Strach z vlků: mezi mýtem, historií a realitou

Strach z velkých predátorů, zejména pak vlků, zřejmě patří k nejhlubším a nejdéle zakořeněným obavám části lidské společnosti. Po staletí byl vlk zobrazován jako zosobnění nebezpečí, krutosti a nezkrotné divokosti. Objevuje se v lidových kronikách, pohádkách i středověkých bestiářích, kde je často líčen jako zákeřný predátor číhající na člověka. Tento obraz se postupně stal součástí kolektivní představivosti a přetrval až do moderní doby. Historie je plná odkazů na „lidožravé vlky“, kteří měli ohrožovat lidská sídla i lidské životy. Při podrobnějším pohledu v širším kontextu – zejména s ohledem na vliv křesťanské symboliky a představ, šíření vztekliny a poznatky moderní vědy – se však značná část těchto příběhů začíná rozpadat.

Přestože se v historických pramenech objevuje mnoho popisů nebezpečných útoků a konfliktů s vlky, nejde o jediný obraz jejich vztahu k člověku. Řada autorů, kteří se s vlky skutečně setkávali, líčí své zkušenosti zcela odlišně. Kapitán Meriwether Lewis z expedice Lewise a Clarka popsal tisíce vlků, s nimiž se během své cesty americkými prériemi setkal, a označil je za „nesmírně mírná“ zvířata. Podobně se vyjádřil také jeden z prvních kolonistů Severní Ameriky Thomas Morton. V roce 1637 napsal: „Jsou to děsiví psi, ale utečou před mužem, který je potká, stejně rychle jako jakýkoli jiný plachý pes.“ Podobně cestovatel John Josselyn ve své knize ze 17. století uvádí: „Dosud nebylo známo, že by vlk někdy napadl muže nebo ženu; neobtěžují ani koně, ani krávy, ale prasata, kozy a červená telata, která považují za jeleny, jsou jimi často zabíjena.“ Princezna Alžběta Charlotta Falcká se ve svých dopisech několikrát zmiňuje o lovech vlků, kterých se účastnila. V jednom z nich z roku 1699 píše: „Vlka je mnohem méně třeba se bát než jelena, protože když jsou loveni, nikdy neútočí na lidi.“ Plukovník Richard Irving Dodge ve své knize píše, že vlk je „ze všech masožravců přibližně stejné velikosti a síly nejméně nebezpečný pro hospodářská zvířata a zároveň nejméně nebezpečný člověku“, a kanadský vlčí biolog François Messier konstatuje, že vlci se lidí velmi bojí a ustupují, i když se člověk přiblíží k jejich kořisti. Taková svědectví ukazují, že přímá zkušenost s vlky byla často v rozporu s jejich démonizovaným obrazem. Je potřeba si zejména uvědomit, v jakých podmínkách příběhy o lidožravých vlcích vznikaly.

V lidových kronikách se objevují zprávy o takzvaných „vlčích letech“, kdy se vlci údajně množili v nevídaném počtu a útočili na lidi. Moderní historická analýza však ukazuje, že tyto zprávy často vznikaly v obdobích extrémní nouze a strachu. Některé prameny uvádějí, že významnou roli sehrály hladomory, epidemie a válečné konflikty, které Evropu opakovaně sužovaly mezi 14. a 17. stoletím, zejména pak v období Třicetileté války. Například Franz von Kobell píše: „A takové bestie se v minulých stoletích hemžily v Německu, zejména však v době třicetileté války, jako by nestačilo válečné vraždění, pálení a ničení, hrůza a utrpení.“ V obdobích válek, epidemií či hladomorů, kdy umírali lidé i hospodářská zvířata a mnohá těla zůstávala bez pohřbu, se vlkům v krajině nabízelo nezvykle velké množství snadno dostupné potravy v podobě lidských i zvířecích mršin. Takové podmínky mohly ovlivnit jejich chování i potravní návyky a přivyknout je na zdroj potravy, který byl za běžných okolností výjimečný. Následné střety s lidmi pak nebyly vnímány jako důsledek mimořádné situace, ale jako důkaz jejich údajné krutosti a zvrácené povahy.

