Článek
14. října 1990 zvolili delegáti sněmu Občanského fóra v pražské Hostivaři svým předsedou Václava Klause. Martina Palouše porazil poměrem 115 ku 52 hlasům. Ministrem financí byl už od prosince 1989, teď však získal také vedení nejsilnějšího politického hnutí v českých zemích. K vládní funkci přibyla vlastní mocenská základna. Právě tento okamžik lze označit za začátek Klausovy éry, která na dlouhá léta poznamenala podobu české politiky.
Klaus dokázal oslovit regionální představitele OF a nabídnout jim jasný program hospodářské proměny i budování běžné politické strany. Rozdíly uvnitř polistopadového hnutí byly skutečné a jeho rozdělení patřilo k utváření demokratické soutěže. V roce 1991 vznikla ODS, s níž Klaus následně dospěl do premiérského křesla. Jeho podíl na proměně země je nesporný. Právě rozsah tohoto vlivu ale vyžaduje, abychom vedle úspěchů připomínali také rozhodnutí, která si zaslouží kritiku.
Jedním z nich byla dohoda s Vladimírem Mečiarem o rozdělení Československa. Oba už jako předsedové republikových vlád 26. srpna 1992 ve vile Tugendhat dohodli harmonogram zániku společného státu. Předcházely tomu skutečné rozpory o fungování federace a následovalo schválení ústavního zákona Federálním shromážděním. Pokojný průběh rozdělení si zaslouží ocenění. Za zásadní slabinu však považuji, že občané nedostali možnost vyjádřit se v referendu. Tak závažná změna státnosti by podle mě zasluhovala přímý souhlas lidí, jejichž společný stát končil.
Další výraznou stopou byla opoziční smlouva z července 1998. Klausova ODS umožnila vznik menšinové vlády Miloše Zemana a dohoda jí přiznávala významné parlamentní a kontrolní funkce. Obě strany se zároveň zavázaly, že nevyvolají ani nepodpoří hlasování o nedůvěře vládě. Právě tato pojistka ukazuje problematickou stránku celé konstrukce: největší opoziční strana si předem smluvně omezila jeden ze základních nástrojů kontroly vlády. U politika, který tolik zdůrazňoval význam stranické soutěže, je to rozpor, který nezmizí ani po letech.
Zvlášť trpká je ovšem jeho pozdější názorová cesta ve vztahu k Rusku. V rozhovoru pro Český rozhlas v květnu 2025 Klaus tvrdil, že Rusko mělo hledat jiné řešení „při tom ohrožení, které oprávněně cítilo“. Ruský útok označil za chybu, za ještě větší chybu však považoval selhání světového společenství, které válce nezabránilo. O bojích na východě Ukrajiny před rokem 2022 dokonce prohlásil, že je „nevedlo Rusko proti Ukrajině, ale vedla Ukrajina proti této části Ukrajiny“. Takové podání výrazně odsouvá odpovědnost Moskvy.
Právě v tom vidím blízkost ke kremelskému výkladu války. Ruská účast v konfliktu na Donbasu má přitom velmi konkrétní důkazy. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku z července 2025 přičetl Rusku odpovědnost za rozsáhlé porušování lidských práv v konfliktu od roku 2014, včetně jednání ruských sil a separatistických struktur. Historické souvislosti, jichž se Klaus dovolává, zahrnují i tuto ruskou odpovědnost. Pokud se tyto skutečnosti z výkladu vytratí, vzniká velmi jednostranný obraz války.
Václav Klaus bude mít v českých dějinách významné místo. Velikost jeho vlivu však sama o sobě neříká nic o správnosti jednotlivých rozhodnutí. Pro mě je jeho výročí příležitostí připomenout také meze politiky založené na sebejistotě silného vůdce a dohodách několika mocných. Od člověka, který spojil svou kariéru s pádem komunismu a vznikem samostatného státu, navíc očekávám jasnou obhajobu práva Ukrajinců rozhodovat o vlastní budoucnosti. Suverenita přece není výsada, kterou velmoc sousedům uděluje podle momentální nálady.
