Hinterkaifeck - šest mrtvých a žádný vrah

Dne 4. dubna 1922 bylo na samotě Hinterkaifeck nalezeno šest mrtvých těl. Šlo o stálé obyvatele statku: Andrease Grubera (63), jeho manželku Cäzilii Gruber (72), jejich dceru Viktorii Gabriel (35) a její dvě děti – Cäzilii (7) a Josefa (2). Šestou obětí byla nově příchozí služebná Maria Baumgartner (45).

Pachatele se nikdy nepodařilo dopadnout, přestože byl tento případ opakovaně vyšetřován i desítky let po činu. V rámci pátrání byla vypsána vysoká odměna, vyslechnuto bylo mnoho osob – a dokonce byli přizváni i parapsychologové. Ani tak se ale nepodařilo nikoho jednoznačně usvědčit.

Pravděpodobně tak máme co do činění s nejzáhadnějším případem německé kriminalistiky – případem, který dodnes fascinuje milovníky záhad i badatele po celém světě. V průběhu let byl opakovaně otevírán profesionálními vyšetřovateli. Badatelé bádají, youtubeři publikují videa a diskusní fóra věnovaná tomuto případu se denně plní novými teoriemi.

Záhadou totiž není jen samotná hromadná vražda, ale i vše, co jí předcházelo – a co následovalo.

Nemáme vraha. Nemáme motiv. O scénáři můžeme jen spekulovat. Co tedy vlastně máme? Šest mrtvých, jednu poměrně spolehlivě doloženou vražednou zbraň – a jinak jen spoustu protichůdných, neověřených a, v mnoha případech, vyloženě vylhaných svědectví, výpovědí a udání. A také řadu událostí, které postrádají logiku.

Statek Hinterkaifeck se nacházel v odlehlé části Bavorska, nedaleko malého lesíka zvaného Hexenholz. Ze západu, jihu i severu ho obklopovaly jen louky a obdělávaná pole, za nimiž se v dálce rozprostíraly hluboké lesy. Nikde v těsné blízkosti žádní sousedé. Jen ticho a prázdno.

Jedna z lesních stezek vedla směrem na Gröbern. První soused v tomto směru byl vzdálen přibližně 500 metrů. Samotný Gröbern tehdy spadal pod obec Wangen (dnes součást obce Waidhofen) a ležel zhruba šest kilometrů východně od Schrobenhausenu.

Kdo a kdy přesně statek Hinterkaifeck postavil, zůstává dodnes nejasné. Na dostupných katastrálních mapách se místo poprvé objevuje až v roce 1869 – na mapách z roku 1862 ještě zakresleno není.

Podle záznamu v hypoteční knize obce Wangen získal statek v roce 1865 Johann Asam. Odkazuje se přitom na kupní smlouvu z února téhož roku, kde je budova popsána jako „nově postavená“. Lze tedy předpokládat, že výstavba proběhla někdy mezi zimou 1862 a koncem roku 1864.

V roce 1877 Johann Asam předal statek svému synovi Josefu Asamovi, prvnímu manželovi budoucí Cäzilie Gruber. Ti se vzali ještě téhož roku a měli spolu dvě děti – syna Martina (*23. 7. 1879), který později padl v první světové válce, a dceru Cäzilii (*8. 2. 1881), která se později vdala za Josefa Starringera.

Po smrti Josefa Asama v roce 1885 uzavřela vdova Cäzilia Asam dne 3. července u notáře Theodora Metzlera ve Schrobenhausenu dědickou smlouvu, na jejímž základě se stává výlučnou majitelkou statku. Na konci téhož roku – 28. prosince 1885 – před stejným notářem podepsala manželskou a majetkovou smlouvu se svým o devět let mladším pomocníkem na statku Andreasem Gruberem. V rámci dohody o společném majetku se Gruber stal spoluvlastníkem Hinterkaifecku.

Církevní sňatek se konal 14. dubna 1886 v kostele ve Waidhofenu. Manželé Gruberovi spolu měli dvě děti – Viktorii (*6. 2. 1887) a Sophii (*15. 5. 1889). Malá Sophie však zemřela ještě před svými druhými narozeninami.

V roce 1913 Gruberovi převedli statek na svou dceru Viktorii, která se 3. dubna 1914 provdala za Karla Gabriela. S ním měla dceru Cäzilii (*9. 1. 1915). Karl přinesl do manželství věno, na jehož základě byla uzavřena manželská smlouva – v ní se uvádělo, že vznikne společné jmění, a podíl na statku tak připadne oběma manželům rovným dílem.

Toto manželství bylo z právního pohledu výhodné pro obě strany: Gruberovi získali věno a novou pracovní sílu, zatímco Gabrielovi dostali podíl na statku a přístup k sousednímu pozemku.

To se ale změnilo, když Karl Gabriel padl ve válce 12. prosince 1914. Jeho polovina statku měla být podle dědického práva rozdělena – část manželce Viktorii, část jejich dceři Cäzilii. Jenže v únoru 1915 bylo omylem vydáno chybné dědické prohlášení, které Viktorii Gabriel uvedlo jako jedinou dědičku celého statku.

