. Vláda Republiky československé činíc toto usnesení, tlumočí zároveň světu svůj protest proti tomuto rozhodnutí, učiněnému jednostranně a bez naší účasti.“
Jsem přesvědčen, že tak, jako je Mnichov jednou z nejsložitějších otázek české historie, obdobně je i Edvard Beneš jednou z nejrozporuplnějších postav našich moderních dějin. O to více bychom ale měli o těchto tématech diskutovat seriózně.
Pokud stavíme význačným postavám naší historie pomníky a sochy, děláme to proto, že si jich vážíme, byť víme, že kromě prospěšných činů na nich téměř vždy najdeme i jevy negativní. Připadá mi schizofrenní na jedné straně postavit Benešovi sochu za jeho nesporné zásluhy (vznik státu v roce 1918, a jeho znovuobnovení po druhé světové válce) a na druhé straně pod sochu umístit cedulku, v níž budeme – navíc velmi sporným způsobem (jak vyplývá z citace, která má být na této ceduli napsána) Beneše vlastně hanit. Když už, tak by mi přišlo užitečnější umístit na onu ceduli pod Benešovu sochu (například formou QR kódu) seznam všech hlavních odborných prací o Benešovi, ať si každý tyto knihy přečte a udělá si svůj názor sám.
Autor je historik a politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha a na Gymnáziu Karla Čapka v Dobříši
