Za co zemřel Josef Rezek, poslední ředitel Učitelského ústavu v Čáslavi?

Připomíná posledního ředitele ústavu Josefa Rezka a jednoho z vedoucích učitelů Rudolfa Formana. Je v ní vytesáno, že tito dva muži „položili svůj život za vlast“.

V případě Rudolfa Formana o tom nemůže být pochyb.

V případě Josefa Rezka, mého pradědečka, je možné říct, že pro vlast a národ žil, v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova ale 1. dubna 1945 ve skutečnosti zemřel za něco jiného.

Josef Rezek se narodil 19. srpna 1890 v Nesvačilech na Benešovsku do rodiny rolníka Josefa a Marie, dcery kováře Krále, jako šesté ze 7 dětí, jedno ze tří, které se dožily dospělého věku. Dobře se učil, úspěšně absolvoval gymnasium v Benešově a následně i universitu v Praze. Po vypuknutí Velké války se vrátil z Prahy na benešovské gymnasium, aby zde v letech 1915-1920 působil jako profesor. 1. září 1920, po smrti ředitele Václava Ptáčka, převzal jeho funkci v Koedukačním ústavu učitelském v Čáslavi. Tu vykonával 25 let až do svého zatčení gestapem 7. července 1944.

Učitelský ústav v Čáslavi byl v době nástupu Josefa Rezka do funkce jeho ředitele stále ještě českobratrskou evangelickou institucí. V letech 1873-75 zde jako spirituál působil a své slavné Broučky napsal reformovaný farář Jan Karafiát (1846-1929).

Dne 1. ledna 1923 byl zásluhou ředitele Rezka učitelský seminář postátněn, čímž se podařilo vyřešit jeho chronické finanční problémy: budovy s celým zařízením i pomůckami učebními byly Republice československé pronajaty za 23 000 tehdejších korun ročně. Josef Rezek pak ve škol. roce 1924/25 své působení v Čáslavi přerušil a odjel do Vídně, aby vykonal dobrovolnou službu na Gymnasiu Komenského.

Kolega a nadřízený Rudolfa Formana

V Učitelském ústavu byl Josef Rezek kolegou a nadřízeným Rudolfa Formana, otce věhlasného režiséra Miloše Formana. Rudolf Forman byl sám absolventem Ústavu a od r. 1919 zde vykonával funkci cvičného učitele. Jinak jakožto veterán 1. světové války pracoval v odbočce záložních důstojníků Čs. armády, byl skautským vedoucím, řadu let působil jako předseda okresní péče o mládež, byl i činným členem pěveckého spolku Hlahol, Sokola a d. Osobně se rovněž zasloužil o přejmenování Velkého jezera na Máchovo.

S pradědečkem Rezkem byli téměř stejně staří a jejich vztah byl více než jen kolegiální. Kromě toho, že Josef pomohl Rudolfovi k stabilnímu platu státního zaměstnance, mu rovněž umožnil založit v budově UÚ skautskou klubovnu. Josefova dcera, moje babička Naďa, chodila do třídy s Rudolfovým synem Pavlem a o prázdninách spolu jezdili na Mácháč.

Jednoho jarního dne v roce 1940 vstoupil ředitel školy do naší třídy, a protože se tak stalo poprvé, rozhostilo se v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet upadnout na zem špendlík. Zašeptal něco do ucha učiteli a namířil si to rovnou k mé lavici. „Miloši, pojď se mnou ven,“ řekl mi tiše. (Miloš Forman: Co já vím?)

Bylo 4. dubna 1940, když pro tatínka tehdy osmiletého Miloše Formana přišlo gestapo. Rudolf Forman totiž již od léta 1939 působil jako zpravodajský důstojník ve štábu divize plukovníka Buršíka v odbojové skupině Obrana národa. Rudolfovi jeho celkový profil - český bratr, skaut, sokol, socialista, benešovec… - „zaručoval, že se před koncem války z vězení nedostane“. Skutečně pak prošel celou řadou věznic, koncentračních a pracovních táborů v Čechách i v Německu, včetně Terezína, Osvětimi a Buchenwaldu, až nakonec 10. května 1944 ve věku 54 let podlehl tyfu při stavbě tunelu v Doře.

