Priske se po návratu zasekl. Sparta je horší než dřív a fanoušci volají po změně

Když se Brian Priske vracel do Sparty, spousta lidí to brala skoro jako jistotu lepších časů. Dává to smysl. Dva tituly, double, jasný rukopis, silná kabina, sebevědomý tým. Jenže druhý příchod zatím spíš připomíná pokus znovu otevřít něco, co fungovalo v jiném čase a za jiných podmínek.

Po 25 kolech má Sparta 51 bodů. Loni jich ve stejnou dobu pod Larsem Friisem měla 55. A to je pro Priskeho dost nepříjemné srovnání, protože právě Friis byl na Letné vnímaný jako trenér, pod kterým mužstvo ztratilo tempo i jistotu. Ještě výmluvnější je, že Sparta má letos po 25 zápasech stejný počet vstřelených gólů jako před rokem, tedy 49, ale o dva víc inkasovala. Navenek to nevypadá jako propastný rozdíl, ve skutečnosti je na hřišti znát mnohem víc.

Nejvíc bije do očí, že Sparta už nepůsobí jako tým, který soupeře válcuje svou intenzitou. Dřív měla tlak, druhé míče, emoci, jasnou převahu v osobních soubojích. Dnes často hraje jen po určitou část zápasu. Jakmile narazí na dobře připraveného soupeře, začne být těžkopádná, čitelná a chvílemi až bezradná.

Právě tady se nabízí největší otázka. Není už čas přestat se za každou cenu držet tříobráncového rozestavení? Sparta na něm vyrostla, Priske s ním udělal titulový tým, jenže fotbal se mezitím posunul a soupeři se přizpůsobili. Letenští jsou v této šabloně mnohem čitelnější než dřív. Když fungují wingbeci a Haraslín je v tempu, ještě to nějak jede. Jakmile ale vypadne jedna klíčová součástka, celé se to začne drolit.

I proto dává smysl debata o přechodu na čtyřku vzadu, třeba do 4–2–3–1 nebo 4–3–3. Ne natrvalo a ne jako revoluce přes noc, ale jako reálná varianta. Sparta by tím mohla získat větší variabilitu, lepší kontrolu středu a hlavně méně předvídatelný útok. Dnes je až příliš často odkázaná na to, že něco vymyslí Haraslín, případně že se zápas zlomí individuální kvalitou. Na mužstvo, které chce titul, je to málo.

Priske už ostatně v sezoně naznačil, že i on cítí potřebu hledat nové cesty. Jenže zatím to působí spíš jako dílčí úpravy než skutečný řez.

A pak je tu druhá věc, možná ještě důležitější než samotné rozestavení. Lídr. Respektive lídři. Sparta po odchodu Ladislava Krejčího přišla o hráče, který byl výkonem, emocí i osobností naprosto určující. Takový typ se nedá nahradit jedním jménem, to je jasné. Jenže Letné dnes chybí i širší vůdcovská osa.

Haraslín je fotbalově klíčový a kapitánská páska mu sedí, jenže hlavně směrem dopředu. Kadeřábek přinesl zkušenost, profesionalitu a řád, což je vidět pokaždé, když je na hřišti. Jenže Sparta zároveň postrádá silného lídra ve středu obrany a ve středu pole, někoho, kdo mužstvo v těžké pasáži srovná, seřve, posune o deset metrů výš. Panák měl být jedním z těchto mužů, jenže jeho pozice už není tak pevná jako dřív. Vydra má obrovský potenciál, ale pořád je to spíš výborný mladý hráč než hotový šéf týmu.

A přesně tady je největší problém současné Sparty. Ne že by byla slabá. Ale když se zápas láme, až moc často čeká, kdo ji vytáhne. Dřív tím mužem býval Krejčí. Dnes taková figura chybí.

Priskeho kouzlo možná úplně nezmizelo. Jen už nestačí vzpomínka na staré časy. Sparta teď potřebuje méně nostalgie a víc odvahy, a to jak v taktice, tak v personálních rolích. Jinak se jí může stát, že se z oblíbeného návratu stane velmi nepříjemné vystřízlivění.

Zdroje: