Článek
V Kolíně žiji, z Poděbrad pochází část mé rodiny. K oběma městům mám proto vztah, byť ke každému trochu jiný. Když dnes přijedu do Poděbrad, bývá mi někdy až úzko. Ne proto, že by šlo o ošklivé město. Právě naopak. Zámek, kolonáda, lázeňský park, řeka a elegantní prvorepubliková architektura dávají Poděbradům mimořádný základ. O to více je ale vidět každý zanedbaný dům, unavený veřejný prostor nebo projekt, o němž se dlouhé roky pouze diskutuje.
Srovnání nyní získává i politický rozměr. V říjnových senátních volbách se v obvodu Kolín utkají mimo jiné kolínský starosta Michael Kašpar za STAN a poděbradský starosta Roman Schulz za ODS s podporou TOP 09. Oba chtějí zároveň obhajovat své pozice v čele měst. Nabízí se proto otázka, co po nich v komunální politice skutečně zůstává. Hned na začátku je však fér dodat, že Kašpar stojí v čele Kolína od roku 2019 a navazuje na systém budovaný od roku 2010 Vítem Rakušanem, zatímco Schulz se stal starostou Poděbrad teprve v květnu 2023. Připisovat mu všechny dlouhodobé problémy města by bylo nespravedlivé.
Kolín má proti Poděbradům především výhodu kontinuity. Změna pro Kolín vede město už šestnáct let, nejprve pod Vítem Rakušanem a později pod Michaelem Kašparem. Za tu dobu se podařilo výrazně snížit někdejší zadlužení a současně investovat do ulic, škol, sportovišť i veřejného prostoru. Rozpočet na rok 2025 počítal s rekordními investicemi téměř 550 milionů korun, z toho 146 milionů mělo směřovat do ulic a téměř 69 milionů do škol. Výsledky jsou ve městě vidět. To neznamená, že je všechno dokonalé. Oprávněnou kritiku vyvolává souběh uzavírek, dlouhé vládnutí jednoho uskupení může oslabovat kontrolu a diskutabilní je rovněž Kašparovo hromadění funkcí. Přesto Kolín působí jako město, které se rozhoduje a následně svá rozhodnutí většinou uskuteční.
Poděbradská politika nabízí mnohem roztříštěnější příběh. Vítězné uskupení získalo v komunálních volbách roku 2022 necelých třicet procent hlasů a sedm z 21 mandátů. Už v květnu 2023 byl tehdejší starosta Jaroslav Červinka odvolán a vystřídal jej Roman Schulz. Důvodem rozpadu tehdejší spolupráce měly být zhoršující se vztahy a komunikace mezi koaličními partnery. Nové vedení tehdy představilo čtrnáct priorit, mezi nimi školu na Žižkově, tělocvičnu ZŠ T. G. Masaryka nebo strategický plán do roku 2050. Časté politické změny a složité koalice však městu dlouhodobý tah na branku komplikují.
Symbolem poděbradského přešlapování se stal krytý bazén. Město jej řeší od roku 2008. Referendum v roce 2018 nebylo kvůli nízké účasti platné a stejně skončilo také hlasování v březnu 2026. Dorazilo jen 16,1 procenta oprávněných voličů; 1 126 hlasovalo pro bazén a 617 proti. Po osmnácti letech diskusí tak Poděbrady nemají ani bazén, ani definitivní rozhodnutí, že jej stavět nebudou. Opatrnost přitom má racionální základ: odhadovaná cena se pohybuje kolem 420 milionů korun a další peníze by spolykal provoz. Přesto je těžké považovat za úspěch, když se jedno z hlavních městských témat vrací téměř dvě desetiletí stále na začátek.
Nebylo by ale pravdivé tvrdit, že Poděbrady nic nedělají a pouze chátrají. V roce 2026 město plánovalo investice přibližně za 230 milionů korun. Dokončit se má komunitní centrum, vestavba pro základní uměleckou školu a revitalizace části lázeňského parku. Připravena je nová tělocvična, rekonstrukce ulic Na Skupici a Na Kopečku, lávka nebo další obnova veřejného osvětlení. Samotná revitalizace lázeňského parku patří mezi nejvýraznější současné projekty. Rozdíl proti Kolínu proto není v tom, že by jediné město investovalo a druhé nikoliv. Poděbradské projekty však často působí roztříštěně, dlouho se připravují a jejich výsledek dosud není v celkovém obrazu města tolik patrný.
Pokud bych měl obě města hodnotit pouze podle dosavadní komunální správy, Kolín je podle mě dál. Ne proto, že by neměl problémy, ani proto, že by všechny zásluhy patřily Michaelu Kašparovi. Těží z dlouhé politické kontinuity, finančního ozdravení a schopnosti dotahovat viditelné projekty. Poděbrady si naopak nezaslouží jednoduchou nálepku chátrajícího města. Přesnější by bylo označit je za město nevyužitého potenciálu, které stále více žije ze zděděné krásy, než aby přesvědčivě vytvářelo krásu novou.
