Článek
Slovenský premiér Robert Fico 19. září prohlásil, že selhala „strategie zničit Rusko“ prostřednictvím války na Ukrajině a někteří západní politici nyní chtějí vyvolat konflikt mezi NATO a Ruskem. V témže vystoupení připustil, že Rusko porušuje mezinárodní právo. Právě tento souběh je výmluvný: agresi lze jednou větou uznat a zbytkem projevu vyprávět příběh, v němž je skutečnou hrozbou pomoc napadené zemi.
Nejde jen o premiérův slovník. Slovenský INFOSTAT se v lednu 2026 ptal 1 085 dospělých na výroky související s případným předáním okupovaných ukrajinských území Rusku. S tvrzením, že Ukrajina odmítáním ruských územních nároků dává najevo nezájem o mír, souhlasilo 40,6 % respondentů. S představou, že ponechání okupovaných území Rusku povede k trvalému míru, souhlasilo 46,1 %. Současně 53,1 % dotázaných uznalo, že by takový krok mohl legitimizovat ruský postup. Šlo o tři různé otázky, jejichž odpovědi se nevylučují. Společně ukazují společnost, v níž má obviňování napadené země značný prostor, ale odpor vůči ruským nárokům nezmizel.
Starší graf GLOBSEC Trends 2023, který se znovu šíří, patří právě do tohoto kontextu. Rusko tehdy označilo za hlavního viníka války 40 % slovenských respondentů, Západ 34 % a Ukrajinu 17 %. O rok později připsalo hlavní odpovědnost Rusku 41 %, zatímco Západu nebo Ukrajině dohromady 51 %. Tato čísla nejsou měřením dnešních postojů a sama nedokazují, že proruské názory od té doby sílí. Dokládají však, jak pevně byl příběh o vině Západu a Ukrajiny ve veřejné debatě usazený už dříve.
Jeho hlavní trik spočívá ve změně otázky. Místo „kdo vyslal armádu přes hranice?“ se mluví o tom, kdo Rusko údajně vyprovokoval, kdo dodal Ukrajině zbraně a proč Ukrajina nepřijme požadavky okupanta. O bezpečnostní politice Západu i o podobě mírových jednání lze vést spor. Valné shromáždění OSN však odsoudilo ruskou invazi a vyzvalo Rusko ke stažení vojsk. Rozhodnutí zaútočit nelze přesunout na stát, který se brání, ani na ty, kdo mu pomáhají. Když se z odmítnutí územních nároků stane „odmítání míru“, Rusko už nemusí obhajovat vlastní invazi. Vysvětlovat se má Ukrajina.
GLOBSEC ve své analýze popsal, jak ruské velvyslanectví na Slovensku šířilo na Facebooku a Telegramu příběhy o agresivním Západu a o ruském zásahu jako odpovědi na jednání Ukrajiny. Evropská služba pro vnější činnost letos doložila pokračující ruské informační operace zaměřené také na evropskou podporu Ukrajiny. Z těchto zjištění nelze spočítat, kolik respondentů ovlivnila konkrétní kampaň. Když však podobný výklad opakuje předseda vlády, už nejde o okrajový internetový příspěvek: objevuje se přímo v nejvyšší politice.
Dalším cílem takových příběhů je důvěra. V únorovém průzkumu INFOSTATu vyjádřilo nedůvěru k NATO 50,8 % dotázaných, důvěru 45,1 %. U Evropské unie se důvěra a nedůvěra shodně zastavily na 48,7 %. Ani tato čísla nejsou důkazem, že nedůvěru způsobila ruská propaganda. A neznamenají, že Slovensko odmítá své západní ukotvení: průzkum GLOBSEC z roku 2025 stále ukazoval většinovou podporu členství země v EU a NATO. Právě v této směsi podpory členství, nedůvěry a obav z války získává tvrzení o „provokování Ruska“ prostor.
Přirovnání k roku 1939 má své meze, ale jeden mechanismus vystihuje. Nacistická propaganda před útokem obviňovala Polsko z útlaku tamních Němců. Německo přesto napadlo Polsko 1. září; reakce Británie a Francie přišla až poté. Podobně dnes nelze vydávat pomoc napadené Ukrajině za prvotní příčinu ruské invaze. Rusko nemusí přesvědčit všechny Slováky, aby jeho vyprávění získalo politickou sílu. Stačí, když dost lidí začne za hlavní problém považovat obranu a pomoc místo rozhodnutí zaútočit.