Rodina Gabrielových tak i kvůli této úřední chybě přišla o poslední zbytek podílu na statku a tento omyl byl napraven až v roce 1922 během dědického řízení po vraždách. Teprve tehdy bylo oficiálně uznáno, že nárok měla i Karlova dcera Cäzilia.

Tímto jsme zároveň tak trochu nakousli i jednu z nejdiskutovanějších teorií spojených s tímto případem. Ale nepředbíhejme.

Statek Hinterkaifeck působil jako klasický bavorský venkovský dvůr, tvořený obytnou částí, stájí a hospodářskými budovami uspořádanými do tvaru písmene „L“. Byl zcela izolovaný, obklopený jen poli a lesy.

Obytná budova se skládala z kuchyně a několika ložnic. Největší místnost patřila Viktorii Gabriel a jejím dětem. Vedlejší ložnici obývali její rodiče Andreas a Cäzilia. V severozápadním rohu obytné části budovy se nacházel pokoj pro služebnou, napravo od této ložnice byla malá kuchyně a vedle kuchyně pak sklepní předsíň. Přístup do obytné části vedl jak hlavními vchodovými dveřmi (které však byly z důvodu pozdějších instalatérských úprav v době tragédie mimo provoz), tak zadním vchodem ze dvora. Zevnitř domu bylo možné sejít přímo do sklepa, nebo vystoupat po schodišti na půdu.

Na obytnou část přímo navazovala stáj, kde bylo ustájeno několik kusů dobytka. Krmící ulička oddělovala stáje od obytné budovy a umožňovala přímý přístup ke zvířatům.

Ze stáje bylo možné vejít rovnou do stodoly. Ta sloužila především k uskladnění sena, zemědělského náčiní a vybavení. Přiléhající přístřešek pro vozy poskytoval kryté stání pro povozy a další zemědělské stroje. Stodola a přístřešek tvořily hlavní část hospodářského zázemí statku.

Vedle stodoly se nacházela malá motorovna, kde byl umístěn benzínový motor systému Sendlinger pohánějící mlátičku obilí. Motorovna byla oddělena od hlavní budovy a přístup k ní byl samostatný.

Součástí statku byla i strojovna, od zbytku budov oddělená průchozím průjezdem, která sloužila jako technické zázemí statku.

Uprostřed celého komplexu se nacházel malý dvorek, chráněný budovami a jednoduchým oplocením ze všech stran. Právě zde stály zadní vchodové dveře do obytné části, často využívané k běžnému pohybu mezi domem a hospodářstvím.

Jak už bylo zmíněno, od roku 1913, respektive od roku 1915, patřil statek Hinterkaifeck Viktorii Gabriel, rozené Gruber, která na farmě hospodařila společně se svými rodiči. Její manžel, Karl Gabriel, padl už v prosinci 1914 během první světové války. Krátce po jeho smrti, v lednu 1915, porodila Viktorie jejich dceru Cäzilii.

V roce 1919 přivedla na svět další dítě – syna Josefa (*7. 9. 1919), jehož otcovství bylo předmětem mnoha spekulací. Jako oficiální opatrovník byl zapsán její otec Andreas Gruber, protože Viktorie se už nikdy znovu nevdala. Její matka Cäzilia Gruber, žila na statku s nimi.

Na Hinterkaifecku se často střídal služebnický personál. V době tragédie právě nastoupila nová služebná – pětačtyřicetiletá Maria Baumgartner, která dorazila na farmu v pátek 31. března odpoledne. Bohužel, k její neuvěřitelné smůle, jen několik hodin předtím, než došlo k vraždám.

Spolu s lidskými obyvateli žilo na statku i početné množství zvířectva. Statek hlídal farmářský pes, jehož plemeno dnes není dobře známo. Nejčastěji se ve výpovědích mluví o středně velkém plemeni německého špice, který byl údajně hodný a velmi ostražitý.

Dále se na statku nacházeli dva voli, dva býci, čtyři krávy, tři mladí býčci, dvě jalovice, tři telata, tři selata a pětadvacet kusů slepic.

Tímto je výčet obyvatel kompletní.

O obyvatelích statku se mezi místními povídalo ledacos. Možná i kvůli izolované poloze hospodářství byli považováni za podivíny a samotáře, kteří se vyhýbali kontaktu se sousedy. Často se o nich mluvilo jako o lakotných zbohatlících, kteří hromadili peníze a majetek.

Opravdovou pozornost a podněty pro filozofické a přírodověcké diskuze v místní krčmě si však vyžádal konkrétně Andreas spolu s jeho dcerou Viktorií. Jejich vztah byl totiž mimořádně nadstandardní. Oba byli v roce 1915 odsouzeni k trestu odnětí svobody za incest. Andreas Gruber dostal trest jednoho roku vězení a Viktoria Gabriel byla odsouzena na jeden měsíc. Oba nestydové si své tresty řádně odpykali.

Česká Wikipedie i řada badatelů uvádějí, že trestní oznámení pro incest podala jedna z bývalých služebných na statku. Tato informace však v primárních spisech není doložena a ve skutečnosti není jasné, kdo za tímto udáním stál. Stejně tak zůstává nejasné, zda byla Viktoria svým otcem zneužívána, nebo zda šlo o dobrovolný vztah mezi oběma aktéry.

