Článek
Na facebookové stránce Retro život se objevil odkaz na starší článek s titulkem „Je to dokázáno! Výprask způsobuje u dětí dlouhodobé poškození“. Dominantní reakcí pod příspěvkem byl smějící se smajlík. V komentářích následovaly nadávky autorovi, prohlášení o „blbosti“ či „kravině“ a především stále stejná osobní svědectví: dostával jsem výprask, žádné následky na mně nezanechal a vyrostl ze mě slušný člověk. Věcnou kritiku studie, její metodiky nebo výsledků by člověk mezi komentáři hledal jen obtížně.
Kritiku si přitom zaslouží už samotný článek
Je fér říci, že sdílený text není příkladem kvalitní popularizace vědy. Titulek „Je to dokázáno!“ je příliš kategorický, článek je plný jazykových chyb a zřejmě chybně popisuje zdrojový výzkum jako jednu dlouhodobou studii, která měla trvat několik desetiletí a zahrnovat více než 160 tisíc dětí. Ve skutečnosti tato čísla odpovídají metaanalýze Elizabeth Gershoffové a Andrewa Grogan-Kaylora z roku 2016. Nešlo tedy o jedinou studii sledující děti po několik desetiletí, ale o souhrn 75 dříve publikovaných studií, 111 unikátních velikostí účinku a údajů od 160 927 dětí.
To je podstatný rozdíl. Kritická reakce mohla znít například tak, že titulek zaměňuje zvýšené riziko za jistý následek, že observační výzkum má omezení nebo že článek čtenářům neuvádí velikost zjištěných souvislostí. Nic podobného se však v nejviditelnějších komentářích neobjevuje. Namísto kritiky zpracování přichází prosté odmítnutí nepříjemného závěru.
Co výzkum ve skutečnosti říká
Zmíněná metaanalýza neříká, že každé plácnutí automaticky a viditelně poškodí každé dítě. U 13 ze 17 sledovaných oblastí však našla statisticky významnou souvislost mezi výpraskem a horšími výsledky. Patřila mezi ně vyšší agresivita a antisociální chování, problémy s duševním zdravím, horší vztah mezi rodičem a dítětem, nižší sebeúcta nebo vyšší riziko dalšího fyzického násilí. Souhrnný efekt byl spíše menší, nikoli však nulový. To je podstatně přesnější sdělení než bulvární „každý výprask způsobí dlouhodobé poškození“ — a zároveň dostatečný důvod fyzické tresty nedoporučovat.
Pozdější přehled 69 prospektivních longitudinálních studií publikovaný v časopise The Lancet dospěl k podobnému závěru. Fyzické tresty v čase nepředpovídaly zlepšení dětského chování; naopak soustavně předpovídaly jeho zhoršování a vyšší riziko problémů. Autoři přitom vybírali studie, které sledovaly děti do budoucna a zohledňovaly jejich chování před použitím fyzických trestů. Tím alespoň částečně odpověděli na častou námitku, že rodiče přece více trestají už předem problémové děti. Světová zdravotnická organizace dnes shrnuje odborné poznání ještě jednoznačněji: fyzické tresty nesou více rizik a výzkum u nich neprokazuje přínos pro děti, rodiče ani společnost.
„Já jsem v pořádku“ není důkaz
Věta „mě rodiče bili a nic mi není“ může být upřímným popisem vlastního pocitu. Nemůže však vyvrátit výsledky desítek studií. Výzkum pracuje s pravděpodobností a zvýšeným rizikem, nikoli s tvrzením, že stejný následek musí potkat každého. Také kouření nezpůsobí rakovinu každému kuřákovi. Člověk, který kouřil celý život a rakovinu nedostal, tím neprokázal neškodnost kouření.
Navíc nikdo z nás nemůže vědět, jakým člověkem by se stal bez fyzických trestů. Nemáme svou druhou, totožnou verzi vyrůstající ve stejné rodině a stejných podmínkách, pouze bez facek a pásku. Tvrzení „nemělo to na mě žádný vliv“ proto většinou není ověřeným poznatkem, ale vlastním hodnocením. Člověk mohl následky skutečně nepociťovat. Mohl je překonat díky jiným ochranným vlivům. A také mohl některé naučené vzorce považovat za natolik normální, že je za následek vůbec nepokládá.
Bylo by ovšem stejně nekorektní z agresivních komentářů automaticky usuzovat, že právě jejich autoři jsou fyzickými tresty psychicky poškozeni. Takovou diagnózu ze sociální sítě stanovit nelze. Jistý rozpor ale přehlédnout nejde: lidé dokazují, že je bití naučilo slušnosti, a současně neznámému autorovi nadávají do dementů. Výsměch a urážka zde nenahrazují pouze věcnou kritiku studie. Nahrazují jakýkoli argument.
Buď výprask, nebo nevychované dítě?
Další opakovanou chybou je falešná volba mezi fyzickým trestem a naprostou bezbřehou výchovou. Z komentářů by se mohlo zdát, že rodič má jen dvě možnosti: dítě udeřit, nebo mu v obchodě koupit všechno, co si křikem vynutí. Ve skutečnosti lze nastavovat pevné hranice, trvat na pravidlech a nechat dítě nést přiměřené důsledky jeho jednání, aniž by ho dospělý bil nebo ponižoval. Nenásilná výchova není rezignací na výchovu.
Fyzický trest může nežádoucí chování v daném okamžiku zastavit. Dítě se lekne nebo se začne bát další rány. To však ještě neznamená, že pochopilo, proč bylo jeho jednání špatné, naučilo se zvládat své emoce nebo získalo lepší způsob řešení situace. Naučit dítě, že silnější člověk může při konfliktu použít bolest, je navíc poněkud zvláštní cesta k úctě a slušnosti.
Smějící se smajlík nic nevyvrací
Diskuse pod příspěvkem nakonec nevypovídá pouze o tělesných trestech. Ukazuje také, jak snadno sociální sítě mění debatu o výzkumu v obranu vlastní identity a minulosti. Připustit, že něco běžného v našem dětství nebylo správné, může být nepříjemné. Někteří lidé to mohou vnímat jako útok na vlastní rodiče nebo dokonce na sebe samé, pokud stejný způsob výchovy později použili u svých dětí. Snazší je proto studii zesměšnit než připustit, že dobře míněná výchovná metoda mohla být chybná.
Není nutné své rodiče nenávidět ani celé dětství označit za špatné. Lidé jednají podle znalostí a společenských norem své doby. Stejně tak ale není nutné každou starou praxi obhajovat jen proto, že jsme ji přežili. Věta „dostával jsem výprask a nic mi není“ může být osobní zkušeností. Jako odpověď na výzkum však nestačí. A smějící se smajlík už vůbec ne.
