Článek
Andrej Babiš se 12. listopadu v Dublinu setkal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Podle iROZHLASu spolu na okraj summitu Evropského politického společenství jednali o mírové iniciativě a české podnikatelské misi na Ukrajině. Český premiér hovořil s prezidentem napadené země o záležitostech, které se týkají i České republiky. Běžná součást jeho práce.
Stránka Homofobii v ČR nechceme ale ve svém příspěvku upozornila na rozhořčené komentáře k setkání. Cituje například „Fuj, zklamal jste“ nebo „No fuj! Tak hluboko jste klesl?“ a také reakci označující Zelenského za fašistu. Výběr komentářů samozřejmě není průzkum veřejného mínění a neříká nám ani to, koho jejich autoři volili. Přesto stojí za pozornost, co jim vlastně vadí: už samotné podání ruky ukrajinskému prezidentovi.
Tady se kritika konkrétní politiky mění v něco podstatně horšího. O výši pomoci, jejím financování nebo kontrole lze vést věcný spor. Jenže rozhořčení nad tím, že se dva politici vůbec setkali, žádný takový argument neobsahuje. Ukazuje odpor k samotnému kontaktu s představitelem Ukrajiny. K odsouzení pak stačí fotografie a potřesení rukou. Obsah jednání už je vedlejší.
Zvláštní představa diplomacie. Kdo požaduje mírová jednání, měl by přece počítat s tím, že se při nich bude mluvit také s prezidentem země, na jejímž území se válčí. Ukrajina má vlastní zájmy a vlastní obyvatele, o jejichž budoucnosti se rozhoduje. Představa, že se má dojednávat její budoucnost a současně je pohoršující s jejím prezidentem vůbec usednout ke stolu, je absurdní.
Babiš ovšem do této atmosféry sám přispíval. Už v rozhovoru pro Právo a Novinky z dubna 2022 stavěl pomoc Ukrajincům do protikladu k péči o české občany. Mluvil o lidech čekajících na byty a o tom, že pro uprchlíky se pomoc najednou našla. Prohlásil také: „Hlavní problém je, že vláda se nestará o české občany.“ Sociální problémy českých rodin samozřejmě zasluhují řešení. Politik ale volí, zda nabídne konkrétní opatření, nebo bude posilovat pocit, že pomoc lidem prchajícím před válkou jde automaticky na úkor ostatních.
V prezidentské kampani v lednu 2023 pak přišla hesla o nezavlečení Česka do války. Babiš se proti Petru Pavlovi vymezoval sloganem „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“ Podle mě taková kampaň pomáhala vytvářet prostředí, v němž se zahraniční politika posuzuje především podle vyvolaného strachu. Vysvětlovat konkrétní možnosti české diplomacie je složitější než naznačovat, že politický soupeř představuje cestu do války.
Právě v tom vidím Babišův dnešní problém. Emoce, které se politikovi hodí v opozici nebo v kampani, mu mohou později komplikovat vlastní vládnutí. Publikum zvyklé vnímat Ukrajinu hlavně jako zdroj nákladů a nebezpečí nemusí mít pochopení pro chvíli, kdy tentýž politik začne jednat pragmaticky. Za své urážky odpovídají jednotliví diskutující. Politik však odpovídá za sdělení, jimiž podobné nálady pomáhá posilovat.
Za schůzku se Zelenským Babiše kritizovat nebudu. Právě taková jednání k práci premiéra patří. Užitečné by bylo, kdyby dokázal i rozhořčeným komentujícím vysvětlit, proč je kontakt s Ukrajinou v českém zájmu. Třeba by přitom mohl začít napravovat i představy, k jejichž šíření vlastní rétorikou přispěl. Podat ruku Zelenskému je snadné. Vysvětlit to lidem, kterým se roky nabízela Ukrajina jako politický strašák, bude těžší.
