Článek
„Kdy do Moskvy?“ opakoval na Volodymyra Zelenského reportér během jeho návštěvy New Yorku u příležitosti Valného shromáždění OSN. Ukrajinský prezident odpověděl: „Na raketě.“ Událost z 23. září 2026 popsal ukrajinský Focus a repliku potvrdila také nezávislá ruská televize Dožď, která tazatele označila za Valentina Bogdanova z televize Rossija-1. Zelenskyj přidal ještě vulgarismus. Krátká, sarkastická reakce se rychle rozšířila po sociálních sítích. Mně na té scéně ale připadá zajímavější samotná otázka.
Ta totiž staví Zelenského do role člověka, který má vysvětlovat, proč ještě nepřijel do Moskvy. Jako by povinností prezidenta napadené země bylo dostavit se do hlavního města státu, který proti ní vede válku. Takové rámování posouvá odpovědnost velmi pohodlným směrem. V centru pozornosti stojí Zelenského cesta, zatímco rozhodnutí ruského vedení pokračovat ve válce ustupuje do pozadí. Odmítnutí konkrétního místa pak může snadno vypadat jako odmítnutí jednání vůbec.
Přitom nejde jen o dojem z jedné nahrávky. Zelenskyj 11. září řekl Deutsche Welle, že je připraven setkat se s Putinem na prosincovém summitu G20 v Miami, pokud se ho ruský prezident zúčastní. Následující den mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov takové setkání odmítl a znovu odkázal na Moskvu. Sergej Lavrov zároveň prohlásil, že Rusko po dobu případných rozhovorů své vojenské operace nezastaví. Ochota ukrajinského prezidenta osobně jednat tedy doložená je. Spor se vede také o podmínky, které si určuje Kreml.
A právě tady stojí za to obrátit kameru. Zelenskyj přijel do New Yorku osobně. Vladimir Putin se letošního zasedání Valného shromáždění neúčastní, Rusko zastupuje ministr zahraničí Sergej Lavrov. Na Zelenského tak lze pokřikovat přímo před kamerami. Putin svou politiku na stejném fóru osobně nevysvětluje. Prezident napadené země je na místě a odpovídá; prezident země, která invazi zahájila, chybí.
Novináři mají politikům klást nepříjemné otázky. To platí i pro Zelenského a válka ho nezbavuje odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Od reportéra ruské státní televize bych ale čekal stejnou naléhavost vůči ruskému vedení. Proč musí být schůzka právě v Moskvě? Proč odmítat jinou navrženou možnost? A jakou hodnotu má nabídka rozhovorů, kterou doprovází oznámení, že vojenské operace budou pokračovat? To jsou otázky, které mohou objasnit skutečné překážky jednání.
Zelenského odpověď lze považovat za hrubou, vtipnou nebo nediplomatickou. Sám ji čtu jako sarkastické odmítnutí požadavku, aby přijel právě do Moskvy. Z věty pronesené za chůze se nedá poctivě vyrobit důkaz, že Ukrajina nechce mír. Zvlášť když existuje konkrétní nabídka osobního setkání jinde. Prezident napadené země nemusí přijmout každou podmínku agresora, aby prokázal ochotu vyjednávat. A nemá povinnost tvářit se, že pozvání do Moskvy je za této situace běžnou diplomatickou zdvořilostí.
Na ruském požadavku je nejpohodlnější rozdělení rolí: Zelenskyj má cestovat, vysvětlovat a dokazovat dobrou vůli. Putin si má určovat místo. Právě to je na celé scéně příznačné. Ukrajinského prezidenta ruský reportér v New Yorku našel. Svého prezidenta by tam hledal marně. A otázka, kterou bych mu přál položit se stejnou naléhavostí, je jednoduchá: Pane Putine, kdy přijedete vy?