Svědectví Petra Lehnsteina z třicetileté války: „Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli utrápeni hladem a zardoušeni morem. Jsou plni larev a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.“

Jak často ve skutečnosti docházelo k napadání lidí vlky v minulosti, dnes nelze jednoznačně posoudit. Na jedné straně existuje velké množství historických záznamů o vlčích útocích, na straně druhé je třeba brát v úvahu, že tehdejší společnost postrádala vědecké nástroje umožňující spolehlivě odlišit útok vlka od útoku zdivočelého psa nebo křížence. V potaz je nutné brát také vzteklinu a jiné nemoci, které mohou zcela změnit chování zvířete. Tyto záznamy proto nelze bez kritického hodnocení považovat za plně spolehlivé, zejména kvůli nepřesnostem v popisu, přehánění a problémům s interpretací a překladem.

Historické prameny navíc často nerozlišovaly mezi vlky a psy. Historici upozorňují, že označení „loup“ (vlk) bylo běžně používáno i pro zdivočelé psy, a nelze proto s jistotou tvrdit, že šlo vždy o skutečné divoké vlky. V daném historickém kontextu ostatně ani nebylo reálné pachatele vždy spolehlivě identifikovat. Dnes disponujeme přesnějšími metodami, zejména genetickými analýzami, které umožňují určit, zda šlo o vlka, psa nebo křížence. Ve středověku však tato potřeba rozlišení neexistovala a vlk představoval univerzálního viníka. K útokům bezesporu docházelo a nelze je zcela popírat, otázkou však zůstává, do jaké míry za nimi stáli skutečně divocí vlci, a zejména zda šlo o zdravé jedince, nebo spíše o zvířata nemocná, zraněná či jinak atypicky se chovající a kolik z těchto případů bylo ve skutečnosti způsobeno psy. I v současnosti představují psi největší riziko mezi šelmami. V Evropě se každoročně odehrají desítky až stovky tisíc případů pokousání psy, z nichž přibližně 20–40 končí smrtelně. Podle Světové zdravotnické organizace způsobují psi celosvětově desítky milionů zranění ročně. Jen ve Spojených státech je každoročně pokousáno přibližně 4,5 milionu lidí.

Většina současných biologů se shoduje, že značná část historických útoků na lidi byla způsobena zvířaty nakaženými vzteklinou. Jediné nakažené zvíře mohlo v krátkém čase pokousat více osob, než samo uhynulo. Například v roce 1764 pokousal v Auvergni ve Francii vlk nakažený vzteklinou 43 lidí, z nichž mnozí následně zemřeli v důsledku této nemoci. Vzteklinu ale nepřenášeli pouze vlci. Pro srovnání, ve Francii mezi lety 1851 a 1877 zemřelo na vzteklinu po pokousání vlky přibližně 38 lidí, zatímco po pokousání vzteklými psy to bylo 707 osob.

Problémy mohli způsobovat také vlci odebraní z přírody v mladém věku. Případy, kdy jsou vlčata odebrána z brlohu a následně chována v zajetí, se objevují napříč světem. V Evropě se takové případy v současnosti objevují především ve východních částech kontinentu. Jsou případy z východního Polska, Ukrajiny, Běloruska nebo Ruska. Pokusy o ochočení vlků však zpravidla končí neúspěchem a zvířata jsou následně vypuštěna nebo uniknou. Takoví jedinci pak mohou vykazovat narušené chování a ztrátu plachosti vůči člověku. Zmínky o těchto praktikách i o obtížnosti chovu vlků nacházíme již v historických pramenech. V knize Wildanger z 19. století můžeme najít zmínku, že „mladé vlky lze ochočit, ale obvykle se po dosažení dospělosti nebo stáří vrátí ke své divoké povaze“. Autor uvádí také konkrétní případ černého vlka, kterého vlastnil vévoda Eberhard Ludvík z Württembergu. Vlk jej měl na cestách doprovázet podobně jako pes. Občas se však zatoulal a po nějaké době se znovu objevil na panství. Popis autor uzavírá slovy: „ačkoli měl vévodu velmi rád, byl vůči ostatním zlomyslný a jednou bez jakékoli provokace utrhl kus masa z tváře podplukovníka von Forstnera“.

