Článek
Dítě narozené příliš brzy
Ludvík se narodil 1. července 1506 v Budíně jako dlouho očekávaný syn Vladislava II. Jagellonského a Anny z Foix-Candale. Narodil se předčasně a tak slabý, že mu lékaři nedávali naději. Dobová tradice vypráví, že novorozence udržovali při životě v teplých útrobách čerstvě poražených zvířat — improvizovaný inkubátor renesanční medicíny. Jeho matka porod nepřežila; zemřela na horečku omladnic několik týdnů poté.
Předčasnost se stala Ludvíkovým osudovým znamením v míře, která hraničí s literární konstrukcí. Současníci si všímali, že všechno v jeho životě přicházelo dřív, než mělo: narodil se předčasně, uherským králem byl korunován ve dvou letech (1508), českým ve třech (1509), osiřel v deseti, oženil se v šestnácti — a zemřel ve dvaceti. Humanističtí kronikáři dokonce tvrdili, že předčasně dospíval i tělesně, že mu brzy rostly vousy a předčasně šedivěl. Kolik z toho je pozorování a kolik zpětná mytizace krále, jehož život byl celý „příliš brzy“, už nerozsoudíme. Ale jako narativní klíč k jeho postavě to funguje dokonale.
Šachovnice Vídeňských smluv
Skutečný osud Ludvíkova života se ovšem rozhodl dřív, než mohl cokoli rozhodnout sám. V roce 1515 uzavřel jeho otec Vladislav s císařem Maxmiliánem I. proslulé vídeňské smlouvy: dvojitá svatba spojila Jagellonce s Habsburky. Devítiletý Ludvík byl zasnouben s Marií Habsburskou, Maxmiliánovou vnučkou, a Ludvíkova sestra Anna Jagellonská s Maxmiliánovým vnukem Ferdinandem. Byla to sázka na dynastickou budoucnost — a Habsburkové ji vyhráli způsobem, jaký si ani Maxmilián nemohl představit. Stačilo jedenáct let.
Když Vladislav v roce 1516 zemřel, zůstal desetiletý král formálně vládcem dvou království, fakticky však rukojmím mocenských klik. V Uhrách se o vliv rvaly magnátské strany, v Čechách vládla stavovská oligarchie v čele s nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. Královská moc, kterou už Vladislav — přezdívaný „král Dobře“ podle své pověstné ochoty všechno odkývat — nechal zdevastovat, se za nezletilého Ludvíka rozpadla úplně.
Pražská epizoda: Ludvíkovo křídlo
Do Prahy Ludvík zavítal na delší dobu jediný raz, v letech 1522–1523, spolu s mladou královnou Marií. Byl to pozoruhodný pokus: dvacetiletý (tehdy šestnáctiletý) král se pokusil o razantní reformu — sesadil Lva z Rožmitálu i další nejvyšší zemské úředníky a dosadil vlastní lidi. Pokus o restauraci královské moci vydržel přesně tak dlouho, dokud byl král v zemi. Jakmile odjel zpět do Budína řešit tureckou hrozbu, staré struktury se vrátily na svá místa.
Praha si však z jagellonské éry odnesla něco trvalejšího než politické epizody. Na Pražském hradě dodnes stojí Ludvíkovo křídlo Starého královského paláce — dílo Benedikta Rieda, muže, který ve Vladislavském sále nechal pozdní gotiku vykroužit poslední tanec a v oknech Ludvíkova křídla zároveň otevřel dveře renesanci. Je to jedna z prvních renesančních architektur severně od Alp — a stavba nese jméno krále, který v ní téměř nepobýval. Ironie dějin dodala ještě jednu vrstvu: právě z oken Ludvíkova křídla vyletěli v roce 1618 místodržící Slavata a Martinic. Křídlo pojmenované po posledním Jagellonci se stalo jevištěm vzpoury proti Habsburkům, kterým Jagelloncova smrt otevřela cestu na český trůn.
Moháč: dvě hodiny, které změnily střední Evropu
Osmanská říše pod Sülejmanem I. mezitím systematicky postupovala: 1521 padl Bělehrad, klíč k Uhrám. Ludvíkovy zoufalé žádosti o pomoc — u papeže, u říšských knížat, u vlastních stavů — vyznívaly do prázdna. Evropa byla zaměstnána válkami mezi Karlem V. a Františkem I., české stavy se k tažení stavěly liknavě a uherská šlechta se hádala o velení ještě ve chvíli, kdy sultánova armáda překračovala Drávu.
- srpna 1526 se u Moháče střetlo zhruba 25 tisíc mužů uherského vojska s více než dvojnásobnou osmanskou přesilou. Bitva trvala necelé dvě hodiny. Uherská těžká jízda se rozbila o osmanské dělostřelectvo a janičárské linie; padl výkvět uherské šlechty a církevní hierarchie. Ludvík z bojiště unikl, ale při útěku přes rozvodněný potok Csele se pod ním splašil kůň — a král v plné plátové zbroji utonul. Jeho tělo našli až o měsíce později.
Zemřel bez legitimního potomka. A tady se aktivovala pojistka vídeňských smluv: nároku se chopil Ferdinand I. Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny. České stavy si ještě dopřály gesto suverenity — Ferdinanda v říjnu 1526 svobodně zvolily, nikoli přijaly dědičně — ale fakticky tím začalo habsburské čtyřstoletí, které skončí až rokem 1918. Anna Jagellonská, poslední nositelka jagellonské krve na českém trůně, se stala českou královnou; letohrádek, který pro ni Ferdinand nechal v Královské zahradě vystavět, dodnes nese její jméno.
Co zbylo po dvacetiletém králi
Je snadné odbýt Ludvíka jako slabého krále slabé doby — a starší historiografie to ráda dělala. Spravedlivější pohled vidí mladíka, který zdědil dvě rozvrácená království, prázdnou pokladnu, rozhádané stavy a na hranicích nejmocnější vojenskou mašinerii své doby, a který se v posledních letech života skutečně pokoušel vládnout: reformoval, sesazoval, sháněl peníze i spojence. Neměl čas, neměl prostředky a neměl štěstí. U Moháče nezemřel zbabělec — zemřel král, který do beznadějné bitvy osobně vyjel, protože mu nic jiného nezbývalo.
Pět set let poté stojí za to připomenout si Ludvíka ne jako poznámku pod čarou habsburského nástupu, ale jako figuru, v níž se láme celá epocha: poslední jagellonský král, první renesanční stavebník Hradu, dítě dynastické šachové partie, kterou nehrál a která ho přežila. Muž, jemuž dějiny nedopřály nic než předčasnost — a který přesto, docela nechtěně, určil směr střední Evropy na další čtyři století.
