Článek
V debatě kolem pořadu Rozpleteno o původu covidu zazněla poznámka, která podle mě přesahuje samotnou Soňu Pekovou. Jonatan Šťastný ve svém komentáři upozornil na problém mechanické vyváženosti: redakce dá prostor dvěma protichůdným stanoviskům a tím považuje práci za hotovou. S jeho hlavní myšlenkou souhlasím. Právě v takové chvíli totiž nejdůležitější novinářská práce teprve začíná. Někdo musí zjistit, o co se jednotlivá tvrzení opírají, co je možné ověřit a kde host pouze sebevědomě vyplňuje mezery ve vlastních znalostech.
Pořad může vypadat dokonale nestranně. Jeden respondent něco tvrdí, druhý mu odporuje, oba dostanou podobný prostor a moderátor se zdvořile usmívá. Jenže divák si z takového uspořádání může odnést úplně falešnou informaci: že proti sobě stojí dvě stejně podložená vysvětlení. Přitom na jedné straně mohou být opakovaná měření a řada nezávislých studií, zatímco na druhé jen domněnka. Tím, jak redakce jejich výpovědi sestaví, už sama něco sděluje. Přiděluje jim váhu. A když tento rozdíl zatají, může diváka mást i bez jediné vlastní nepravdivé věty.
Ke Šťastného komentáři bych ovšem přidal důležité upřesnění. Kodex ČT v článku 5 požaduje přesnost a nestrannost spočívající především v ověřování skutečností. Ukládá oddělovat zprávy od hodnotících soudů a zakazuje vydávat domněnky za zprávy. Článek 6 zase mluví o hlavních názorových proudech a relevantních názorech. Z těchto pravidel nelze vyčíst povinnost zajistit každému doloženému poznatku protiváhu v podobě libovolného nesmyslu. Kdo by takovou praxi obhajoval Kodexem, musel by nejprve vysvětlit, kam se mu poděla povinnost ověřovat fakta.
Stejně důležité je rozlišovat mezi hodnotovým postojem a tvrzením o skutečnosti. O přijatelnosti konkrétního protiepidemického opatření můžeme vést spor, v němž se střetává ochrana zdraví, svoboda, ekonomické dopady i představa o roli státu. Výrok, že luskoun žije pouze v Číně, má jinou povahu: dá se ověřit a ukáže se jako nepravdivý, protože luskouni žijí také v dalších částech Asie a v Africe. Označení takového výroku za názor na jeho pravdivosti nic nezmění. Televize má divákovi vysvětlit výsledek ověření. Další respondent s opačným přesvědčením tuto práci nenahradí.
Ani vědecký konsensus samozřejmě není neomylný. Věda se může opravovat právě díky lidem, kteří zpochybní dosavadní vysvětlení. Rozhodující jsou přitom jejich důkazy, metody a schopnost obstát před kritikou. Menšinový názor si zaslouží pozornost podle toho, co přináší, a ne automaticky proto, že je menšinový. U původu pandemie je navíc nutné přiznat i nejistotu: WHO v roce 2025 uvedla, že dostupné důkazy podporují přenos ze zvířat, ale chybějící informace nedovolují uzavřít všechny možnosti včetně laboratorního úniku. Poctivá publicistika má tyto rozdíly popsat. Prázdná místa v poznání nejsou důkazem pro každou teorii, kterou do nich někdo vloží.
Právě proto mi dává smysl kritika iniciativy Veřejnoprávně, která Rozpletenu vytkla nekritický prostor pro Pekovou. Jana Škopková obhajovala zařazení jejích archivních výroků jako součást tehdejší debaty. Archiv má v takovém pořadu své místo. Má však také dostat kontext: co se od té doby zjistilo, které výroky neobstály a které otázky zůstávají otevřené. Samotný titulek upozorňující na stáří záběru tohle neřekne. Redakce odpovídá i za dojem, který vznikne střihem, komentářem a řazením výpovědí.
Šťastný připomíná známý příměr s deštěm: když jeden člověk tvrdí, že prší, a druhý opak, novinář se má podívat z okna. Ten příměr má přesnou pointu. Lidé mají právo na různé postoje a redakce má povinnost zkoumat ověřitelná tvrzení. Moderátor, který po zjevné nepravdě jen poděkuje a předá slovo dál, přenechává svou práci divákovi. Ten si obvykle nemůže během půlhodinového pořadu nastudovat virologii, projít odborné publikace a ještě kontrolovat výskyt luskounů. Od toho má mít před sebou připravené novináře. Vyváženost musí pomáhat porozumět skutečnosti. Jakmile slouží jako omluvenka za neověřená tvrzení, zůstává z ní jen pohodlné alibi.