Vyřiďte Čáslavským, že Rudolf Forman patřil k nejstatečnějším lidem našeho národa. Jeho činnost ilegální i jeho činnost mezi kamarády ve všech koncentračních táborech je taková, že si zaslouží, aby byl dáván za vzor. Byl čistý svým životem, miloval národ, posiloval slabé a pomáhal, kde mohl. Bude žít v našich vzpomínkách a bude nám chybět, kdykoli si vzpomeneme, že se nevrátil ke svým synům, ke své práci, k veřejné činnosti. Takových lidí by dnes národ potřeboval. (Ze vzpomínek spoluvězňů)

Ač byl Rudolf Forman trýzněn a mučen v samovazbách a pracovních táborech, nepromluvil, nikoho nezradil. Nikomu neřekl, zda věděl, že nebyl Milošovým biologickým otcem. Tím byl Otto Kohn, architekt z Prahy, který Rudolfově krásné, schopné, podnikavé, ale zřejmě i poněkud lehkomyslné ženě Anně postavil u Máchova jezera, kam spolu všichni o prázdninách jezdili, penzion Ruth. Alespoň Milošovi to Rudolf prý nikdy nedal znát a vychovával ho jako vlastního. Že byl podle Norimberských zákonů židovským míšencem 1. stupně, se Miloš sám dozvěděl až v šedesátých letech z dopisu od Anniny spoluvězeňkyně z koncentračního tábora.

Anna Formanová byla totiž sama během Heydrichiády, v srpnu roku 1942, zatčena pod falešnou záminkou šíření protiříšských letáků. Spolu s jedenácti dalšími ženami ji udal čáslavský hokynář Havránek, v jehož krámu se letáky našly. Jestli to bylo omylem, nebo právě proto, že se Anna Havránkovu obchodu úmyslně vyhýbala, se už nezjistí. Po tvrdých výsleších se Havránek ve své cele v kolínském vězení oběsil. Ženy, které udal, byly po výsleších všechny propuštěny - až na Annu. Po nuceném pobytu ve věznici v Kolíně a poté v Praze na Pankráci, byla poslána do Osvětimi, kde 1. března 1943 podlehla tyfové nákaze.

Její propuštění po výslechu zamítl příslušník gestapa, sudetský Němec, který - jaká to náhoda - dělal na stavbě penzionu Ruth políra. Tentýž člověk pak zamítl i Rudolfovo propuštění a zajistil jeho následné pobyty v koncentrácích. (Soud Rudolfovi prokázal pouze, že o věci věděl, jen ji nenahlásil, za což měl dostat 3 roky vězení a ty měl již odpykány ve vazbách). Za smrt Rudolfa a Anny Formanových tak do značné míry stála zřejmě žárlivost jednoho gestapáka z České Lípy, který nakonec sám padl na východní frontě.

Pak se otec s těmi dvěma pány vydal po schodišti dolů a já s panem ředitelem jsme je sledovali z výšky odpočívadla, jak se vzdalují, jak se opírají do těžkých vstupních dveří a vycházejí ven. Dveře se za nimi pomalu zavřely a já čekal, až ředitel něco řekne, jenže on tam stál a zíral na výplň dveří. (Miloš Forman: Co já vím?)

Na co myslel ředitel Rezek, když němě zíral na výplň dveří, které právě zaklaply za Rudolfem Formanem a dvěma pány od gestapa? Jistě předně na vlastní rodinu – ženu Hermínu, dceru Naděždu a syna Dušana. Hermína byla totiž podle Norimberských zákonů 100% Židovka; jejich děti byli tudíž považovány za „míšence 1. stupně“; a spřízněnost s Židy, podle týchž zákonů, delegitimizovala Josefa jako ředitele školy.

Josefova žena se narodila v Bystřici u Benešova, (od Nesvačil, Josefova rodiště, co by kamenem dohodil), jako Hermína Geduldigerová. Její tatínek Jindřich (Heinrich) Geduldiger pocházel z Pořína na Táborsku a v Bystřici vyženil koloniál rodiny Hermannových. Její maminka Johanna zemřela poměrně mladá již v roce 1910 a byla pochována na židovském hřbitově v Benešově. Kromě vdovce Jindřicha po sobě zanechala syna Arnošta, který později převzal a rozvíjel otcovu živnost, a dvě dcery - starší Kláru, která se vdala do Kladna, a nejmladší Hermínu.