Cäzilia Gruber o intimním vztahu mezi manželem a dcerou věděla, avšak není známo, do jaké míry ho tolerovala nebo vědomě přehlížela.

Maria Missel, která v době vražd pracovala jako služebná na sousedním statku patřícím rodině Gabrielových, ve svém prohlášení z 8. 5. 1937 dokonce tvrdí, že Viktoria byla během dospívání často nemocná. Místní lékař ze Schrobenhausenu jí tehdy údajně doporučil pohlavní styk jako prostředek ke zlepšení zdravotního stavu. Viktoria se poradila se svými rodiči a vzhledem k tomu, že si nenašla žádného vhodného partnera, měl nakonec pohlavní styk s Viktorií její vlastní otec – a to údajně v přítomnosti její matky, která ji během pohlavního styku s jejím otcem držela.

Ať si o takovém svědectví myslíme cokoliv, musíme si přiznat, že podobně šílených a těžko uvěřitelných výpovědí je v rámci tohoto případu více než dost – a k jeho objasnění rozhodně nepřispívají.

Tak jako tak, incestní vztah mezi Viktorií a jejím otcem přispěl ke spekulacím ohledně otcovství jejího dvouletého syna Josefa. Ale možný otec byl minimálně ještě jeden.

Na konci roku 1918 navázala Viktoria Gabriel intimní vztah s Lorenzem Schlittenbauerem, s tehdy čerstvě ovdovělým sousedem a starostou obce Gröbern. Ten měl v úmyslu si Viktorii vzít, což však narazilo na odpor jejího otce Andrease Grubera. Několika lidem měl údajně sdělit, že Viktoria žádného jiného muže nepotřebuje – má přece jeho. Zlé jazyky tvrdí, že Viktoria do intimního vztahu se Schlittenbaurem vstoupila jen proto, aby odvedla pozornost od svého otce a zabránila dalšímu obvinění z incestu. Věděla totiž, že dítě, které čeká, by v očích sousedů mohlo být přinejmenším problematické – mohlo by vyvolat spekulace, že otcem dítěte je její vlastní otec.

V roce 1919 porodila Victoria Gruber syna Josefa Grubera. Jako otce uvedla Lorenze Schlittenbauera. Ten otcovství nejprve uznal, ale po krátké době, když došla řeč na zaplacení tehdy jednorázového výživného ve výši 1.800 marek, následovalo několik soudních i mimosoudních sporů ohledně uznání otcovství a jednorázového vyplacení alimentů. Lorenz Schlittenbauer se několikrát přihlásil k otcovství Josefa, ale vždy pod podmínkou, že si ho Viktoria vezme za manžela. Když však Viktoria nebo její otec tento slib odvolali, Lorenz své otcovství popřel a naopak podal žalobu na Viktorii a jejího otce kvůli podezření z incestu.

Schlittenbauer opakovaně podával a následně opětovně stahoval udání z incestu vůči Viktorii a jejímu otci Andreasovi tak dlouho, až příslušným orgánům došla trpělivost a rozhodly se dalším podezřením z krvesmilstva mezi Viktorií a Andreasem nadále nezabývat.

Celá záležitost se nakonec vyřešila šalamounsky - Lorenz oficiálně uznal otcovství a zaplatil povinné jednorázové výživné ve výši 1.800 marek. Viktoria mu už předtím poskytla 2.000 marek v hotovosti a dalších 3.000 marek v cenných papírech, pokud otcovství uzná a výživné uhradí. Když se později ukázalo, že celková částka překračuje výši stanoveného výživného, Lorenz zbývající peníze dobrovolně Viktorii vrátil. Malý Josef tedy měl oficiálního otce, přičemž Lorenze to nakonec nic nestálo. Jako opatrovník Josefa však byl určen jeho dědeček (nebo přece jen skutečný biologický otec?) Andreas Gruber, proto Josef dostal příjmení po svém dědovi.

Tak tedy konec dobrý, všechno dobré. Vše je vyřešeno, vše je odpuštěno.

Nebo ne…?

Přesuňme se nyní rovnou do osudového měsíce března roku 1922. Na statku se totiž mají začít odehrávat zvláštní incidenty, které mohou, ale zároveň ani nemusí, mít souvislost s blížícím se mordem. Avšak je třeba míti na paměti, že od této chvíle už začínáme pracovat s několika neověřenými nebo protichůdnými svědectvími.

Někdy během března se na statku objevil výtisk periodika Münchener Zeitung, které nikdo z rodiny neodebíral. (Na tomto místě si opět neodpustím rýpnout do Wikipedie, která uvádí, že rodina tyto noviny nalezla na půdě statku – přesné místo nálezu těchto novin však není doloženo.) Při konfrontaci s místním pošťákem Josefem Mayerem se Gruberovým dostává odpovědi, že vlastně nikdo z okolí tyto noviny neodebírá. Ani pošťák pro tyto noviny tedy nemá vysvětlení. Kde se vzaly? A proč u Gruberových vyvolaly takovou zvědavost?