Problematické zkušenosti s chovem vlků a jejich kříženců byly zaznamenány například i v USA a Kanadě, kde probíhaly systematické pokusy o křížení vlků s tažnými psy s cílem zvýšit jejich vytrvalost a odolnost. V těchto zemích bylo dříve možné vlky i jejich křížence legálně chovat, avšak po sérii vážných incidentů, včetně útoků na děti, byla pravidla výrazně zpřísněna.

Mnohé středověké zprávy o vlčích útocích jsou tak dnes podrobovány kritickému přezkumu a jejich pravost bývá často zpochybňována. Nabízí se tedy otázka, jak obstojí novodobé záznamy, které jsou již lépe doložitelné a ověřitelné. Prověřování řady zpráv z 20. století ukázalo, že mnohé z nich byly výrazně zveličené, případně zcela nepravdivé. Americký Úřad pro ochranu ryb a volně žijících živočichů uvedl ve zprávě z roku 1945, že během předchozích pětadvaceti let nezaznamenal na území Spojených států jediný útok vlka na člověka. Kanadský zoolog Clarke dospěl k závěru, že řada historicky uváděných útoků v Evropě a Asii souvisela spíše se vzteklinou než s běžným chováním zdravých vlků. Podobné závěry přináší i analýza Norského institutu pro výzkum přírody (NINA), podle níž bylo přibližně 80 % zdokumentovaných útoků spojeno se vzteklinou.

K útokům tak v současnosti dochází především v oblastech, kde je vzteklina stále významným problémem (např. Indie), nebo v regionech se specifickými podmínkami. Příkladem je západní Írán, kde útoky souvisely s nízkou hustotou přirozené kořisti, vysokou hustotou lidské populace žijící v obtížných socioekonomických podmínkách a s tím, že hlavní složku potravy vlků tvořila hospodářská zvířata.

Rozsáhlá studie A worldwide perspective on large carnivore attacks on humans z roku 2023, která analyzovala více než pět tisíc útoků velkých šelem na člověka v letech 1950–2019, ukazuje, že většinu těchto případů mají na svědomí medvědi, tygři a jiné kočkovité šelmy. V Evropě a Severní Americe bylo za téměř sedmdesát let zaznamenáno pouze 25 útoků vlků, tedy méně než 0,5 % všech případů. Vlk tak představuje marginální hrozbu, jejíž reálný dopad je v ostrém nepoměru k míře obav, které vyvolává.

Cílený útok zdravého vlka na člověka se smrtelným následkem je v Evropě mimořádně vzácný. Ve 20. století jsou doloženy pouze dva případy – z roku 1937 v tehdejším Polsku (dnes Bělorusko) a z roku 1974 ve Španělsku, přičemž v prvním případě šlo o vlka nakaženého vzteklinou.

Ačkoli riziko napadení vlkem nelze označit za absolutně nulové, jeho pravděpodobnost dosahuje extrémně nízkých hodnot. Tyto incidenty zpravidla nepřicházejí náhle, ale bývají předcházeny dlouhodobým výskytem jedinců s atypickým chováním. Takoví vlci jsou často pozorováni v blízkosti lidských sídel, vykazují sníženou plachost a živí se odpadky nebo zbytky potravy v okolí domů. V těchto situacích je nezbytné reagovat včas a přijmout opatření k odrazení šelmy od rizikového chování. Pokud pokusy o „převýchovu“ selžou a riziko pro lidské zdraví přetrvává, je nutné přistoupit k odstranění problematického jedince z populace. Zároveň je však klíčové každý incident důkladně vyšetřit.