Hermína s Josefem Rezkem byli vrstevníci a znali se od dětství. Když Josef o Hermínu požádal, kolem zuřila První světová válka a jí už táhlo na třicet. Jindřich zřejmě neměl problém dát svou dceru za ženu mladému gymnaziálnímu profesorovi, kterého znal ze sousedství, přestože byl Čech. Geduldigerovi jako rod byli převážně sekulární, podle potřeby česko-německy bilingvní, doma ale, jako v každodenním životě na benešovském venkově, se mluvilo česky. Česko-židovské sňatky byly tehdy ovšem stále ještě novinka – sňatek mých praprarodičů byl první takový v celém rodokmenu rodu Geduldigerů odnepaměti. A na druhou stranu: aby si český katolík bral židovku? Neslýcháno! Než se v lednu 1918 mohla u sv. Štěpána na Novém městě v Praze konat svatba, musela prababička, celým jménem na oddacím listě Hermína Jarmila Josefa Marie Geduldigerová, konvertovat.

Již roku 1920 však oba novomanželé Rezkovi z katolické církve vystoupili a byli nadále oficiálně bez vyznání. Roli v tom zjevně sehrálo několik faktorů: na jedné straně vnímání katolicismu mezi významnou částí českých vlastenců jako víry českému národu vnucené Habsburky, na stranou stranu názory a chování mnohých českých katolíků; katolické prostředí, zejména kruhy frustrovaného nižšího kléru (Rudolf Vrba, Jakub Deml …), bylo významným semeništěm českého antisemitismu. Josef Rezek se v Čáslavi, jak bylo zmíněno, pohyboval spíše v kruzích evangelických; své sociální cítění projevoval příklonem k politické levici; a jako hráz proti velkoněmeckému šovinismu si vybudoval kompletní knihovnu překladů ruských klasiků. Přitom:

Byl z hospodářství a kus té selské srdečnosti a houževnatosti v něm zůstalo. Ani čtyři léta studií na universitě v Praze z něho neudělalo měšťáka. … Když jsme v hrozných říjnových dnech 1938 chodívali po polích, utěšovala ho myšlenka, že v české vesnici je národní síla a tu že Němci nezlomí. (Jan Jelínek: Za ředitelem Rezkem, Podoubraví 1947)

Smyčka se utahuje

Jak asi muselo být těžko Josefovi dalších pět let sledovat, jak se lámou páteře a charaktery, rozbíjejí nejlepší hlavy a drtí klouby "národa"?

1. září 1939, v den přepadení Polska, spustili nacisté v Protektorátu akci Albrecht Erste, během níž zatkli na Benešovsku 40 „politických rukojmí“. Mezi nimi pradědečkova švagra Arnošta Geduldigera (*8.1.1887), jinak majitele koloniálu na Náměstí T.G.M. v Bystřici, významného místního činovníka, který se zasloužil o zřízení nové měšťanské školy, založil v Bystřici Sportovní klub a spolu s knězem K. Plodíkem působil v Komisi pro chudinství a sociální péči. Žid, nebo Čech, žid, nebo katolík – hlavním důvodem zatčení „politických rukojmí“ byla jejich společenská angažovanost, dnešní terminologií v „neziskovkách“, zejména činnost v Sokole. Všichni, včetně zmíněného otce Plodíka, skončili v koncentrácích. Vrátilo se jich jen pár.

Arnoštovi bylo 53 let, když byl zařazen do Arbeitskommando: Steineträger – Juden v kamenolomu v Dachau. Později prošel Buchenwaldem a 17.10.1942 stál na rampě koncentračního tábora Osvětim, kde jeho stopa mizí.

Mezitím, 7. září 1941, nastoupil v Protektorátu do úřadu jeden z hlavních architektů „konečného řešení židovské otázky“ Reinhard Heydrich. O dva týdny později už si musela Hermína Rezková na kabát přišít žlutou hvězdu s nápisem Jude.

O další měsíc později, přesně 28. října 1941, zemřela ve věku 76 let její teta Antonie, mladší sestra Jindřicha Geduldigera. Doklad o jejím úmrtí jsem nenašel v matrice, ale v dokumentaci Arolsen Archivu mapujícího osudy obětí holocaustu, jako jakousi „omluvenku“ z transportu.

Antonie měla vlastně štěstí: zemřela doma, v Dlouhé Lhotě, v požehnaném věku přesně na výročí založení Československé republiky.