Zvědavost se probudila i u místního kněze Michaela Haase v momentě, kdy zhruba dva týdny před vraždami ve zpovědnici farního kostela ve Waidhofenu našel 700 marek ve zlatých mincích. Říká se, že dobře znal finanční situaci svých oveček, a domníval se, že pouze rodina z Hinterkaifecku mohla farnosti věnovat tak štědrý obnos. Ctihodnému muži to nedalo, aby se Viktorie Gabriel při nejbližší možné příležitosti na tento dar nezeptal. Viktoria se k penězům přiznala a knězi vysvětlila, že jde o dar farnosti pro misijní účely. Proč tento dar zanechala právě ve zpovědnici, nevysvětlila. S ohledem na další věřící, kteří zpovědnici také navštěvovali, a nuzné poměry v tehdejší Výmarské republice se nejednalo zrovna o nejbezpečnější místo pro odevzdání finanční daru církvi, jakkoliv toto místo mohlo být posvátné. Přece jen, zpovědnici většinou navštěvují lidé, kteří mají zrovna něco na svědomí.

A třeba měl na svědomí něco i ten neznámý chlapík, kterému Viktoria Gabriel krátce před vraždami během hádky na místním hřbitově uštědřila poctivou ženskou facku. Takovou komickou příhodu před vyšetřovateli vypověděl Johann Schlittenbauer, syn starosty Lorenze Schlittenbauera, o kterém jsme už mluvili. A taky že o něm ještě hodně mluvit budeme, protože ten v tomto případě hraje doslova klíčovou roli.

Pojďme tedy rovnou lehce nakousnout téma klíčů a zároveň ještě zůstaňme u podivných událostí v období před vraždami.

Několik dní před svou násilnou smrtí se Andreas Gruber svěřil Jakobu Sieglovi, že ze statku zmizel klíč od vchodových dveří do obytné části budovy. Není jisté, zda existoval klíč náhradní, případně zda se obyvatelům statku podařilo tento klíč znovu nalézt. Jisté je jen to, že Lorenz Schlittenbauer v době nálezu zločinu zevnitř odemkl vchodové dveře od obytné části, aby umožnil ostatním členům nálezové situace jednodušší přístup dovnitř.

Ale k tomu se vrátíme později.

Den před vraždami, ráno 30. března, si Andreas Gruber všímá, že k motorovně na jeho statku vedou z lesa stopy dvou (!) osob otištěných ve sněhu. Na dvířkách od motorovny najde rozbitý zámek. Někdo se očividně pokoušel vloupat dovnitř, ale proč?

V motorovně byl jen benzinový motor pohánějící mlátičku obilí. Ten však zůstal na svém místě a vzhledem k jeho hmotnosti bratru jednoho metráku by bylo vlastně i poněkud technicky i fyzicky náročnější jej zcizit. Navíc z prostoru motorovny nebylo možné projít do dalších částí statku, protože s motorovnou je nespojoval žádný průchod. Samé otazníky a žádné odpovědi.

Zajímavostí je i to, že starý Gruber nenašel žádné stopy vedoucí zpět do lesa. Zůstali nezvaní vetřelci na statku? Přestože Gruberovi v tuto chvíli zbývá už jen jeden den a několik hodin života, stihne se o této události zmínit Lorenzu Schlittenbauerovi, Kasparu Stegmeierovi a Augustu Ritzlovi. Existenci těchto stop potvrdil i svědek August Hueber, který je na vlastní oči viděl, když byl 1. dubna poblíž Hinterkaifecku na lovu zvěře. Příhodu se stopami na statku tedy směle můžeme považovat za věrohodně doloženou.

Poslední pozoruhodná událost v rodině obyvatel statku byla zaznamenána ještě během osudného dne. Sofie Fuchs, tehdy šestiletá školačka, vypověděla, že její spolužačka Cäzilia Gabriel 31. března usnula ve třídě v průběhu vyučování. Učitelka se Cäzilie zeptala, z čeho je tak unavená. Ta vysvětlila, že předchozí noc spolu se zbytkem rodiny hledala svou matku, která v hysterickém záchvatu ze statku utekla. Poté byla rodinou nalezena, jak sedí na pařezu stromu dále od domu. Proto malá Cäzilia spala tak málo a byla unavená.

O mnoho let později, v roce 1950, Sofie Fuchs, v té době už mnohem starší a vážená dáma, při novém výslechu uvedla, že osoba, kterou Cäzilia Gabriel spolu se zbytkem rodiny hledala, nebyla Cäziliina matka Viktoria, ale její babička Cäzilia Gruber. Nevíme tedy, která z výpovědí svědkyně Sofie Fuchs se více blíží pravdě. Nebo lži. Měli bychom uvažovat kriticky.

Možná se sluší ještě jen dodat, že Viktoria Gabriel se kdysi, neznámo kdy, při nákupu v obchodě ve Schrobenhausenu před místním prodavačem měla zmínit, že z podkroví jejich statku se ozývají zvláštní zvuky. A v podobném duchu se vyjádřil i Andreas Gruber, který se dokonce na půdu vydal s lucernou, aby původ zvuků odhalil. Ale nic nenašel.

