Článek
Nikita Malyšev z burjatské vesnice Poperečnoje oslavil osmnácté narozeniny 7. dubna 2026. Následující den podepsal kontrakt s ruskou armádou. Dne 12. června zahynul u Vesele v Záporožské oblasti na Ukrajině. Od podpisu smlouvy uplynuly přibližně dva měsíce. Když Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi, bylo mu třináct. O jeho smrti informovala Mediazona, na jeho příběh později upozornil také Marcel Rebro na blogu SME. Za těmito několika daty je člověk, který měl teprve začít dospělý život.
Jeho odchod by ovšem bylo příliš snadné vysvětlit pouhou nudou. Reportáž projektu Sibiř.Realii, založená na rozhovorech s jeho přáteli a obyvateli vesnice, přináší podstatný kontext. Podle kamaráda pocházel z chudé rodiny, měl sestru se zdravotním postižením a chtěl doma finančně pomoci. Zajímal se o opravy aut a motorek a uvažoval o práci mechanika. Přátelé ho přemlouvali, aby zůstal a našel si civilní zaměstnání. Odpovídal, že „tady není co dělat“. Z jedné věty nepoznáme všechny jeho motivy. Vidíme ale mladíka, pro kterého armádní kontrakt představoval lákavější možnost než život, který měl před očima.
Podle stejné reportáže byl zpočátku se službou spokojený. Později si stěžoval na velitele a nedostatek odpočinku. Kamarádce měl také sdělit, že ho po potížích s ovládáním dronů poslali do útočné jednotky; reportéři výslovně uvádějí, že pro tento přesun nemají dokumentální potvrzení. Ráno 12. června poslal dívce, s níž si dopisoval, krátké video v uniformě a se zbraní. Pak se odmlčel. Ještě několik týdnů mu psala v domnění, že nemá spojení. O jeho smrti se dozvěděla od sestry. Tak vypadá konec vojenského dobrodružství z pohledu člověka, který čeká na další zprávu.
Na tomto příběhu je znepokojivá právě představa, že cesta k lepšímu životu vede přes válku v cizí zemi. Nemusíme tvrdit, že Nikita neměl žádnou jinou možnost. Přátelé mu ostatně nabízeli jiný pohled a odchod mu rozmlouvali. Podstatné je, proč se mu vojenská smlouva jevila jako odpověď na problémy, které mohl řešit při práci mechanika. Stát potřebuje lidi, kteří opravují auta, stavějí domy nebo vychovávají děti. Pokud mladý člověk vidí větší perspektivu v odjezdu na frontu, je to důvod k otázkám o podmínkách, v nichž vyrůstá, a o nabídce, kterou před něj jeho stát staví.
Rebro připomíná, že ruský nekrolog jeho odchod vysvětloval povinností vůči vlasti. Právě takový jazyk si zaslouží kritiku. Pomáhá udělat z konkrétního rozhodnutí téměř nevyhnutelný osud: vlast zavolala a mladík odpověděl. Jenže Nikita nezemřel při obraně Burjatska před invazí. Zemřel na Ukrajině jako příslušník armády, která tuto zemi napadla. Slavnostní slova o oběti odvádějí pozornost od otázky, kdo ho tam poslal a proč. Pochválit padlého je pro režim mnohem pohodlnější než vysvětlovat, jakou budoucnost mu vlastně nabídl.
Lítost nad osmnáctiletým vojákem přitom nijak nemaže rozdíl mezi agresorem a obráncem. Nikita se dobrovolně přidal k invazní armádě. Ukrajina čelí napadení, které Valné shromáždění OSN odsoudilo a vyzvalo Rusko ke stažení vojsk. Obrana vlastní země a účast na jejím dobývání nejsou morálně zaměnitelné činnosti. Soucit s mladým mrtvým člověkem však nemusí znamenat omlouvání toho, čeho se účastnil. Stejně tak podpora Ukrajiny nevyžaduje radost z jeho smrti. Odpovědnost lze pojmenovat bez výsměchu pozůstalým.
Nikitův příběh by měl zůstat především otázkou adresovanou ruskému vedení. Proč osmnáctiletý člověk hledá naději pro sebe a svou rodinu ve válce, kterou jeho země vede proti sousedům? A proč má být jeho smrt přijata jako důkaz velikosti vlasti? Ukrajinským rodinám jejich zabité blízké žádný nekrolog nevrátí. Nikitově rodině také ne. Cesta k omezení tohoto utrpení začíná u ukončení ruské agrese, nikoli u dalších řečí o slavných obětech. Osmnáctiny mají otevírat dospělý život. U Nikity otevřely jeho poslední dva měsíce.
