Článek
Nenávistným komentářům na sociálních sítích se věnuji dlouhodobě. Některé skupiny lidí jsou jejich terčem častěji než jiné. Ukrajinci jsou označováni za příživníky, lidé se zdravotním postižením za přítěž a pěstouni za ty, kteří si údajně pořizují děti kvůli penězům. Liší se terč, nikoliv princip: člověku je potřeba připsat co nejhorší motiv, aby už nebylo nutné přemýšlet o jeho skutečné situaci.
Sám jsem nezprostředkovaným pěstounem. Neznamená to, že považuji každého pěstouna za bezchybného nebo že by systém neměl být kontrolován. Stát má pečlivě prověřovat, komu dítě svěřuje, sledovat podmínky, ve kterých vyrůstá, a zasáhnout, pokud péče nefunguje. To je legitimní požadavek. Paušálně ale tvrdit, že pěstouni přijímají děti „pro peníze“, není kontrola systému. Je to obyčejná urážka.
Pěstounství není zaměstnání v běžném slova smyslu. Současně však nelze předstírat, že péče o dítě nic nestojí. Vyžaduje čas, odpovědnost, omezení pracovních možností a často také řešení následků toho, čím si dítě dříve prošlo. Finanční podpora není platbou za lásku. Má vytvářet podmínky, aby se někdo mohl o dítě skutečně starat a aby náklady nenesl pouze proto, že mu osud dítěte nebyl lhostejný.
U lékaře nás nenapadne tvrdit, že léčí jen kvůli výplatě. U učitele automaticky nepředpokládáme, že mu na dětech nezáleží, protože za svou práci dostává zaplaceno. Jakmile však přijde řeč na pěstouny, pečovatele nebo osobní asistenty lidí se zdravotním postižením, někteří lidé začnou finanční odměnu či podporu vydávat za důkaz nečistých úmyslů. Jako bychom od lidí, kteří pečují, očekávali nejen obětavost, ale také ochotu nést všechny náklady bez pomoci společnosti.
Výše podpory, pravidla jejího přiznávání i fungování pěstounské péče samozřejmě mohou být předmětem veřejné debaty. Žádná dávka ani odměna však sama o sobě nedokazuje zištnou motivaci. Pokud někdo tvrdí opak, měl by předložit konkrétní důkazy, nikoliv jen předsudek. Podezřívat automaticky každého pěstouna je podobně absurdní jako tvrdit, že každý lékař vstoupil do nemocnice pouze kvůli penězům.
Možná bychom se proto měli přestat ptát, kolik nás stojí lidé, kteří pečují, a začít se ptát, kolik nás bude stát společnost, ve které už nebude mít kdo pečovat. Bez pěstounských rodin by více dětí zůstávalo bez bezpečného rodinného zázemí. Bez pečovatelů a osobních asistentů by tisíce lidí ztratily možnost důstojně žít. Úroveň společnosti se nepozná podle toho, jak hlasitě mluví o rodině a solidaritě, ale podle toho, zda si dokáže vážit lidí, kteří je každý den skutečně naplňují.
