Článek
Možná Českou televizi nesledujete. Možná neposloucháte Český rozhlas. Možná vám jejich zpravodajství připadá zaujaté nebo vás jednoduše rozčiluje, že za ně musíte platit. To všechno jsou legitimní postoje. Jenže i vy máte prospěch z toho, že existují média, která mohou nezávisle kontrolovat politiky, odhalovat jejich chyby a informovat veřejnost o věcech, které by mocní raději nechali skryté. A právě proto bychom měli jejich nezávislost bránit. Bez ohledu na to, koho volíme.
V noci z pátku na sobotu jsme přitom byli svědky něčeho, co považuji za mimořádně znepokojivé. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů prosadila v prvním čtení návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Hlasovalo se v sobotu 24. října ve 4:36 ráno, tedy v čase, který prosadil předseda Sněmovny Tomio Okamura. Koalice předtím omezila délku rozpravy a desítky přihlášených poslanců se vůbec nedostaly ke slovu. Návrh sice ještě musí projít dalším legislativním procesem, ale způsob jeho projednávání vyvolává vážné otázky. O budoucnosti institucí důležitých pro fungování demokracie by se podle mě nemělo rozhodovat takto překotně, s omezenou parlamentní diskusí a hluboko v noci.
Obzvlášť bych chtěl apelovat na voliče ANO, SPD a Motoristů. Dnes jsou u moci politici, kterým důvěřujete. Ale opravdu si myslíte, že se nemohou mýlit, lhát nebo zneužít vaši důvěru? Stejně jako mohou selhat politici, které podporuji já, mohou selhat i ti vaši. Volební hlas přece není bianko šek na všechno, co budou příští čtyři roky dělat. Právě proto potřebujeme novináře, kteří se nebojí klást nepříjemné otázky. A především nezapomínejme, že žádná vláda netrvá věčně. Zítra mohou být u moci politici, které naopak nemůžete vystát. Opravdu chcete, aby měli možnost finančně tlačit na média, která je mají kontrolovat?
Ne, netvrdím, že Česká televize nebo Český rozhlas jsou dokonalé. Nejsou. Také veřejnoprávní novináři dělají chyby a jejich práci máme právo kritizovat. Máme právo požadovat profesionalitu, objektivitu i odpovědnost. Jenže je zásadní rozdíl mezi kritikou konkrétní reportáže a oslabováním institucí, které mají být nezávislé na politické moci. Veřejnoprávní média nemají sloužit vládě, opozici, oligarchům ani zadavatelům reklamy. Mají sloužit veřejnosti. Tedy nám všem, včetně lidí, s jejichž názory hluboce nesouhlasíme.
Současná snaha vládní koalice změnit financování České televize a Českého rozhlasu proto oprávněně vyvolává obavy. Samotné zrušení televizních a rozhlasových poplatků samozřejmě nemusí být nedemokratické. Také financování ze státního rozpočtu může fungovat, pokud existují dostatečné záruky nezávislosti. Jenže právě ty podle kritiků současného návrhu chybějí. Na rizika politického ovlivňování upozornila například Síť k ochraně demokracie. A je dobré připomenout ještě jednu věc: zrušením poplatků občané financování veřejnoprávních médií nezbaví. Budou je dál platit prostřednictvím daní. Změní se především způsob rozdělování peněz a potenciálně také míra vlivu politiků.
Svobodná média jsou přitom důležitá pro každého z nás. Jejich úkolem je přinášet co nejpřesnější informace o světě, ve kterém žijeme. Pokud se tyto informace začnou přizpůsobovat zájmům těch, kteří mají právě moc, neprohrají pouze voliči opozice. Prohrajeme všichni. Bez spolehlivých informací totiž nedokážeme rozumně posuzovat rozhodnutí politiků ani se odpovědně rozhodovat ve volbách. A problémy naší země nezmizí jen proto, že o nich někdo přestane informovat. Ostatně zkušenosti ze zemí, kde politická moc veřejnoprávní média ovládla nebo výrazně oslabila, by pro nás měly být dostatečným varováním.
Demokracie není jen o tom, že někdo vyhraje volby a získá většinu ve Sněmovně. Je také o respektování pravidel, která chrání svobodu a práva všech ostatních. Potřebujeme nezávislé soudy, kontrolní instituce i svobodná média. A měli bychom je bránit i tehdy, když jsou jejich závěry nepříjemné našim oblíbeným politikům. Protože skutečná demokracie se nepozná podle toho, jak se vítěz voleb chová ke svým příznivcům, ale také podle toho, zda respektuje nezávislé instituce a práva svých odpůrců.
Veřejnoprávní média nepatří Andreji Babišovi, Tomiu Okamurovi ani žádnému jinému politikovi. Nepatří ani jejich kritikům. Patří nám všem. Proto bych chtěl poděkovat lidem, kteří se v pátek sešli na Malostranském náměstí, aby jejich nezávislost bránili. A také všem ostatním, kterým není osud demokratických institucí lhostejný. Nemusíme se shodnout na politice, nemusíme mít rádi stejné novináře ani sledovat stejné televizní pořady. Měli bychom se ale shodnout alespoň na tom, že žádná vláda nemá mít možnost určovat, co se veřejnost dozví o jejím vlastním jednání.
