Článek
Zpráva o zabitých civilistech a dětech. Pod ní rozesmáté reakce a komentáře, které obětem přejí jejich osud. Právě takové chování popisuje Roman Kolář ve svém facebookovém příspěvku. Jako příklady uvádí výroky „Dobře jim tak, chtěli válku, mají ji“ nebo „Snad brzy denacifikují i naši opozici“. Jsou to citace z jeho souhrnu, nikoli nezávisle prověřené výroky konkrétních účtů. Už obsah těchto vět ale stojí za zamyšlení: smrt lidí tu slouží jako příležitost k politickému triumfu a k přání dalšího násilí.
Za zprávami, pod nimiž se podobné reakce objevují, jsou skutečné lidské tragédie. Reuters při aktualizaci zprávy o ruském útoku na ukrajinské Pryluky ze 7. října uvedla 22 mrtvých; mezi oběťmi bylo pět dětí. Zasažen byl obytný dům. Dítě, které zemře pod jeho troskami, nerozhodovalo o zahraniční politice, vojenské pomoci ani mírových jednáních. Když někdo jeho smrt odbude poznámkou, že si to „banderovci zaslouží“, nahrazuje konkrétního člověka nálepkou. S nálepkou už se soucit hledá mnohem hůř.
Kolářův souhrn zachycuje také několik způsobů, jak odpovědnost za útok odsunout stranou: zpráva je údajně propaganda, útočit mohl někdo jiný, za všechno může ukrajinský prezident. Ověřovat původ záběrů nebo okolnosti útoku je samozřejmě správné. Poctivá pochybnost ale musí připouštět, že ji důkazy vyvrátí. Kdo bez podkladů odmítne zprávu a současně obětem přeje smrt, dává najevo něco jiného než zájem o přesnost. Jeho politická loajalita má přednost před lidským životem.
Pohodlné by bylo připsat všechny takové komentáře falešným účtům nebo placeným trollům. Bez dalších důkazů však nevíme, kdo za jednotlivými profily stojí ani proč píše. Někdo může cíleně provokovat, další může svému výroku věřit. Výzkum Justina Chenga a jeho kolegů z roku 2017 navíc v experimentální diskusi ukázal, že vystavení předchozím trollím komentářům zvyšovalo pravděpodobnost podobného chování u dalších účastníků. Totéž platilo pro negativní náladu. Studie neurčuje motivaci autorů dnešních českých komentářů, pomáhá však pochopit, proč záleží na prostředí diskuse.
Trollí provokace může fungovat i bez toho, aby někoho přesvědčila. Stačí, že odvede pozornost od obětí, rozčílí čtenáře a přiměje je k nekonečné hádce. Místo zničeného domu se potom řeší provokatér a jeho další urážka. Pokud navíc podobné výpady získávají souhlasné reakce ostatních, může vznikat dojem, že takhle se v dané skupině mluví běžně. Právě v tom vidím jejich nebezpečí: odporná věta se opakováním může změnit v očekávanou součást debaty.
Kolář v reakci navrhuje blokování profilů i pokuty. Rozčilení chápu, plošné pokutování za „proruský názor“ ale nepovažuji za dobré řešení. Smysl mají jasná pravidla diskuse a důsledná moderace konkrétního jednání: výsměchu obětem, osobního napadání a přání násilí. Mazání takových komentářů a blokování účtů, které je opakovaně píšou, považuji za přiměřenou reakci správců stránek. Politická debata může být ostrá a stále si zachovat základní respekt k lidskému životu.
Také bych si dával pozor na zobecňování. Několik odporných komentářů nevypovídá o všech voličích určité strany a samo o sobě neměří vliv propagandy na volby. Vypovídá však o tom, jaké chování jsme ochotni ve veřejném prostoru přijímat. Soucit má smysl právě tehdy, když ho dokážeme projevit i lidem, jejichž země nebo politické postoje nám nejsou blízké. Od politiků, správců stránek i ostatních diskutujících je namístě očekávat, že výsměchu mrtvým nebudou přitakávat. Politický názor se dá obhajovat bez smíchu nad dětskou rakví.
