Tragédie ve Staškově: Holocaust není dětský vtip

Na základní škole ve slovenském Staškově zaútočil třináctiletý žák nožem na dvě učitelky a spolužačku. Jedna z učitelek zemřela na místě, napadenou dívku se později nepodařilo zachránit a druhá učitelka utrpěla zranění. Je to tragédie, u níž bychom měli být velmi opatrní s rychlými soudy. Policie motiv útoku dosud nezveřejnila a nebylo by poctivé tvrdit, že ho způsobila jedna kresba nebo jeden školní konflikt.

Přesto nelze přehlédnout událost, kterou škola řešila několik dnů před útokem. Podle svědectví citovaných Novinkami nakreslil chlapec koncentrační tábor a umístil do něj učitelky školy. Vedení reagovalo a hned v pondělí s celou třídou dvě hodiny pracovali psychologové z centra poradenství a prevence. Útok přišel následující den. Ani tato časová posloupnost nedokazuje příčinu. Dokazuje však, že kresba nebyla jen dodatečně objeveným detailem, který si dnes někdo vykládá podle potřeby. Škola ji už tehdy správně považovala za problém.

Loni jsem byl třídním učitelem deváté třídy a bohužel vím, že zlehčování holokaustu mezi žáky existuje. Setkal jsem se i s tím, že si děti v Minecraftu či Robloxu stavějí koncentrační tábory, používají nacistické symboly nebo mluví o plynových komorách jako o námětu k pobavení. Neznamená to automaticky, že z každého takového dítěte vyrůstá neonacista nebo násilník. Často jde o snahu šokovat, o testování hranic, napodobování internetových memů nebo o černý humor bez pochopení toho, čeho se dotýká.

Právě proto nad tím ale nelze mávnout rukou. Dítě, pro které je vyhlazovací tábor jen kulisou ve hře, nemusí nenávidět Židy ani obdivovat Hitlera. Může však ztrácet základní citlivost k utrpení skutečných lidí. Ze zavražděných se stanou čísla, z plynové komory rekvizita a z holokaustu univerzální způsob, jak někoho urazit nebo vyděsit. Mezi nevědomostí, provokací a skutečným extremismem existují rozdíly. Úkolem dospělých je rozpoznat je, ne předstírat, že žádný problém neexistuje.

Řešením samozřejmě není vstoupit do třídy s trestním zákoníkem a oznámit dětem, že za hloupý obrázek půjdou do vězení. Třináctiletý chlapec ze Staškova ostatně kvůli věku není trestně odpovědný. Škola musí především učit, vysvětlovat a včas zachytit změny v chování. Výuka holokaustu nemá být jen seznamem letopočtů a počtů obětí. Musí vracet obětem jména a konkrétní lidské příběhy, ukazovat cestu od slov a vylučování lidí až k organizovanému vraždění a učit děti rozlišovat mezi otázkou, omylem, provokací a cílenou nenávistnou propagandou. Takový přístup doporučuje také Mezinárodní aliance pro připomínání holokaustu.

Výchova a zákon se přitom nevylučují. Slovenský trestní zákon dnes v § 422d postihuje veřejné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování holokaustu trestem od šesti měsíců do tří let. Poslanci vládní SNS však předložili návrh novely, parlamentní tisk 1161, který by horní hranici snížil na jediný rok, zrušil trestnost výroby, šíření a přechovávání extremistických materiálů a vypustil i část § 422d týkající se veřejného popírání či hrubého zlehčování dalších soudně prokázaných genocid, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti způsobem schopným podněcovat nenávist nebo násilí. Návrh tedy neruší celý paragraf o holokaustu, jak se někdy zjednodušeně říká, ale ochranu před extremistickými projevy by citelně oslabil. K 1. říjnu je stále v prvním čtení a předkladatelé požádali o jeho zařazení na schůzi začínající 17. listopadu 2026.

O konkrétní výši trestů lze legitimně diskutovat. Trestní právo má být krajním prostředkem a každý problematický výrok nemá končit před soudem. Je také nutné chránit svobodné bádání, výuku, umění i možnost klást nepříjemné otázky. Veřejné popírání či ospravedlňování průmyslového vyvražďování lidí však není běžnou historickou polemikou. Je to jeden z nástrojů, jimiž extremisté zbavují oběti důstojnosti, znovu šíří nenávist a připravují prostor pro rehabilitaci zločinných ideologií.

Zákon sám dítě nevychová a paragraf tragédii ve Staškově nemohl automaticky zabránit. Právní řád však zároveň říká, co společnost ještě považuje za pouhou nevkusnost a za čím už vidí útok na paměť obětí a lidskou důstojnost. Pokud stát tuto hranici rozmělňuje právě v době, kdy se nacistická symbolika a holokaust mezi částí mladých lidí mění v mem a herní kulisu, vysílá nebezpečný signál.

Z tragédie ve Staškově nesmíme vytvořit jednoduchou poučku, že kresba koncentračního tábora vede k vraždě. To nevíme a bylo by to nezodpovědné. Stejně nezodpovědné by ale bylo říci, že šlo jen o obrázek, jen o černý humor nebo jen o dětskou provokaci. Děti potřebují vysvětlení, učitelé podporu, školy dostupné psychology a společnost jasně vymezené hranice. Zlehčování holokaustu není automatickou předzvěstí násilí. Nikdy však není úplně nevinné.