SS-Truppenübungsplatz Böhmen

O několik měsíců později se na Benešovsku začalo z domovů vyhánět. Oblast ohraničená ze západu a severu toky Vltavy a Sázavy, z východu silnicí Praha-Tábor, a táhnoucí se na jih až po Sedlčany, byla nacistickým vedením vybrána, aby sloužila jako cvičiště jednotek SS. Podle plánů to mělo být největší vojenské cvičiště v celé Evropě. Dlouhá Lhota leží mezi Bystřicí a Neveklovem přímo uprostřed tohoto území.

Prvními odsunutými z prostoru cvičiště byli Židé. Vystěhování všech osob židovského původu z Benešovska bylo nařízeno na jaře roku 1942. Nejdříve byly pořízeny soupisy židovského majetku. Sepsaný majetek byl všem zabaven a putoval do kapes nejen německých. Vyhnaní Židé byli nuceni usídlit se v cizích židovských rodinách dále od prostoru cvičiště. Do konce prosince 1943 byla ale z prakticky celého území cvičiště a jeho okolí vysídlena větší část původního obyvatelstva a připravené ke germanizaci.

Obchod po Arnoštu Geduldigerovi, který po jeho zatčení spravovala jeho žena Otilie, roz. Reissová, zarizoval jistý Josef Barák.

Rok 1942 byl asi nejhorší. 22. února 1942 nastoupila starší sestra mé prababičky Klára (*1888), která žila na Kladně, i s manželem Emilem Franklem a dalšími členy jeho rodiny do transportu do Terezína. Následně, 17. března 1942, do vyhlazovacího tábora Izbica ke „konečnému řešení své otázky“.

Málo se ví, že v rámci všeobecného teroru za Heydrichiády, po hromadných popravách skutečných či domnělých odbojářů a celých jejich rodin, vypálení Lidic a Ležáků, bylo vypraveno také 10 trestných židovských transportů z Terezína do vyhlazovacích táborů na východě. Jedním z nich odjela i většina židovských obyvatel Benešovska. Mezi nimi můj prapradědeček Jindřich Geduldiger (80) a jeho druhá žena Josefa (64). Pokud převážně staří, i velmi staří lidé několikadenní cestu na stojáka v přeplněných dobytčácích přežili, byli v Treblince nejdříve okradeni o zbytky majetku a důstojnosti a od vlaku hnáni „šlauchem“ rovnou do plynových komor.

Zatímco Arnoštova žena Otílie a dcera Růženka měly to štěstí, že Terezín, Osvětim i Bergen-Belsen přežily, Treblinku, kde bylo zlikvidováno odhadem 800 000 lidí, jich přežilo jen asi padesát.

Z širšího příbuzenstva ztratila prababička Hermína stejným způsobem strýce Leopolda (75) z Červených Janovic s manželkou Annou, roz. Krausovou (67) a celou jejich rodinou: dcerou Olgou (42), jejím manželem Arnošt Holzerem a jejich 12-letým synem Jiřím… Přežil jen manžel další dcery Boženy, vojenský lékař a sběratel umění Ctibor Erdélyi.

V roce 1942 musel být Josef Rezek rovněž svědkem toho, jak byl propuštěn ze školství jeden z externích učitelů Učitelského ústavu, čáslavský malíř Karel Pazderský. Karel Pazderský byl autorem mnoha akvarelů i olejomaleb, na nichž zachytil městská zákoutí, architektonické dominanty i krajinu Čáslavska. Do roku 1942 se živil hlavně jako učitel. Za svoji práci s postiženou mládeží v pomocné třídě v Čáslavi byl několikrát vyznamenán Zemskou školskou radou. Současně vyučoval v Učitelském ústavu, učil kreslení na učňovských školách a vedl modelářské kursy. Byl také zpěvákem a archivářem pěveckého spolku Hlahol, vzdělavatelem Sokola a aktivním sportovcem – držel krajský rekord ve skoku o tyči a byl brankářem místního fotbalového klubu SK Čáslav.

Karel Pazderský byl zatčen 16. ledna 1943 gestapem a postupně se přesouval přes Kolín a Terezín do Sachsenhausenu. Poslední záminkou bylo, že se odmítl rozvést se svou milovanou ženou Kamilou. Kamila Pazderská, rozená Poláková, byla totiž rovněž Židovka.

