Článek
Hnutí ANO skončilo v letošních senátních volbách s nulou. Ani jeden ze třinácti finalistů neuspěl, kandidáti SPD se nedostali ani do druhého kola. V komunálních volbách byl obraz pestřejší: například v Ostravě ANO oslabilo o tři mandáty, ale přesto zvítězilo. Už to je důvod zacházet s velkými povolebními soudy opatrně. Část radikální scény však nabízí překvapivě sebejistý recept: vláda má přitvrdit a důsledněji prosazovat právě její požadavky.
Lenka Tarabová připisuje neúčast voličů neplnění požadavků své „pronárodní konzervativní scény“. Vidlák už před druhým kolem vysvětloval neúspěch ANO tím, že Andrej Babiš byl příliš měkký, ačkoli připouštěl i opačné vysvětlení. A Jindřich Kulhavý v komentáři z 13. října vytýkal SPD, že jí chybí „odvaha a razance AfD“, zatímco prostředí kolem Kateřiny Konečné a Daniela Sterzika doporučoval „rozhodně agresivnější přístup“. Na těchto příkladech je vidět společný způsob uvažování: neúspěch má napravit větší razance při prosazování vlastní politiky.
Pro ANO i pro aktivisty a kandidáty z prostředí PRO, Stačilo! či KSČM by přitom měla platit stejná měřítka. Pokud má být porážka ANO důkazem, že vláda příliš ustupovala, co potom vypovídá neúspěch kandidátů, kteří žádné takové ústupky nenabízeli? Tarabová sama píše, že nikdo z kandidátů odpovídajících jejím představám nepostoupil. Samotný výsledek samozřejmě neznamená odmítnutí každé položky jejich programu. Stejně tak ale nedává podklad k tvrzení, že voliči chtěli ještě víc právě této politiky.
Zvlášť pohodlně se pracuje s těmi, kdo nevolili. Z jejich neúčasti se udělá protest proti nezrušeným poplatkům, pokračování pomoci Ukrajině nebo nedostatečnému tlaku na neziskové organizace. Jenže hlasování nám motivaci nevoličů neprozradí. Mohli být zklamaní vládou, místními kandidáty, politickou hádavostí i nabídkou celého svého dosavadního tábora. Mohli mít také úplně jiné důvody. Bez průzkumu jejich motivací nevíme, jak velkou roli co hrálo. Rozhořčení v internetových diskusích tuto mezeru nevyplní a neúčast nedává nikomu právo připsat nevoličům vlastní program.
Kritika nesplněných slibů přitom může mít reálný základ. Babiš před sněmovními volbami sliboval zrušení muniční iniciativy a později rozhodl o jejím pokračování. Zrušení mediálních poplatků zase skutečně obsahuje programové prohlášení vlády. Tentýž dokument však u inkluze slibuje revizi a odstranění neefektivních prvků. To není závazek plošně ji zrušit. Ani slib zrušit smlouvu na F-35 v něm nenajdeme. Je třeba rozlišovat, co slíbilo ANO v kampani, na čem se shodla koalice a co po ní požadují její kritici. A oprávněná výtka k nesplněnému slibu ještě sama nevysvětluje výsledek voleb.
U Tarabové navíc požadavky sahají mnohem dál. Píše, že STAN a TOP 09 měly mít do vyšetření Dozimetru zakázanou činnost. Rozčiluje ji také, že Vít Rakušan může stále veřejně vystupovat. Tady se dostáváme k představě, že by politickým soupeřům měl být omezen prostor k působení. Korupční kauzy se mají důsledně vyšetřit a odpovědnost konkrétních lidí prokázat. Vyšetřování se ale nemá používat jako záminka k umlčení opozice. Politika, která chce vlastní neúspěch napravovat omezováním soupeřů, si zaslouží důkladnou kontrolu.
Netvrdím, že ANO prohrálo právě proto, že bylo příliš radikální. Takovou jistotu nám výsledky také nedávají. Kandidáti, místní poměry, spolupráce soupeřů i schopnost přivést voliče k urnám si zaslouží poctivý rozbor. Zatím ale v těchto výzvách vidím hlavně snahu vydávat vlastní politická přání za přání občanů. Kdo prohrál, má plné právo svůj program dál prosazovat. Volební porážka mu však nevystavuje mandát k tvrzení, že společnost ve skutečnosti žádá jeho radikálnější verzi.
