Článek
Když se vdá jedna z nejúspěšnějších českých sportovkyň moderní historie, normální reakce by měla být jednoduchá: gratulace. Martina Sáblíková si vzala svou dlouholetou partnerku Nikolu Zdráhalovou a zveřejnila svatební fotografii. Radostná zpráva, lidský okamžik, nic víc a nic méně. Jenže český internet znovu připomněl, že u části společnosti musí i obyčejná svatba dvou žen projít povinným kolečkem urážek, posměchu a moralizování.
A právě tady se láme oblíbená pohádka o tom, že homofobie v Česku vlastně není problém. Je. Ne proto, že by každý negativní komentář musel být trestným činem. Ne proto, že by nesouhlas s manželstvím pro všechny automaticky dělal z člověka extremistického nenávistníka. Ale proto, že i ve chvíli, kdy dvě ženy sdílejí svatební štěstí, se najde dost lidí, kteří mají potřebu napsat, že „příroda pláče“, že „svět se zbláznil“ nebo že „tohle není manželství“. Takové reakce nejsou konzervativní názor. To je obyčejné pohrdání.
Martina Sáblíková přitom není člověk, o kterém by bylo třeba české veřejnosti něco složitě vysvětlovat. Český olympijský tým ji označuje za „královnu dlouhých rychlobruslařských tratí“, trojnásobnou olympijskou vítězku a několikanásobnou mistryni světa i Evropy. Na zimních olympijských hrách získala sedm medailí. Desítky let reprezentovala zemi, vyhrávala tam, kde Česko ani nemá pořádný rychlobruslařský ovál, a stala se symbolem mimořádné pracovitosti, disciplíny a skromnosti.
A pak oznámí svatbu. A pro část lidí jako by se to všechno vymazalo. Najednou nejsou podstatné medaile, roky dřiny, reprezentace země ani sportovní legenda. Podstatné je, že miluje ženu. To je na tom nejodpornější. Homofobie totiž přesně takhle funguje: člověka zredukuje na jednu vlastnost, udělá z ní terč a všechno ostatní odsunuje stranou.
Heterosexuálním párům se pod svatebními fotografiemi obvykle nepíše, že jejich vztah je „nemocný“, že „svět se zbláznil“ nebo že „příroda pláče“. Nikdo se jich demonstrativně neptá, kdo z nich je „máma“ a kdo „táta“. U stejnopohlavních párů se ale přesně podobné poznámky stále berou jako běžný folklor internetových diskusí. A pak se všichni tváříme, že problém vlastně neexistuje, protože „vždyť jim přece nikdo nic nedělá“.
Jenže dělá. Bere jim samozřejmost. Bere jim klid. Bere jim právo prožít stejný životní okamžik bez toho, aby se jejich vztah okamžitě stal veřejným terčem. A hlavně jim společnost pořád dokola posílá vzkaz: můžete být úspěšní, slušní, pracovití, můžete reprezentovat stát, můžete vyhrávat olympiády — ale jakmile veřejně ukážete, koho milujete, část lidí vám stejně připomene, že vás nebere jako rovné.
Ano, většina české společnosti se naštěstí posouvá jinam. Podle CVVM v roce 2025 podporovalo registrované partnerství 85 procent respondentů a sňatek gayů a leseb 64 procent dotázaných. To je dobrá zpráva. Jenže čísla o většinové toleranci neznamenají, že homofobie zmizela. Znamenají jen, že se ocitla ve střetu s realitou, ve které už LGBTQ lidé odmítají žít potichu, neviditelně a podle pravidel těch, kteří by je nejraději tolerovali pouze za podmínky, že o sobě nebudou mluvit.
Svatba Martiny Sáblíkové a Nikoly Zdráhalové nikomu nic nevzala. Nerozbila žádnou rodinu. Neohrozila žádné děti. Nezrušila ničí manželství. Neponížila český sport. Naopak připomněla, že i sportovní legendy jsou lidé, kteří mají své vztahy, své štěstí a svůj soukromý život. To, co ponižuje veřejný prostor, nejsou dvě ženy na svatební fotografii. To, co ho ponižuje, jsou komentáře lidí, kteří ani pod takovou fotografií nedokážou projevit elementární lidskou slušnost.
Takže ano: reakce na svatbu Martiny Sáblíkové a Nikoly Zdráhalové ukazují, že homofobie je v Česku skutečný problém. Ne abstraktní téma z aktivistických brožur. Ne „importovaná kulturní válka“. Ne přecitlivělost. Je to reálná věc, která se projeví přesně ve chvíli, kdy si někdo dovolí být šťastný veřejně. A pokud někomu vadí už samotná svatební fotografie dvou žen, problém není v té fotografii. Problém je v něm.
