Článek
Milion chvilek s touhle kolekcí šlápl vedle. Látková večerníčkovská čepice za 1 190 korun byla podle mě v kontextu občanského protestu předražená. Spolek tak dal lidem docela dobrý důvod ptát se, zda při přípravě reklamních předmětů neztratil cit pro to, co vlastně organizuje. Kritika nepřišla bezdůvodně a nemá smysl ji celou odbývat jako útok nepřátel demokracie.
Spolek cenu vysvětloval kvalitními materiály, převážně ruční výrobou v Česku a malými sériemi po 50 až 100 kusech. Podle svého vyjádření na základní ceně výrobků neměl zisk. Takové vysvětlení může objasnit vysoké náklady. Pořád ale zbývá otázka, proč vůbec takový výrobek nabízet. Organizátor občanského protestu by měl umět posoudit také to, jak jeho nabídka zapůsobí na lidi, kteří přicházejí hájit společnou věc.
Ještě víc než samotná částka mi vadí zacházení se symbolem. Papírové večerníčkovské čepice lidé na demonstrace skutečně nosili. Jak zaznamenal iROZHLAS při říjnovém protestu, organizátoři je k tomu také vyzývali. Sílu takového symbolu ale vytvářejí účastníci: tím, že ho přijmou, sami si čepici složí a přijdou v ní na náměstí. Je v tom nápaditost, srozumitelný odkaz na Českou televizi i možnost zapojit se s obyčejným kusem papíru.
Proměnu takového společného symbolu v drahý produkt jednoho e-shopu vnímám jako jeho přivlastnění. Organizační práce spolku mu dává zásluhu na protestu, ale společná kreativita lidí není automaticky jeho obchodním artiklem. Právě dostupnost papírové čepice byla podle mě součástí jejího půvabu. Když vedle ní postavíte látkovou verzi za více než tisíc korun, snadno překryjete původní sdělení debatou o ceně. Přesně takovou pozornost si organizátoři před demonstrací sotva potřebovali získat.
Za správnou proto považuji veřejnou omluvu Milionu chvilek. Spolek uznal oprávněnost části kritiky, přiznal necitlivé zacházení se symbolem a kolekci stáhl. Omluvil se také za použití náhledů vytvořených umělou inteligencí místo skutečných fotografií výrobků. Omluva samozřejmě neudělá z nepovedeného nápadu dobrý. Je ale správné ocenit, když někdo chybu přizná a své rozhodnutí změní. Jinak by požadavek na odpovědnost byl jen výzvou k nekonečnému zatloukání.
Jenže pak do věci vstoupil ministr kultury Oto Klempíř. Ve svém příspěvku na síti X se vysmíval „ceníku demokracie“ a připojil grafiku, která tričku „Ruce pryč od médií“ přiřadila cenu 1 490 korun. U tohoto konkrétního trička přitom e-shop uvádí základní cenu 589 korun bez dopravy. Dražší limitovaná kolekce skutečně existovala, její cenu však nelze přilepit k jinému výrobku. Za obsah zveřejněný na vlastním účtu ministr odpovídá.
Právě proto, že existovaly skutečné důvody ke kritice, je tahle chybná cenovka tak zbytečná. Klempíř mohl kritizovat čepici za 1 190 korun, nevhodné využití protestního symbolu nebo propagaci pomocí uměle vytvořených náhledů. Všechno by mělo oporu ve skutečnosti. Sdílením grafiky s nepravdivým údajem ale sám poškodil věrohodnost své kritiky a dal spolku důvod požadovat opravu. Oprávněnost jedné výhrady nezaručuje pravdivost všeho, co k ní přidáme.
Na celé věci mi záleží právě proto, že se nechci smiřovat s představou, že při veřejném sporu musíme svým oblíbencům odpustit úplně všechno. Milion chvilek si kritiku za drahou čepici a necitlivý prodej společného symbolu zasloužil. Klempíř si zase zaslouží kritiku za šíření nepravdivé ceny. Schopnost pojmenovat obojí patří k obyčejné poctivosti. Ministr kultury by měl umět vést polemiku i bez falešné cenovky.
