Článek
Oldřich Kaiser ve Tmavomodrém světě ztvárnil pilota Jana Machatého, který po válce skončí v komunistickém vězení na Mírově a zemře na následky mučení. Tentýž herec nyní dobrovolně vystoupil na demonstraci spolku Svatopluk, na níž promluvila i komunistická politička Kateřina Konečná. A recitoval tam báseň oslavující Lenina. Ten rozpor je těžké přehlédnout, i když samozřejmě víme, že herec a jeho postava jsou dva různí lidé.
Část veřejnosti si přála, aby šlo o rafinovaný výsměch přítomným. Jenže Kaiser v rozhovoru pro Deník N své odmítání České televize vysvětlil docela vážně. Mluvil o neobjektivitě a pocitu cenzury. O prezidentu Pavlovi podle zveřejněných citací rozhovoru prohlásil, že je „uměle dosazený“. O prezidentu, kterého lidé zvolili v přímých volbách. Vyprávění o skrytě řízené politice už nelze schovat za debatu o výši televizního poplatku. Nadsázka v recitaci jeho politické postoje neruší. Pro výklad, že celé vystoupení bylo jen trollingem demonstrantů, jeho vlastní slova neposkytují oporu.
Kaiser ovšem není jediný umělec, jehož veřejné výroky podobné otázky vyvolávají. Ivan Vyskočil v rozhovoru pro eXtra.cz přisuzoval masakr v Buči ukrajinské policii. Přitom už předtím vyšetřovatelé OSN zdokumentovali zabíjení civilistů za ruské okupace. Jaroslava Obermaierová zase redakci Prima Ženy vyprávěla o Ukrajincích masakrujících ruské děti. A připojila příznačná slova: „Překvapuje mě, že se to neví. Že se o tom tady nemluví.“
Pepa Nos v rozhovoru z ledna 2023 označil tehdejší vládu za horší než protektorátní vládu za Hitlera a mluvil o vyvražďování obyvatelstva, do něhož zahrnul i očkování. To už jsou tvrzení, u kterých nestačí odvolat se na životní zkušenost nebo vlastní názor. Každý z těchto umělců má jiný životopis, jiné publikum i jinou míru úspěchu. U všech ale narážíme na ochotu vyslovovat mimořádně závažné soudy bez odpovídajících důkazů.
Co je k tomu vede? Je lákavé nabídnout jednoduchou odpověď: uražené ego, touha po pozornosti, ztráta kontaktu s realitou. Jenže tím bychom sami začali vydávat domněnky za fakta. Do jejich soukromých motivů nevidíme. Můžeme ale přemýšlet o mechanismech, které podobné postoje činí přitažlivými. A o tom, proč před nimi nechrání ani talent, popularita nebo peníze.
První problém podle mě vytváříme i my, diváci. Člověku, který nás dokáže rozesmát nebo přesvědčivě zahrát statečného muže, snadno přisuzujeme také moudrost a pevný charakter. Jenže přesvědčivě ztvárnit letce ještě neznamená rozumět dějinám komunistického režimu. Stejně jako schopnost napsat dobrou píseň nezaručuje schopnost posoudit důkazy o válečném zločinu. Umělecká autorita se v našich očích přelévá do oblastí, ve kterých si ji dotyčný ničím nevysloužil.
Úspěch navíc řeší jen některé lidské potřeby. Člověk může mít dost peněz i uznání, a přesto se ve světě přestávat orientovat. Psychologové Karen Douglasová, Robbie Sutton a Aleksandra Cichocká popsali, že přitažlivost konspiračních teorií souvisí mimo jiné s potřebou porozumění, kontroly a pozitivního obrazu sebe sama či vlastní skupiny. Konspirace nabízí srozumitelné vysvětlení: události řídí někdo v pozadí, kdo má plán. To může působit přehledněji než svět plný náhod, střetávajících se zájmů a rozhodnutí s nezamýšlenými následky. Že takový příběh slibuje jistotu, ovšem ještě neznamená, že ji skutečně přinese.
Dalším lákadlem může být pocit výjimečnosti. Výzkum Anthonyho Lantiana a jeho kolegů ukázal souvislost mezi vírou v konspirace a potřebou být jedinečný. Představa, že mám informace, k nimž se ostatní nedostali, je příjemná. Nabízí postavení člověka, který prohlédl. Z takového postavení se potom špatně ustupuje: opravit vlastní názor znamená připustit, že jsem naletěl právě já, který ostatním vysvětloval, jak jsou zmanipulovaní.
Právě proto mě v jeho rozhovoru zaujalo především vyjádření „Já jsem proti všemu“. Být proti může být užitečný začátek přemýšlení. Jako konečný program je to ovšem dost málo. Jestliže souhlas většiny automaticky vzbuzuje podezření a každé okrajové tvrzení získává body za svou odlišnost, zůstává člověk závislý na tom, proti čemu se vymezuje. Stačí mu ukázat převládající stanovisko a už ví, které odmítne. Prostor pro skutečně samostatný úsudek se tím zmenšuje.
Do toho může vstoupit nové publikum. Člověk se někde dočká kritiky, jinde ho přivítají jako odvážného bojovníka za pravdu. Každá další kritika se pak dá vyložit jako potvrzení, že zasáhl citlivé místo. Přijetí vlastní chyby by v takové situaci mohlo znamenat i ztrátu nově získaného uznání. Nemusí přitom ubýt původních fanoušků ani hereckých nabídek. Stačí, že nové prostředí odměňuje právě tu část jeho veřejného vystupování, kterou jiní zpochybňují.
Na celé věci mě nejvíc zaráží nerovnoměrně rozdělená nedůvěra. Česká televize musí dokazovat každé slovo, ale příběh o tajném řízení politiky projde bez důkazů. Výpovědi vyšetřovatelů válečných zločinů jsou podezřelé, zatímco vysvětlení zbavující Rusko odpovědnosti si vystačí s náznakem. U takového přístupu je podle mě slovo „nezávislost“ jen hezkým označením pro velmi jednostrannou důvěřivost. A u války na Ukrajině má tato důvěřivost konkrétní důsledky: pomáhá omlouvat agresora a přesouvat odpovědnost na napadené.
Kaiserův Machatý zůstane silnou filmovou postavou a Kaiser mimořádným hercem. Dnešnímu Kaiserovi však za jeho role nedlužíme důvěru v jeho politické soudy. Tu si musí zasloužit argumenty stejně jako kdokoli jiný. Potlesk z hlediště mu ji na celý život nepředplatil.