„Smíšené manželství“ chránilo prababičku Hermínu Rezkovou před transportem do léta 1944. Když si 7. července 1944 pro Josefa Rezka přišlo gestapo, aby byl i se synem Dušanem odvlečeni do jednoho tábora, byla Hermína a dcera Naďa již ukryté v nedalekých Žlebech.

Zmíněný tábor byl položen na pěkném místě, řečeném „Černý důl“, hned u Semovického rybníka. „Kdo by hledal místo pro prázdninový tábor, nenašel by vhodnější“, napsal o něm jeden z bývalých vězňů Jan Marek. A Josef Rezek Semovický rybník dobře znal - leží hned u Bystřice u Benešova. Uprostřed léta 1944 se ocitl téměř na dohled od svého rodného domu a navíc v dosti vybrané společnosti: do tábora přijížděli samí podnikatelé, advokáti, lékaři, docenti, dokonce několik lidí s šlechtickými tituly, ale též řemeslníci, malíři, herci, režiséři, hudebníci a další umělci, pesimističtí starší pánové i první republikou zhýčkaná mládež.

Idylka byla ovšem poněkud zkalena faktem, že Josefův rodný dům, od tábora „téměř na dohled“, byl v té době na území Cvičiště SS, vystěhovaný. Majetek rodiny jeho manželky v Bystřici, jakožto židovský, zkonfiskovaný. Odejít z domovů byla již ostatně nucena větší část původních obyvatel území cvičiště.

Náplní pobytu v táboře nebyly dobrodružné výpravy po okolí, ale těžká práce na železničních vlečkách, noční apely, ponižování, bití, špatné jídlo, nedostatek pitné vody a nocování na pryčnách. Vězni bydleli nejprve ve dvou, později až v pěti barácích - dřevěných stájích bez oken, jen se světlíky na střeše, kde spali na třech palandách nad sebou. Jen třetí barák byl prominentní - měl okna, oddělené místnosti, byla zde správa tábora, poštovna, holírna a bydlel a měl zde kancelář lagerälteste i vorarbeitři. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, hlídaly ho ozbrojené hlídky SS se psy, a velitel tábora Ernst Maurer byl primitivní sadista. Všudypřítomné tabulky „Zum Klosset“ - „Zum Waschraum“ z počátku nikam nevedly.

Jmenoval se Sonderlager A für jüdische Mischlinge und jüdisch versippte Arier auf dem SS-Truppenübungsplatz Böhmen in Bistritz bei Beneschau, čili Zvláštní tábor A pro židovské míšence a s Židy spřízněné Arijce na Cvičišti jednotek SS - Čechy v Bystřici u Benešova.

Zde tedy strávil konec války pradědeček jako „jüdisch versippte“, v táborovém slangu „sípák“, a prastrýc Dušan jako „Mischling“ neboli „mišák“.

Vězni mohli ze Sonderlageru psát přes poštovnu jen jednou za týden na otevřený korespondenční lístek, že jim „GEHT GUT“, a to právě takto: pouze německy a hůlkovým písmem. Protože však v okolí tábora ještě nějací ochotní lidé zbyli a využít se dala i blízkost železnice, vážně míněná pošta se tak z lágru různými cestami pronášela. Co se Josefa a Hermíny Rezkových týkalo, aby obešli cenzuru, měli smluvenou šifru - dopisy si psali upravenou azbukou.

Jaro 1945 bylo velmi chladné. Josef Rezek se synem Dušanem kroutili v lágru osmý měsíc. Maurer byl ovšem toho názoru, že kopáčských prací bez kabátu a bez rukavic je při -20°C schopen každý, kdo zrovna nemá teplotu 39°C. Když z toho pradědeček, kterému bylo už 54 let a trpěl srdeční nedostatečností, dostal zápal plic, Maurer ho nejprve odmítal uznat nemocným, pak zdržoval příjezd sanitky… Když se Josef Rezek konečně dostal 1. dubna 1944 do nemocnice v Benešově, bylo na jeho záchranu již pozdě.

Nejspíš je pravda, že peklo je mnohapatrová budova: Bystřice v ní byla o dost výš než Dachau nebo Osvětim, Treblinka naopak ještě níž. Podle této logiky měl pradědeček z pekla štěstí, že mohl zemřít pod dekou v benešovské nemocnici a být pohřbený doma.

I jeho švagrová Otílie, vdova po Arnoštovi Geduldigerovi, když si po návratu z lágrů vyřídila dědictví a viděla, kam to v Československu spěje, sice raději emigrovala i s dcerou do Švýcarska, nakonec se ale nechala pohřbít u svých předků na židovském hřbitově v Benešově.