Není výjimkou, že se v médiích objevují titulky o nevyprovokovaných útocích vlků na lidi, které jsou motivovány spíše snahou o senzaci a rychlé upoutání pozornosti než přesným informováním. Veřejnost často reaguje již na samotný titulek, aniž by sledovala další vývoj případu. Následná šetření pak často odhalí, že prvotní informace byly nepřesné nebo zcela nepravdivé. Ke každému podobnému hlášení je proto třeba přistupovat s rozvahou – nebagatelizovat situaci, ale zároveň se vyvarovat ukvapených závěrů. Každý případ musí být nejprve ověřen a teprve poté řešen přiměřeným způsobem.

Je třeba si uvědomit, že stejně jako lidé mají i zvířata individuální povahu. Vlci bývají často vnímáni jako jednolitá skupina, v níž se všichni jedinci chovají stejně. Ve skutečnosti však jde o soubor jedinců s odlišným temperamentem, zkušenostmi i způsoby chování, a jednotlivé odchylky od běžného chování proto nelze automaticky vztahovat na celý druh.

Při pohledu na historické i moderní poznatky se ukazuje, že obraz vlka jako lidožravé šelmy je z velké části výsledkem strachu, kulturních představ a mimořádných historických okolností. Vlk byl po staletí vnímán jako symbol nebezpečí, často bez možnosti jeho chování objektivně ověřit. Kombinace válek, epidemií, nedostatku potravy, výskytu vztekliny i záměn s jinými zvířaty vedla k vytvoření obrazu, který byl mnohdy výrazně zkreslený.

Moderní věda však ukazuje, že vlk je ve skutečnosti plaché zvíře, které se člověku přirozeně vyhýbá a jehož nebezpečnost byla v minulosti výrazně nadhodnocena. Rozpor mezi historickým obrazem a reálnými daty tak není jen příběhem o vlcích, ale především o člověku – o tom, jak vznikají pověry, jak se šíří strach a jak obtížné je oddělit skutečnost od tradovaných představ.

Bombieri, G., et al., 2023: A worldwide perspective on large carnivore attacks on humans. PLOS Biol;

Caniglia, R., et al., 2016: Big bad wolf or man’s best friend? Unmasking a false wolf aggression on humans. Forensic Science International: Genetics;

Dodge, R. I., 1878: The hunting grounds of the great west; a description of the plains, game, and Indians of the great North American desert. Chatto & Windus. London.

Josselyn, J., 1672: New-England's rarities discovered in birds, beasts, fishes, serpents, and plants of that country. London.

Kobell, F. v., 1859: Wildanger. Cotta, Stuttgart;

Linnell, J. D. C., et al., 2002: The fear of wolves: a review of wolf attacks on humans. NINA Oppdragsmelding;

Linnell, J. D. C., 2016: Predators That Kill Humans: Myth, Reality, Context and the Politics of Wolf Attacks on People. Problematic Wildlife. Springer, Heidelberg;

Linnell, J. D. C., et al., 2021. Wolf attacks on humans: an update for 2002–2020. NINA Report. Norwegian Institute for Nature Research, Trondheim;

Lopez, B., 2017: O vlcích a lidech. Élysion nakladatelství s.r.o.;

Morton, T., 1637: New English Canaan. Jacob Frederick Stam. Amsterdam.

Nowak, S., et al., 2021: Social and environmental factors influencing contemporary cases of wolf aggression towards people in Poland. European Journal of Wildlife;

Smith, J. M., 2014: Gévaudanské nestvůry aneb zrod bestie. Argo, Praha;