Článek
Slovenský fotograf a dobrovolník Marcel Rebro zveřejnil na blogu SME svědectví z Kosťantynivky, které stojí za přečtení. V létě 2025 tam měl pronajatý malý byt. Voda tekla jen dvakrát denně, dodávky elektřiny byly omezené a z dálky se ozývala fronta. Přesto se tam ještě dalo žít. Večer sedával se sousedkami ve vnitrobloku a povídali si. Když městem projížděl o tři měsíce později, panelák už podle jeho svědectví nestál. V lednu 2026 už nedokázal najít ani ulici.
Právě ta obyčejnost je na příběhu nejsilnější. Byt, postel, sousedé, večerní povídání. Věci, které máme tendenci přehlížet, dokud o ně nepřijdeme. Při pohledu na mapu fronty vidíme názvy měst a posuny barevných ploch. Pod každou takovou plochou ovšem někdo žil. Měl tam kuchyň, rodinné fotografie, oblíbenou cestu do obchodu. Zničení města znamená také rozbití všech těchto drobných jistot, ze kterých se skládá domov.
Rebrův příběh navíc doplňuje podstatně širší dokumentace. Zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva za červen až listopad 2025 uváděla, že z Kosťantynivky bylo vysídleno přes 90 procent z původních 67 350 obyvatel. Devětadvacet čerstvě evakuovaných lidí popsalo pracovníkům OSN poškození či zničení většiny obytných a dalších civilních budov. Zpráva zachytila také výpadky vody, plynu a elektřiny a situaci, kdy se sanitky kvůli neustálému ostřelování nemohly dostat k potřebným. To je konkrétní podoba postupného zániku fungujícího města.
Rozsah zkázy po ruském dobývání dokládá také Mariupol. Organizace Human Rights Watch, SITU Research a Truth Hounds zkoumaly následky bojů z roku 2022 pomocí satelitních snímků, fotografií a videí. Ve vymezené části centra zjistily poškození nebo zničení 443 ze 477 výškových obytných domů, tedy 93 procent. Toto číslo se vztahuje ke zkoumanému území, nikoli automaticky k celému městu. Napříč Mariupolem pak výzkum zaznamenal poškození všech 19 identifikovaných nemocničních areálů. Pod označením dobytého města se tak skrývají celé zničené čtvrti a ochromené služby, které obyvatelé potřebují k životu.
Další jména tvoří stejnou tragickou řadu. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk už v listopadu 2024 označil Bachmut, Avdijivku a Vovčansk za téměř úplně zničená města. Ve stejném prohlášení upozornil na represe, násilí a omezování práv v okupovaných oblastech Ukrajiny. Význam slova osvobození se přece měří také tím, jak mohou lidé žít. Zda mají bezpečný domov, dostupnou péči a možnost svobodně mluvit. Samotná změna vlajky nic z toho nezaručuje.
Odpovědnost za tento vývoj nelze oddělit od rozhodnutí ruského vedení zahájit v únoru 2022 rozsáhlou invazi. Právě Rusko vyslalo armádu dobývat další ukrajinská města. Rebrův text přitom zachycuje ničení Kosťantynivky při ruských útocích, nikoli poměry po jejím obsazení. Ten rozdíl je důležitý: život ve městě se může rozpadnout dávno předtím, než se útočník dostane do jeho ulic. Debata o míru musí zahrnovat i otázku, jak takovému ničení zabránit a jak lidem umožnit bezpečně žít ve vlastní zemi.
Kdo obhajuje ruské „osvobozování“, měl by umět vysvětlit, co přesně přineslo obyvatelům těchto měst. Jakou svobodu získá člověk, který přijde o byt, sousedy i nemocnici, a nakonec musí utéct? Požadavek, aby Rusko přestalo útočit na Ukrajinu, vychází i z těchto zcela obyčejných lidských potřeb. Z možnosti večer se vrátit domů, rozsvítit a ráno najít svou ulici na stejném místě.