Geduldigerovy spálili a vysypali jako odpadky pod borovice kdesi ve východním Polsku. Jindřich, Josefa a Arnošt mají svá jména alespoň vysázená na desce na budově bývalého krematoria v Bystřici. Ve jméně HUMANITY a OSVĚTY jako „oběti světové války“ a „oběti okupace“. Jako by byli padli na frontě. Jako by „okupace“ nutně zahrnovala genocidu…

Jenže co je to za štěstí, když vám udělají z domova koncentrák? Sonderlagerem v Bystřici prošlo za 9 měsíců jeho existence v plném provozu odhadem 1500 vězňů - zemřeli tam naštěstí jen čtyři. Podobně jako Josef Rezek byl jeden vězeň utýrán poté, co dostal mrtvici, a dva zastřeleni a roztrháni psy na útěku. Být jedním z nich, když do konce války a osvobození tábora zbývalo jen 6 týdnů? Spíš pěkná smůla! A za vlast?

Ani v jedné připomínce Josefa Rezka není zmíněno, o jaký koncentrační tábor se vlastně jednalo a jaká byla záminka pro jeho uvěznění. O prababičce ani slovo.

Hermíně Rezkové a její dceři Nadě se dlouhé měsíce dařilo ukrývat ve Žlebech u Čáslavi. Tam Hermínu gestapo přece jen dopadlo - 15. března 1945 byla dopravena do Terezína. Na prababičku i babičku, každou zvlášť, čekaly ještě téměř dva hrůzné měsíce. V Terezíně poslední měsíce před osvobozením zuřila tyfová epidemie, a babička … vzpomínala nerada.

Dál už Hermína ale naštěstí nemusela - 12. května 1945 byla z Terezína venku. Přežila. Dožila se vnoučat. Zemřela v Kolíně roku 1966.

Čáslavský malíř Karel Pazderský nepřežil na přelomu dubna a května roku 1945 pochod smrti z koncentračního tábora Mauthausen. Jeho manželku Kamilu odvezl transport do Terezína v únoru 1945. Stejně jako Hermína Rezková se vrátila a dožila se úctyhodného věku.

Když byl do Sonderlageru Bistritz dopraven Miloš Kopecký, byla jeho maminka Marta roz. Grimmová, povoláním modelka a kloboučnice, už po smrti - v Osvětimi. Miloš svému otci nikdy neodpustil, že se dal na začátku války rozvést, aby si zachránil kožešnickou živnost. A jak známo, v Miloš Kopecký dospělosti trpěl maniodepresivní poruchou a alkoholismem.

Lagerführer Ernest Maurer dělal na vězně v Bystřici velmi tvrdý fyzický a duševní nátlak, aby se dali se svými židovskými ženami rozvést, že si tak zajistí svobodu a propuštění z tábora. Za celou dobu trvání lágru se mu to podařilo jen ve dvou případech.

Až zase uslyšíme, že Češi za nacistické okupace pro své židovské spoluobčany nehnuli prstem, že Židům bylo mezi Čechy zle, že žádný národ nevytrpěl tolik jako Židé, a proto má navěky morální nárok na jinou zemi, ze které smí vyhánět původní obyvatelstvo, loupit území, ničit majetky a vraždit děti, vzpomeňme na všechny charaktery, pro které etnický původ nebo náboženství sousedů nebylo překážkou vzájemného pokojného soužití a které se nacistickým zlem zlomit nedaly.

Čest jejich památce!

Zdroje:

https://milosforman.com

https://www.hrdinovevalky.cz/person/forman-rudolf/

Hlas Bystřice 2015/3

https://www.letoulky.cz/trasy/architektura-a-umeni/architektura-2-100-150-let/evangelicky-ucitelsky-ustav/zajimavosti

https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/te-rezkova-hermina-2

https://kutnohorsky.denik.cz/zpravy_region/zivot-malire-ukoncil-pochod-smrti-jeho-milovana-zena-se-ale-vratila-20150622.html

https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/1848-bystrice/

Marek, Jan: Sonderlager A - Bystřice u Benešova. Historie jednoho roku jednoho koncentračního tábora. 1965

Zouzal, Tomáš: Na cvičišti SS. Naše vojsko, 2024.