Článek
Jindřich Rajchl se zase postavil do role člověka, který všechno zařídí. Vyjedná s Moskvou ropu, plyn, levnější život a nejspíš i lepší počasí. Jenže právě u ropy tenhle populistický divadelní výstup naráží na velmi nepříjemný detail: ruskou ropu už dnes do Česka není samozřejmě kudy vrátit v tom smyslu, jak to lidem podsouvá. Český stát mezitím dokončil projekt TAL-PLUS a přešel na zásobování západní cestou přes TAL a IKL. Tedy přes infrastrukturu, jejímž smyslem je Rusko obejít, ne se k němu vracet.
Rajchl přitom mluví tak, jako by stačilo zvednout telefon, zavolat do Moskvy a všechno bylo vyřešené. Jenže to není politika, to je laciná reklamní zkratka pro lidi, kterým někdo prodává jednoduché odpovědi na složité otázky. Kudy přesně by ta ropa šla? Na základě jaké smlouvy? S jakým mandátem? V jakém souladu s tím, že stát investoval do odpojení od Družby? A proč bychom se vůbec měli vracet do závislosti, kterou jsme pracně odbourávali? Na tohle Rajchl neodpovídá. Protože jakmile by odpovídat musel, celý ten papírový hrad by se rozpadl.
Stejně falešný je i cenový podtext. Populisté rádi naznačují, že ruská ropa rovná se automaticky levnější benzín. Jenže takhle ceny paliv nefungují. Do konečné ceny vstupuje celý řetězec dalších faktorů a žádná poctivá argumentace neukazuje, že by návrat k Rusku byl zázračným receptem na levné tankování. Rajchl tak neprodává fakta, ale dojem. A přesně v tom je ten problém: nevede debatu o reálné energetice, ale o politickém snu, ve kterém se Česko znovu přiváže k autoritářskému režimu a ještě tomu bude tleskat jako chytrému obchodu.
Tohle už není jen další silácká věta do titulku. Je to vědomé krmení veřejnosti představou, že návrat k ruským surovinám je snadný, výhodný a skoro bezrizikový. Není. Je to logisticky nejasné, politicky nezodpovědné a strategicky nebezpečné. A kdo tohle nabízí bez konkrétních odpovědí, nechce řešit energetickou bezpečnost země. Chce jen sbírat body na frustraci, strachu a krátké paměti voličů.
Když to řekneme úplně naplno: Rajchl tady nepředkládá plán. Předvádí proruský marketing převlečený za vlastenectví. A čím hlasitěji mluví o „vyjednávání s Moskvou“, tím víc je vidět, že nejde o seriózní státnické uvažování, ale o politický byznys se závislostí, ze které se Česko právě snažilo vymanit.