V této souvislosti je třeba ještě zmínit bývalou služebnou Kreszenz Rieger, která na statku pracovala od listopadu 1920 do září 1921. Statek podle vlastních slov opustila z důvodu, že na něm straší a necítí se na něm bezpečně.

Původ zvláštních zvuků v podkroví ale může mít i vzhledem k lokalitě a charakteru hospodářského komplexu velmi prozaické vysvětlení. Například kunu.

Znamenaly tyto prapodivné události předzvěst blížícího se masakru? Možná všechny. Možná žádná. To nikdo neví. Žádnou souvislost se každopádně prokázat nepodařilo.

V pátek 31. března, zhruba v pět hodin odpoledne, na statek přichází pětačtyřicetiletá Maria Baumgartner, která zde má od následujícího dne začít pracovat jako služebná. Maria je tělesně postižená — kvůli zkrácené noze má vadu chůze a je držitelkou průkazu invalidity. Kromě toho byla údajně i mentálně poněkud pomalejší, proto ji na statek doprovází její o rok mladší sestra Franziska Schäfer.

Franziska své sestře práci na Hinterkaifecku vlastně sama zařídila přes inzerát. V této době bylo běžné, že služebnictvo se pro intenzivnější pracovní sezónu na statcích přijímalo právě k 1. dubnu.

Maria se seznamuje se statkem a jeho obyvateli. Její sestra s ní zůstává zhruba hodinu, než uzná, že je čas se rozloučit. Sestry se tedy loučí. Ještě to nevědí, ale loučí se navždy. Následující události se stanou předmětem věčných spekulací.

Dlužno dodat, že Franziska Schäfer si během svého krátkého pobytu na statku ničeho zvláštního nevšimla a nespatřila žádné cizí osoby.

A pak se to stalo. I když nikdo vlastně pořádně neví co.

Kde tedy všichni jsou?

Takovou otázku si postupně začala klást spousta z těch, kteří se s rodinou znali.

První známka toho, že něco je špatně, nastala ve chvíli, kdy malá Cäzilia nepřišla v sobotu 1. dubna do školy. Pokud se ptáte, jestli je zvláštní nepřijít v sobotu 1. dubna do školy, pak vězte, že na tom opravdu vůbec nic zvláštního není. Ale do školy se v té době na většině evropského území v sobotu prostě chodilo. Malá Cäzilia tedy chybí a učitelka vyzve její spolužáky, aby se společně pomodlili za její uzdravení. Výuka pokračuje, zatímco účinek modlitby za uzdravení patrně nemocné spolužačky je ponechán osudu.

Téhož dne odpoledne přicházejí na statek bratři Eduard a Hans Schirovsky, prodejci kávy. Nepřicházejí náhodou, rodina si u nich kávu objednala. Ale obyvatelé statku si hrají na mrtvé brouky, nejsou nikde vidět ani slyšet a rozmrzelí bratři tak z jejich pozemku odcházejí s nepořízenou. O této události informují starostu Lorenze Schlittenbauera. Ten prozatím nevidí důvod k znepokojení.

Je neděle 2. dubna. Zdá se, že modlitba ještě nezabrala. Sedmiletá Cäzilia totiž chybí i v kostele na nedělní mši. A vlastně nejen ona. Chybí celá rodina. Což už začíná být opravdu poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že rodina i přes svou incestní minulost (a dost možná stále i přítomnost) mše navštěvuje pravidelně. A hlavně Viktoria Gabriel je přece první zpěvačkou místního kostelního sboru.

Po bohoslužbě se na statku zastaví malý chlapec, v jehož případě tehdejší pisatelé vyšetřovacích spisů projevili obdivuhodnou míru prozíravosti a odmítli pro následující generace badatelů zveřejnit jméno, příjmení a věk nezletilého. Říkejme tedy tomuto malému chlapci třeba… malý chlapec. Tak tedy o tomto malém chlapci se ví pouze toliko, že ho poslali rodiče, aby od Gruberových nakoupil blíže nespecifikovanou gramáž vepřového sádla. K rodičům se však vrací s uklidňující zprávou, že si se svým kalorickým příjmem nemusejí dělat starosti, jelikož na statku nepotkal živou duši a žádné sádlo s sebou nepřináší.

V pondělí 3. dubna na statek přichází poštovní doručovatel Josef Mayer, aby Gruberovým doručil poštu. Většinou ji předává osobně starému panu Gruberovi přímo do rukou, ten ale tentokrát zrovna není nikde venku. Pošťák tluče na dveře, ale nikdo se neozývá. Poštu tedy nechává za oknem na jeho parapetu, což dělá běžně právě v těch případech, kdy nikoho na statku nezastihne. Tentokrát si ale všímá jedné neobvyklé věci. Přes okno do kuchyně nevidí v místnosti dětský kočárek se dvouletým Josefem, který tam touto dobou jinak pravidelně bývá. O události se ale před nikým nezmiňuje.

