Článek
Na Facebooku se objevil příběh ženy, která doprovázela 85letou Ukrajinku na neurologické vyšetření. Seniorka podle autorky chodí o chodítku, žije na ubytovně a pochází z ukrajinského města, které válka zničila. Zatímco pacientka při vyšetření ležela částečně svlečená za zády lékaře, měl se jejího doprovodu začít vyptávat, odkud žena je, proč žije v České republice a proč vlastně „nezůstala na Ukrajině“. Když se dozvěděl, že je pacientka pojištěná, měl podle svědectví reagovat slovem „bohužel“. Celý rozhovor měl být velmi nepříjemný.
Hned na začátku je potřeba říci něco, co se na sociálních sítích často vynechává: jde o svědectví jedné strany a jednotlivé výroky lékaře nelze nezávisle ověřit. Nemáme nahrávku ani stanovisko druhé strany. Autorka však vystupuje veřejně pod svým jménem a v diskusi následně uvedla, že podle ní šlo o MUDr. Karla Kalouse, nikoli o jeho syna Tomáše. Nuselská poliklinika skutečně uvádí oba lékaře mezi pracovníky neurologie.
Příběh přitom nezůstal bez odezvy dalších pacientů. V komentářích se objevila například žena, která popisuje, že jí měl stejný lékař před lety říkat, že „mladá žena nemá co být nemocná“, a že z ordinace odešla v slzách. Další lidé v internetových diskusích zmiňují obdobně nepříjemné zkušenosti. To samozřejmě nedokazuje, že se aktuální událost stala přesně tak, jak byla popsána, ale znamená to, že nejde o zcela osamocené tvrzení. Současně je fér dodat, že na profilech lékařů lze dohledat i pozitivní zkušenosti pacientů. Internetové recenze tedy samy o sobě nedovolují vynést jednoduchý rozsudek nad člověkem.
Pokud však návštěva proběhla tak, jak ji doprovázející žena popsala, je problém zřejmý. Lékař se samozřejmě může ptát na původ pacienta, pokud to má medicínský význam – například kvůli předchozí léčbě, dokumentaci nebo epidemiologické anamnéze. Otázka, proč osmdesátipětiletá uprchlice „nezůstala na Ukrajině“, však s neurologickým vyšetřením souvisí jen obtížně. A komentovat slovem „bohužel“ skutečnost, že je pacientka zdravotně pojištěná, už není medicínskou otázkou vůbec.
Celý příběh navíc dobře ukazuje střet reality s představou, která se léta šíří v debatách o ukrajinských uprchlících: že zde mají všechno zdarma, přednostně a bez podmínek. Ve skutečnosti je například humanitární dávka posuzována podle příjmů, nákladů na bydlení a dalších okolností. Lidé starší 65 let patří mezi takzvané zranitelné osoby. Představa privilegované uprchlice dostává poněkud jiný rozměr ve chvíli, kdy je řeč o pětaosmdesátileté ženě s chodítkem, která přišla o domov a žije na české ubytovně.
Je tu ale ještě důležitější rovina. Pacient nemusí před lékařem obhajovat své politické postoje, národnost ani důvod, proč žije právě v České republice. Zákon o zdravotních službách garantuje pacientům právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. A Etický kodex České lékařské komory stanoví, že povinnosti lékaře vůči pacientovi nesmějí být ovlivněny mimo jiné jeho národností, etnickým původem, věkem nebo sociálním postavením. Pokud se pacient domnívá, že zdravotník tuto hranici překročil, existuje také možnost podat stížnost České lékařské komoře.
O rozsahu pomoci Ukrajině se můžeme politicky přít. Můžeme diskutovat o dávkách, migraci nebo pravidlech dočasné ochrany. Ordinace ale není místo, kde má pětaosmdesátiletá nemocná žena skládat zkoušku z toho, zda má dostatečně dobrý důvod být v České republice. Jestli je zveřejněné svědectví pravdivé, nejde pouze o několik nevhodných vět. Jde o okamžik, kdy přestal být před lékařem především pacient a stal se z něj „Ukrajinec“, jehož přítomnost v této zemi je potřeba zpochybnit. A právě tomu by měla profesionalita zdravotníka zabránit.
