Článek
Oto Klempíř využil 28. říjen k pozoruhodné kulturní vložce. Na shromáždění Českého svazu bojovníků za svobodu v sídle ministerstva kultury připomněl Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Podle výroku si dělali legraci z těch, kteří jim vládli, a „sami sebe pak považovali za největší a jediné mravokárce“. Připojil narážku na dnešní dobu. Zrovna od tohoto ministra zní takové poučování mimořádně trapně.
Už samotné spojení politické satiry s údajnou mravní nadřazeností je dost laciné. Z čeho Klempíř vyvozuje, že se oba považovali za jediné oprávněné soudce společnosti? V citované pasáži žádný příklad nenabízí. Shodit autory slovem mravokárci je samozřejmě snazší než se zabývat tím, co říkali a proč to tehdejší mocné tolik dráždilo.
Voskovec s Werichem si skutečně utahovali i z poměrů demokratického Československa. Právě takovou svobodu má demokratická společnost unést. Ve třicátých letech však jejich tvorba získala výrazný protifašistický rozměr. Proti hře Osel a stín protestovalo německé velvyslanectví, Kat a blázen mířil proti domácímu nacismu. Jak připomíná historický přehled České televize, jejich divadlo se dostávalo do konkrétních politických střetů. Za humorem stál také jasný postoj k nastupující diktatuře.
Na podzim 1938 byla Voskovcovi odňata divadelní koncese a v lednu 1939 oba s Jaroslavem Ježkem emigrovali do Spojených států. Tyto události dokládá také Česká divadelní encyklopedie. Jejich příběh zahrnuje zákaz divadelní činnosti i odchod z vlasti. Zredukovat ho při státním svátku na poznámku o umělcích, kteří se povyšovali nad ostatní, považuji za projev velké historické povrchnosti.
Klempířův vlastní vztah k represivní moci je přitom dobře zdokumentovaný. Pod krycím jménem Olda spolupracoval se Státní bezpečností. Paměť národa na základě archivních dokumentů uvádí, že z jeho informací StB zpracovala 77 agenturních zpráv. Zajímala se o punkové a další neoficiální prostředí, které chtěla kontrolovat a rozkládat. Podle zveřejněných záznamů, jež popsaly Seznam Zprávy, dostal za spolupráci třikrát odměnu po pěti stech korunách.
Paměť národa a Reportéři ČT navíc dohledali konkrétní příběhy lidí, na které donášel. Česká televize popsala případ Martina Semráda, jehož se StB pokusila získat ke spolupráci a po odmítnutí navrhla jeho vyloučení z vysoké školy. Klempířovy informace byly podle zjištění reportérů pro tuto akci zásadní. Za archivními záznamy jsou skuteční lidé a zásahy do jejich životů.
K úplnému obrazu patří i Klempířovo vysvětlení. Spolupráci přiznal, mluvil o strachu a výhrůžkách vůči rodině. Archivní dokumenty zachycují také jeho pozdější snahu ze spolupráce vycouvat; v roce 1985 skutečně skončila. Strach z tajné policie beru vážně. Právě taková zkušenost by ale člověka měla vést k větší pokoře při hodnocení druhých.
Zvlášť když jde o umělce, jejichž veřejné vystupování zahrnovalo odpor k nacismu. Klempíř sám poznal, jak režim využívá lidskou slabost a jakou cenu může mít poslušnost. Mohl by tedy rozumět hodnotě kultury, která dokáže mocné znejistit. Jeho sváteční vystoupení ve mně bohužel vyvolává dojem, že ho dnes mnohem víc zaměstnává potřeba usadit ty, kteří moc kritizují.
Narážku na současnost čtu jako vzkaz dnešním kritikům vlády: jejich výhrady lze odbýt podezřením, že se také považují za morálně výlučné. Jenže s demonstranty i s umělci se dá polemizovat konkrétně. Ministr může vysvětlovat svá rozhodnutí, rozporovat jejich argumenty a obhajovat politiku vlády. K tomu ale potřebuje něco víc než historická jména použitá jako rekvizity k pohrdavému úšklebku.
Voskovec ani Werich samozřejmě nestojí mimo kritiku. Jejich názory i životní rozhodnutí lze rozebírat stejně jako u kohokoli jiného. Od ministra kultury bych však čekal znalost souvislostí a schopnost říct něco podstatnějšího než to, že si dva slavní satirici dělali legraci z vládců a byli prý namyšlení.
Pan ministr si může o politické satiře myslet, co chce. Veřejnost si zase může všimnout té podivné scény: bývalý spolupracovník tajné policie využívá oslavu vzniku republiky k poučování o domnělé mravní povýšenosti Voskovce a Wericha. Trocha pokory by mu při tom prospěla víc než další slavnostní projev.
