Článek
Svoboda má i docela prostou podobu: rozhodnu se, že chci navštívit rodinu za hranicemi, a nemusím dokazovat svou politickou spolehlivost. Na podzim 1969 se Československo vydalo opačným směrem. Po krátkém uvolnění režim znovu výrazně omezil cestování na Západ. Právě takové výročí stojí za připomenutí v době, kdy se slova nesvoboda a cenzura používají pro kdejaký politický spor. Pomáhá totiž připomenout, o jak zásadní zásahy do života lidí šlo.
Dne 9. října 1969 vstoupila v účinnost vyhláška o platnosti výjezdních doložek. Rušila dosud nepoužité jednorázové doložky k individuálním soukromým cestám, s výjimkami pro vybrané socialistické země. Nepoužité jednorázové doložky pro turistické zájezdy na Západ se rušily k 1. lednu 1970. Byla to další výrazná restrikce nastupující normalizace. Pro přesnost: nešlo o úplný a trvalý zákaz všech cest na Západ. Některé návštěvy, zájezdy nebo služební cesty zůstávaly možné. Jenže rozhodnutí, kdo smí odjet, měl v rukou stát.
Ještě výmluvnější je vládní nařízení z 8. října 1969, účinné od následujícího dne. Umožňovalo odepřít cestovní doklad také člověku, který chtěl navštívit československého občana pobývajícího v zahraničí bez povolení zdejších úřadů. Pokud tedy váš bratr či sestra emigrovali, stát vám mohl zabránit v návštěvě. Dalším důvodem k odmítnutí bylo jednání nasvědčující tomu, že žadatel hodlá v cizině zůstat po uplynutí povolené doby. Člověk tak musel úřady přesvědčit, že se vrátí. Možnost rozhodovat o vlastním životě ustupovala kontrole nad tím, zda občan neuteče.
Emigrace přitom byla trestná už před tímto říjnovým zpřísněním. A trestalo se také setrvání v cizině bez povolení. Nešlo o pouhou úřední výhrůžku. Karel Kryl byl v květnu 1975 odsouzen v nepřítomnosti k patnácti měsícům vězení nepodmíněně a propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky. Do západního Německa přitom odjel legálně v září 1969 a rozhodl se nevrátit. Stát z tohoto rozhodnutí udělal trestný čin. Krylův případ ukazuje, jak daleko sahal nárok režimu určovat, kde má člověk žít. Odchod se mohl proměnit v rozsudek a ztrátu majetku.
Stejně konkrétní podobu měla cenzura. Už zákon ze září 1968 dal úřadům pro tisk a informace pravomoc zastavit zveřejnění či šíření informací odporujících důležitým zájmům vnitřní nebo zahraniční politiky státu. Úřady měly činnost médií usměrňovat a kontrolovat. To byl státní mechanismus zasahující do toho, co se veřejnost smí dozvědět. Politická moc si vytvářela nástroj k ochraně vlastní politiky před nepohodlnými informacemi. Svoboda vycestovat a svoboda veřejně mluvit se tak ocitaly pod stejnou logikou: občan měl především respektovat hranice stanovené režimem.
Dnešní spory o svobodu projevu si zaslouží přesné argumenty. Chybný zásah úřadu, nepřiměřené omezení nebo sporné rozhodnutí internetové platformy je třeba posuzovat podle toho, co se skutečně stalo. Kritika patří i do demokracie. Označit však za cenzuru samotný nesouhlas nebo za diktaturu každé neoblíbené vládní rozhodnutí znamená vyprázdnit význam těch slov. Dnes Listina základních práv a svobod chrání právo svobodně opustit zemi a výslovně zakazuje cenzuru. Ani tato práva se neochrání sama. Právě proto má smysl rozlišovat konkrétní porušení svobody od pouhé nespokojenosti.
Říjen 1969 připomíná, jak vypadá moc, která považuje odchod občana za problém, jemuž musí zabránit. Může rozhodovat o návštěvě sourozence, zrušit už vydané povolení a potrestat člověka za to, že zůstal jinde. Když se pak každému politickému konfliktu říká totalita, tento zásadní rozdíl se ztrácí. Svoboda totiž znamená také možnost rozhodnout se, že chci žít v jiné zemi. Bez trestu za to, že jsem odešel.
