Článek
Nedávno uplynulo dvacet let od chvíle, kdy v Česku nabyl účinnosti zákon o registrovaném partnerství. Byl to důležitý krok: stát začal právně uznávat svazky dvou mužů nebo dvou žen. Ani po dvou desetiletích však stejnopohlavní páry nemohou vstupovat do manželství a jejich rodiny nemají ve všech ohledech stejné postavení.
Jako adoptivní rodič a pěstoun vnímám tuhle debatu velmi osobně. Zajímá mě především jistota dítěte. Kdo za něj může rozhodovat, kdo vůči němu nese odpovědnost a jak zákon chrání jeho vztah k lidem, kteří o něj pečují. Právě tady se ukazuje, kolik může záležet na ustanovení, které většina lidí nikdy nebude potřebovat číst.
Od 1. ledna 2025 mohou páry stejného pohlaví uzavírat nové partnerství podle občanského zákoníku. Jak vysvětluje Ministerstvo vnitra, pravidla o manželství a právech manželů se na ně vztahují obdobně, pokud zákon nestanoví výjimku. Změna přinesla například společné jmění, možnost zvolit společné příjmení při obřadu a osvojení dítěte druhého partnera. Jsou to podstatná zlepšení.
Pro základní orientaci lze dnešní manželství a nové partnerství porovnat takto:
Tabulka vygenerována ChatGPT na základě informací MV ČR
Při čtení podobných přehledů je důležité nezaměňovat nové partnerství se starým registrovaným partnerstvím. To dosavadním párům zůstalo zachováno a například společné jmění jim samo nevzniklo. Pro přechod do nového režimu musí uzavřít partnerství; předchozí svazek tím zanikne. Zároveň se některá zlepšení týkají i starého režimu: podle České správy sociálního zabezpečení mohou za stanovených podmínek čerpat pozůstalostní důchod také registrovaní partneři.
Nejvýraznější přetrvávající rozdíl představuje společné osvojení. Občanský zákoník v § 800 umožňuje manželům osvojit dítě společně. Dva lidé v partnerství takovou možnost nemají. Nově ale může jeden osvojit dítě druhého. Takzvané přiosvojení se přitom může týkat i dítěte, které už druhý partner dříve osvojil, jak popisuje výklad zveřejněný městem Ostrava.
Cesta ke dvěma právním rodičům tak může vést přes dvě navazující řízení: nejprve individuální osvojení jedním člověkem a následně přiosvojení druhým. O každém rozhoduje soud a výsledek není automatický. Už možnost osvojit dítě individuálně se přitom prosazovala obtížně: teprve Ústavní soud v roce 2016 zrušil zákaz, který člověka z této možnosti vylučoval jen proto, že žil v registrovaném partnerství.
Pro rodinu je podstatné i období před dokončením přiosvojení. Druhý pečující člověk ještě nemá postavení rodiče se všemi právy a povinnostmi. Záleží na tom při zastupování dítěte, při řešení rozchodu i při úmrtí. Přiosvojení proto vítám. Zároveň mi chybí rozumné vysvětlení, proč pár nemůže společným osvojením zajistit dítěti oba právní rodiče rovnou.
Pěstounství je potřeba posuzovat samostatně. Pěstounská péče sama nevytváří stejný příbuzenský vztah jako adopce a rodičům zpravidla zůstává část práv a povinností, jak shrnuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nová úprava partnerství navíc umožňuje společnou pěstounskou péči. Také ostravský magistrát ve svém vysvětlení změn uvádí, že společné pěstounství partnerů zákon nevylučuje. Tady tedy došlo k významnému posunu.
Jenže změna zákona sama nevyřešila postavení všech existujících rodin. V březnové reportáži serveru Page Not Found popsaly Marie a Tereza, že původně úřady posuzovaly obě, pěstounská práva však získala pouze jedna. Po přechodu do nového partnerství jim podle jejich výpovědi úřad sdělil, že pro společné pěstounství by musely znovu otevřít spis a projít schvalováním. Jejich zkušenost ukazuje, že nová zákonná možnost ještě nemusí znamenat jednoduché narovnání poměrů u dětí, které už v rodině žijí.
Další rozdíl přichází hned po narození dítěte. U manžela matky zákon zpravidla předpokládá otcovství. U její partnerky obdobná domněnka neplatí; § 3020 občanského zákoníku použití příslušných ustanovení na určování rodičovství lidí v partnerství výslovně vylučuje. Samotné uzavření partnerství tak druhé ženě rodičovství nezajistí. K tomu může sloužit přiosvojení, opět za zákonných podmínek a rozhodnutím soudu.
Zvláštní překážka zůstává také u asistované reprodukce. Zákon o specifických zdravotních službách v § 6 vyžaduje společnou písemnou žádost ženy a muže. Dvě ženy tedy nemohou podstoupit tuto léčbu jako pár, přestože spolu mohou uzavřít právně uznaný svazek a následně být obě právními rodiči dítěte. Jde o samostatnou zákonnou podmínku, kterou zavedení partnerství neodstranilo.
A svůj význam má i uznávání svazku za hranicemi. Evropský portál Your Europe upozorňuje, že postavení partnerství se mezi zeměmi liší. Česká práva proto nelze jednoduše považovat za zaručená ve stejném rozsahu všude, kam se rodina přestěhuje. Ani mezinárodní uznávání stejnopohlavních manželství není ve všech oblastech sjednocené; rozlišování různých druhů svazků ale rodinám orientaci dál komplikuje.
Dvacetileté výročí je tedy příležitostí ocenit skutečný pokrok a zároveň pojmenovat, co zbývá. O vhodnosti osvojitelů a pěstounů má rozhodovat bezpečí, stabilita a potřeby konkrétního dítěte. Stejnopohlavní pár má projít stejně důkladným posouzením jako kdokoli jiný. Měl by ale mít také stejnou možnost uspět.
Od státu jako rodič očekávám, že bude důsledně prověřovat, komu dítě svěřuje. Stejně důsledný by měl být v tom, aby dítěti zbytečně nekomplikoval právní vztah k lidem, kteří mu vytvářejí domov.
