Článek
Na krátkém videu zveřejněném na Facebooku drží autorka vystupující jako Alexa Riabkova v náručí malého chlapce. V titulcích vysvětluje, proč odjela z Ukrajiny: „Nezachraňovala jsem sebe. Zachraňovala jsem jeho.“ V doprovodném textu píše o opuštění domova, aby dítě mohlo vyrůstat v bezpečí. Připadá mi smutné už to, že takové rozhodnutí vůbec musí obhajovat. Od rodičů přece očekáváme, že se budou snažit své děti chránit.
Část reakcí pod videem přesto vypadá, jako by provedla něco zavrženíhodného. „Tak mazej.“ „Táhni domů.“ Jedna komentující o uprchlících píše: „Jste všichni do jednoho jen vyčůraní paraziti.“ Jiní mají jasno, že žena přišla kvůli penězům a pohodlí. V zachycené části diskuse jsou také podpůrné reakce. Nelze tedy mluvit za všechny diskutující, natož za celou českou společnost. Zaráží mě ale lehkost, s jakou někteří lidé odsuzují cizí matku za snahu ochránit dítě.
Opakuje se přitom argument, že se přece na celé Ukrajině neválčí. Rozdíl mezi frontovým městem a vzdálenějším regionem samozřejmě existuje. Samotná vzdálenost od bojů však bezpečí nezaručuje. Monitorovací mise OSN pro lidská práva ve zprávě za červen 2026 uvádí, že většina zabitých a zraněných civilistů při útocích zbraněmi dlouhého dosahu připadala na města daleko od fronty, například Kyjev a Dnipro. Na mapě bojové linie si tedy bezpečný život dítěte jednoduše nevyznačíme.
Stejně málo dokazuje ujišťování, že něčí příbuzní na Ukrajině žijí „úplně v klidu“. I kdyby se konkrétní rodině dosud nic nestalo, bezpečí jiné z toho nevyplývá. Ani krátká návštěva příbuzných nedokládá, jak bezpečný by byl každodenní život dítěte po návratu. UNICEF ve vystoupení před Radou bezpečnosti OSN v květnu 2026 popisoval strach z útoků, ukrývání ve sklepích, omezené kontakty i vyčerpání dětí. Také toho může rodič chtít své dítě ušetřit.
Každá rodina má jiné možnosti a rozhoduje se v jiné situaci. To, že někdo na Ukrajině zůstal, nevytváří ostatním povinnost udělat totéž. Matka nemusí nejprve zažít zásah svého domu, aby její snaha odejít do bezpečí byla pochopitelná. Smyslem ochrany dítěte je přece právě tomu nejhoršímu předejít. U vlastních dětí bychom sotva vítali, kdyby nám přijatelnou míru rizika určovali neznámí lidé z facebookové diskuse.
Další komentáře mají hotové vysvětlení v podobě dávek, školy nebo zdravotnictví. Citované urážky přitom žádné konkrétní informace o ženině zaměstnání ani čerpané pomoci nedokládají. O pravidlech podpory uprchlíků lze vést věcnou debatu a požadovat doložené údaje. Označit všechny za parazity je ovšem pohodlné: člověk už se nemusí zajímat o jejich skutečný život. Předem jim přisoudí nečestné úmysly a jejich vlastní vysvětlení pak může jednoduše odmítnout jako výmluvu.
V jednom z komentářů zaznívá, že pomoc potřebují i české samoživitelky. Souhlasím. Právě proto mi vadí, když se jejich těžká situace používá jako výčitka vůči jiné matce. Zastávat se rodičů v nouzi dává smysl i bez toho, abychom druhým přáli návrat do země, na kterou dál útočí Rusko. Žena na tom videu chce pro svého syna bezpečné dětství. Žádný rodič by neměl muset přesvědčovat cizí lidi, že život jeho dítěte stojí za ochranu.