A konečně je tady úterý 4. dubna. Gruberům se už dříve porouchal spalovací motor pohánějící mlátičku na obilí a na jeho opravu si objednali jistého mechanika Alberta Hofnera z firmy Maschinenfabrik Ziegler sídlící ve městě Pfaffenhofen vzdáleném asi 20 km od Hinterkaifecku. Původně se měl zastavit už během předchozího týdne, ale nepříznivé počasí mu relativně dlouhou jízdu na kole neumožňovalo. A tak devatenáctiletý mechanik Hofner na statek přijíždí na svém jízdním kole právě teď.

Pro autentičtější popis následujících událostí nechme nyní promluvit samotného Alberta Hofnera — tak, jak svou výpověď podal vyšetřovatelům dne 15. 5. 1925:

„Jsem ten, kdo opravoval motor na Hinterkaifecku. Před Velikonocemi 1922 jsem dostal od firmy v Pfaffenhofenu zakázku opravit u Gruberových na Hinterkaifecku benzínový motor systému Sendlinger o výkonu 4 koňských sil. Kdo mi tehdy zadal úkol, si už při nejlepší vůli nevzpomínám. Stejně tak si nemohu vybavit přesné datum, kdy jsem na Hinterkaifeck jel. Pamatuji si ale, že to bylo v pondělí nebo v úterý. Vím to proto, že oprava měla být původně provedena už o týden dřív, ale kvůli špatnému počasí a neschopnosti jet na kole jsem ji musel odložit. Opravu jsem tedy přesunul na začátek následujícího týdne a téměř s jistotou mohu říct, že jsem na Hinterkaifeck dorazil už v pondělí.

Pamatuji si, že jsem kolem 7 hodin ráno vyjel z Pfaffenhofenu a asi v 9 hodin dopoledne dorazil na Hinterkaifeck. Cesta trvala dvě hodiny kvůli špatným cestám, a cestou jsem v obci Wangen potkal starostu, se kterým jsem se delší dobu bavil. Jak si vybavuji, stáli jsme spolu na jeho dvoře a možná jsem s ním byl dokonce i v kuchyni. Řekl jsem mu, že jedu do Hinterkaifecku opravovat motor. Jestli jsem mu to sdělil sám, nebo až na jeho dotaz, si dnes už přesně nepamatuji. U starosty jsem se zdržel asi půl hodiny, potom jsem pokračoval přes Gröbern směrem na Hinterkaifeck.

Po příjezdu jsem chtěl vejít na dvůr brankou u stodoly, ale ta byla zamčená. Proto jsem obešel dům a pokusil se dostat dovnitř zezadu, ale i zadní dveře byly zamčené. Nahlédl jsem do kuchyně a do stáje oknem, ale nikoho jsem uvnitř neviděl. Jediné, co jsem slyšel, bylo hlasité bučení krav a štěkání psa. Bučení krav mě zaujalo, ale nepřikládal jsem tomu větší význam – vědělo se, že majitel statku je podivín a často nechával hospodářství bez dozoru, když byl celé dny na poli. Protože jsem v domě nikoho neviděl, opřel jsem kolo o ovocný strom blízko domu, sedl si a čekal. Čekal jsem přibližně hodinu, občas jsem pískal na prsty, abych na sebe upozornil – v dálce totiž někdo pracoval na poli se zvířaty a já se domníval, že by to mohl být někdo z farmy.

Když už mě čekání unavilo, řekl jsem si, že musím začít pracovat, jinak nestihnu další opravu v okolí. Šel jsem tedy k motorovně. Zjistil jsem, že dveře byly zamčené jen malým visacím zámkem. Ohnul jsem hák, který držel zámek v rámu dveří, a tak jsem se dostal dovnitř. Okamžitě jsem začal pracovat – vyměnil jsem těsnění hlavy válce. Při práci jsem si zpíval a pískal. Oprava mi trvala asi 4 a půl hodiny a skončil jsem kolem půl třetí odpoledne. Nakonec jsem motor krátce spustil, abych se ujistil, že funguje. Chtěl jsem zároveň upozornit okolí na svou přítomnost zvukem motoru. Přesto nikdo nepřišel. Poté jsem motorovnu opět zamkl tím, že jsem ohnutý hák narovnal zpět. Pro pořádné vyzkoušení motoru bych vlastně potřeboval spustit i čerpadlo na chladicí vodu, abych ověřil těsnění nové hlavy válce. To se mi ale nepodařilo, protože v nádrži na vodu, která byla hned vedle motoru, žádná voda nebyla. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy mi při práci spadla matice do vodní jímky a protože jsem ji bez problému vytáhl, bylo jasné, že je prázdná. Nakonec jsem se rozhodl od vyzkoušení motoru s vodou upustit, protože bych musel vniknout do domu, abych získal hnací řemen pro čerpadlo, a navíc bych musel nanosit několik věder vody a napustit ji do nádrže. Řekl jsem si ale, že jsem opravu provedl tak dobře, že to půjde i bez důkladného testování. Jakmile jsem znovu zamkl motorovnu, prošel jsem zadní zahradou na dvůr.

