Článek
V pátek 18. října 1968 hlasovalo pro smlouvu 228 poslanců, deset se zdrželo a čtyři byli proti. Necelé dva měsíce po invazi tak československý parlament schválil další pobyt sovětské armády v okupované zemi. Poslanci čelili silnému tlaku vlastního politického vedení. Jak připomíná Poslanecká sněmovna, schválení prosazoval také prezident Ludvík Svoboda a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Právě v takových podmínkách má smysl připomínat ty, kteří dokázali hlasovat podle svého přesvědčení.
Dokument podepsaný 16. října premiéry Oldřichem Černíkem a Alexejem Kosyginem poskytl smluvní rámec dalšímu pobytu sovětských vojsk. Označení „dočasný“ přitom neprovázel termín jejich úplného odchodu. Okupace dostávala úřední podobu a jazyk, který měl pomoci přijmout přítomnost cizí armády jako běžnou součást života. Sovětská vojska nakonec odešla až v červnu 1991. Mezitím v jejich stínu vyrostla další generace.
Nejznámější ze čtveřice je lékař František Kriegel. V srpnu 1968 byl unesen do Sovětského svazu a jako jediný z československých politiků vyzvaných k podpisu odmítl podepsat moskevský protokol. V říjnu svůj postoj potvrdil hlasováním v parlamentu. K jeho životopisu patří také aktivní účast na komunistickém převratu v únoru 1948 a působení v Lidových milicích. Připomínat tuto minulost je stejně poctivé jako ocenit jeho pozdější odvahu. Uznání konkrétního statečného činu přece nevyžaduje bezvýhradný obdiv k celému životu jeho autora.
Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla právnička a diplomatka, která přežila nacistické koncentrační tábory i pochod smrti. Při říjnovém jednání přesně pojmenovala problém smlouvy: její ustanovení podle ní „vyjadřuje dočasnost dočasností“. Jak dokládá stenografický zápis, navrhla, aby parlament požádal vládu o zahájení jednání se Sovětským svazem o úplném odchodu jeho vojsk. Za zdánlivě technickou výhradou stála zásadní otázka: co je to za dočasnost, jejíž konec nikdo neurčil?
Boženě Fukové bylo tehdy pouhých 33 let a měla malou dceru. Slovenská ekonomka po svém odporu proti okupaci přišla o práci a v dalších letech obtížně hledala zaměstnání. Svůj postoj neodvolala. Později při vzpomínce na hlasování řekla: „Já jsem se tehdy stala svobodným člověkem.“ Její příběh má i výmluvné pokračování: v roce 1990 se vrátila do parlamentu a stala se členkou komise dohlížející na odchod sovětských vojsk. Po více než dvaceti letech tak pomáhala uskutečnit to, za čím stála už v říjnu 1968.
Čtvrtým byl František Vodsloň, dlouholetý komunistický funkcionář a někdejší předseda Československého svazu tělesné výchovy. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračních táborech. Také on se postavil proti smlouvě a později podepsal Chartu 77. K jejím signatářům patřili rovněž Kriegel a Sekaninová-Čakrtová. Všichni čtyři odpůrci smlouvy byli v říjnu 1969 zbaveni poslaneckého mandátu. Jejich nesouhlas tedy měl konkrétní následky. Režim jim dal jasně najevo, jakou cenu přikládá samostatnému rozhodnutí poslance.
Všichni čtyři byli komunisté. Jejich příběhy ukazují, jak složité mohou být lidské a politické životopisy a jak důležité je hodnotit konkrétní rozhodnutí. Z pohodlí dneška se snadno říká, že hlasovat proti byla samozřejmost. Tehdy to znamenalo otevřeně se vzepřít mocenskému tlaku v zemi obsazené cizí armádou. Jejich čtyři hlasy zůstaly v dějinách jako důkaz, že i v takové situaci existovala možnost odmítnout souhlas. Při dnešním výročí si proto zaslouží zaznít všechna čtyři jména: František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a František Vodsloň.
