Článek
Když slyším, že trans lidé jsou produktem dnešní doby, nesedí mi to už při pohledu do historie. Americké muzeum památky holokaustu například popisuje lidi, kteří byli při narození vedeni jako muži, ale v Německu první poloviny 20. století se vnímali a žili jako ženy. Tehdejší označení se od dnešních lišila, jejich životy však nejsou výmyslem současných aktivistů. Můžeme se přít o dnešní politiku nebo zdravotní péči. Představa, že tento jev vznikl až s internetem, ale historicky neobstojí.
Pamatuji si přitom už ze svého dětství na počátku devadesátých let kluky, kteří si rádi hráli s panenkami a kočárky, i holky, které dávaly přednost autíčkům. Samozřejmě to neznamená, že byli trans. Z výběru hraček nelze určit něčí genderovou identitu a Světová zdravotnická organizace výslovně upozorňuje, že samotné odlišné chování a zájmy nestačí k diagnóze genderového nesouladu. Ty vzpomínky mi připomínají především to, že děti nikdy přesně nezapadaly do všech představ dospělých o správných klucích a správných holkách.
Genderová identita je něco jiného než oblíbená hračka nebo způsob oblékání. Jde o vnitřní prožívání vlastního genderu, které se u trans lidí liší od pohlaví zaznamenaného při narození. Ani příčiny nelze odbýt jednou větou. Americká psychologická asociace uvádí, že neexistuje jediné jednoduché vysvětlení; mezi možnými vlivy zmiňuje biologické faktory i životní zkušenosti. Tvrdit, že za vším stojí prostě hormony, by tedy bylo příliš snadné. Stejně snadné je ovšem prohlásit to celé za rozmar a dál se nezajímat.
Tím nechci říct, že musíme automaticky schvalovat každý postup nebo každou právní úpravu. Nemám detailně prostudovaná pravidla všech západních zemí a nechci předstírat opak. Zvlášť u nezletilých jsou otázky přínosů, rizik a dlouhodobých dopadů péče zcela namístě. NHS v Anglii například v roce 2024 rozhodla, že blokátory puberty nebudou běžně poskytovanou léčbou genderového nesouladu, s odkazem na nedostatek důkazů o bezpečnosti a účinnosti v této indikaci. Britské ministerstvo zdravotnictví toto rozhodnutí vysvětluje zde. Odborné nejistoty si zaslouží poctivé zkoumání. Kritika konkrétního léčebného postupu sama o sobě není útokem na trans lidi.
Stejnou poctivost bych ale požadoval od tvrzení, že se na Západě „přehání se změnami pohlaví“. Kde konkrétně, u koho a podle jakých údajů? Změna jména, změna údaje v dokladech, hormonální léčba a operace nejsou zaměnitelné věci. Musíme také rozlišovat péči o dospělé a o nezletilé. Navíc ani všichni trans lidé o hormonální léčbu nebo operaci usilují, jak připomíná WHO. Bez těchto rozdílů se těžko dozvíme, co vlastně kdo kritizuje. Zůstane jen neurčitý pocit, že někde někdo zašel příliš daleko.
A pak je tu paradox, který v té debatě vidím: k větší viditelnosti tématu mohou přispívat i jeho nejhlasitější odpůrci. Kdo opakovaně sdílí rozhořčené příspěvky o trans lidech, sám je přináší dalšímu publiku. Z množství takových příspěvků se ovšem nedá vyčíst, kolik lidí podstupuje nějakou léčbu ani zda je správně nastavená. Snadno tak vzniká dojem všudypřítomného problému, zatímco skutečný člověk se svou zkušeností zůstává někde za titulky a hádkami.
Nemusím mít odpověď na každou odbornou otázku, abych odmítl ponižování lidí kvůli tomu, kým jsou. Mohu požadovat kvalitní výzkum, pečlivé posouzení léčby i srozumitelná pravidla a současně respektovat člověka, který svou identitu prožívá jinak než já. Trans lidé tu byli, jsou a nevidím důvod čekat, že zmizí, když o nich přestaneme mluvit. K debatě o složité medicíně potřebujeme data. K tomu, abychom z člověka nedělali terč, stačí obyčejná slušnost.