Tam jsem si všiml, že dveře stodoly byly dokořán otevřené. Nevstoupil jsem dovnitř, protože jsem si řekl, že tam nemám co pohledávat, ale bylo mi nápadné, že v otevřené stodole není žádný pohyb. Ze vzdálenosti asi tří metrů jsem nahlédl dovnitř, ale nic zvláštního jsem nezahlédl. Pak jsem pokračoval kolem obytného domu ke vstupním dveřím. Před vchodem byl přivázaný pes, který zuřivě štěkal, nevěnoval jsem mu ale velkou pozornost, protože na farmách bylo běžné, že psi na návštěvníky štěkají. Pokusil jsem se vejít hlavním vchodem, ale byl také zamčený. Nahlédl jsem oknem vlevo a vpravo od dveří do obytných místností, ale nikoho jsem neviděl a ani jsem si nevšiml ničeho podezřelého. Protože jsem nenarazil na nikoho, rozhodl jsem se odejít stejnou cestou, jakou jsem přišel. Bylo zhruba půl třetí odpoledne.

Poté jsem odjel z Hinterkaifecku do Vorderkaifecku, kde jsem u tamního statkáře, jehož jméno si už dnes nepamatuji, provedl také menší opravu motoru, konkrétně na karburátoru. Majiteli statku Vorderkaifeck jsem tehdy řekl, že právě přicházím z Hinterkaifecku, kde jsem rovněž opravoval motor, ale že jsem na celém statku nikoho nezastihl. Ptal jsem se ho také, kde by obyvatelé Hinterkaifecku mohli být. Odpověděl mi, že často tráví celý den s dětmi v lese při práci se dřevem a vracejí se až večer. S touto odpovědí jsem se spokojil.

Když jsem projížděl Gröbernem, uviděl jsem u prvního statku vlevo (ve směru na Wangen) dvě služky, které pracovaly na zahradě . Zastavil jsem, přistoupil k nim a požádal je, aby obyvatelům Hinterkaifecku vyřídily, že tam byl opravář z firmy Ziegler z Pfaffenhofenu a že opravil motor. Služky mi odpověděly, že vzkaz předají. Oprava ve Vorderkaifecku mi zabrala přibližně tři čtvrtě až jednu hodinu.

Kolem půl šesté večer jsem se vydal na cestu zpět a kolem sedmé hodiny jsem dorazil do Pfaffenhofenu. Po návratu do továrny jsem už nikomu neřekl, že jsem na Hinterkaifecku nikoho nenašel, protože pracovní doba už skončila a v podniku už nikdo nebyl.

Následující den mě telefonicky kontaktovala četnická stanice ve Schrobenhausenu a ptali se mě, jestli jsem byl tím montérem, který prováděl opravu na Hinterkaifecku, což jsem potvrdil. Další výslech už podle mé paměti neproběhl. Možná mě někdy povrchně vyslechl nějaký četník, kterému jsem pak popsal, co jsem na Hinterkaifecku zažil a vnímal.“

Hofner podal poměrně obsáhlý popis o svém pobytu na statku. Nám ale postačí, když si zapamatujeme hlavně tyto dva Hofnerovy postřehy:

Zároveň mějme na paměti, že Hofner byl z těžko pochopitelných důvodů vyslechnut až tři (!) roky po událostech. A vzhledem k tomu, že na Hinterkaifecku neprováděl opravu poprvé, musíme počítat s tím, že jeho vzpomínky mohly být zkreslené nebo nepřesné, případně že se mu už mohly plést s nějakou dřívější návštěvou statku. Už na první pohled je totiž zvláštní, že si Hofner s jistotou pamatuje všechny detaily, které pozoroval na statku, ale zároveň si například nemůže vzpomenout, jestli starostu Wangenu navštívil i přímo v jeho kuchyni. Dokonce si ani není jistý, jestli ho vyšetřovatelé už někdy předtím nevyslechli. Zajímavé je i to, že ačkoli Hofner viděl místního psa a podle výpovědi se musel alespoň jednou nacházet v jeho bezprostřední blízkosti, nezmiňuje se o jeho zřetelném poranění hlavy, které shodně popisují pozdější svědci.

Jeho popis statku navíc neodpovídá plánkům hospodářského komplexu. Zdá se, že ve svém vyprávění zaměňuje strojovnu se stodolou, což je patrné zejména v pasáži, kde zmiňuje, že na dvorek chtěl vstoupit brankou u stodoly. To však nedává smysl vzhledem k dispozičnímu uspořádání stavení. Taková branka se necházela právě v blízkosti strojovny. Stejně tak je možné, že otevřená vrata, která považoval za vstup do stodoly, ve skutečnosti byla vrata vedoucí do průjezdu oddělující stodolu od strojovny.

(Pozn.: Následující popis událostí je poskládán z výpovědí tří svědků, kteří se v detailech příliš neshodují. Přestože jsem se snažil vybrat pouze shodné body, stále je třeba počítat s tím, že rekonstrukce událostí v žádném případě nemusí být přesná.)

Hofnerovo hlášení o absenci jakékoli aktivity na statku se začíná šířit okolím a dostává se až k sedmačtyřicetiletému starostovi Gröbernu Lorenzu Schlittenbauerovi, kterému tuto zprávu tlumočí jeho dcera Viktoria. Schlittenbauer zneklidní, ale sám se na statek vydat nechce, aby vše zkontroloval na vlastní oči. Posílá proto své dva syny, šestnáctiletého Johanna a devítiletého Josefa Dicka, aby se tohoto úkolu zhostili oni.

Johann a Josef poslechnou. Dorazí na statek, klepou na dveře, na okna, volají, pískají, ale nikde nikdo – a když už je to přestane bavit, vracejí se domů a o své zkušenosti podají hlášení svému otci.

Schlittenbauer proto zalarmuje své sousedy, třicetiletého Jakoba Sigla a šestapadesátiletého Michaela Pölla, a poprosí je, aby na Hinterkaifeck šli spolu s ním. Znovu je doprovází i oba Schlittenbauerovi synové.

Skupina přichází k Hinterkaifecku lesní stezkou z Gröbernu a nachází se teď na jeho severní straně. Jsou asi čtyři hodiny odpoledne. Postupně zjišťují, že celý objekt je uzamčený, a na Schlittenbauerův pokyn se proto ubírají do průjezdu mezi strojovnou a stodolou, odkud se rozhodnou násilím vylomit dveře do stodoly – ty, které byly podle pozdějšího svědectví mechanika Alberta Hofnera v době jeho pobytu na statku otevřené.

Skupina mužů tedy tyto dveře prolomí, ale ještě než se rozhodnou pokračovat dál, Lorenz ve zlé předtuše přikáže svým synům: „Radši zůstaňte venku.“

Tři dospělí muži vstupují do stodoly v pořadí Schlittenbauer, Pöll a Sigl. Pöll si všimne, že Schlittenbauer o něco zakopne, načež zbystří a protože je už v prostorách stodoly trochu tma, začne pod pudem sebezáchovy nohama trochu šoupat po zemi, aby nedejbože taky o něco nezakopl. Hmatem ve svých nohou na něco narazí a svým dvěma společníkům zahlásí: „Něco tady je.“

Schlittenbauer se vrátí pár kroků zpět a nadzvedne dřevěné prkno, o které před chvílí zakopl. Zpod něj a navrstvené slámy vytáhne za nohu lidské tělo. Je to Andreas Gruber. Pöll a Sigl v šoku prchají ze stodoly zpět na dvůr, zatímco Schlittenbauer zůstává uvnitř.

Jakmile se Pöll spolu se Siglem trochu vzpamatují, vracejí se zpět do stodoly a všímají si, že Schlittenbauer mezitím odhalil těla dalších tří mrtvol. Byly to Gruberova žena Cäzilia, jejich dcera Viktoria a vnučka Cäzilia. Všichni měli hrozivě rozmlácené hlavy. Na podlaze stodoly byly zřetelné zaschlé kaluže krve. Ze dveří sousedící stáje této situaci přihlížela vykukující hlava odvázané zvědavé krávy. Zatímco Pöll a Sigl stále popadají dech, Schlittenbauer navenek působí chladně.

Schlittenbauer se rozhodne pokračovat skrz průchozí stáj až do obytné části budovy. Jeho dva společníci se ho snaží zadržet kvůli obavám, že vrah by stále mohl být přítomný na statku. Schlittenbauer si však stojí za svým - mezi obyvateli statku přece byl i jeho dvouletý syn Josef, k jehož otcovství se po vleklých sporech přiznal, a on jej musí nalézt a zjistit, jestli je v pořádku. Pokračuje tedy dál přes krmnou uličku stáje do obytné části. Po cestě se musí vyhnout odvázané krávě a mezitím si všímá jakéhosi krumpáče položeného v krmném žlabu. Ve stáji rovněž potkává farmářského psa, který je očividně rozrušený a má poraněnou hlavu a zakalené jedno oko.

Starosta Schlittenbauer přichází do obytné části. Ihned ví, kde má hledat svého dvouletého syna a nachází jej v kočárku v ložnici Viktorie - bohužel mrtvého. Jeho život ukončila tvrdá rána ostrým předmětem do hlavy, části jeho mozku jsou vidět i na podlaze a na dvouposteli, kterou sdílela Viktoria spolu se svou dcerou Cäzilií.

Ještě než se Schlittenbauer vydá na prohledání dalších pokojů, zevnitř odemkne dveře obytné části Pöllovi a Siglovi, kteří se mezitím vrátili na dvůr. Sigl si zvlášť tento moment dobře zapamatuje a později tuto situaci několikrát použije proti Schlittenbauerovi před vyšetřovateli.

Zatímco Schlittenbauerovi synové Johann a Josef Dick stále zůstávají na dvorku, tři dospělí muži se chystají prohledat zbytek obytné části. Schlittenbauer zavede Pölla a Sigla do ložnice Viktorie a ukazuje jim mrtvého Josefa Grubera v jeho kočárku. Podle výpovědi Sigla se Schlittenbauer v domě začal shánět po nějaké svíčce, kterou by pro svého mrtvého dvouletého syna mohl zapálit jako „věčné světlo“. Nakonec našel dvě a obě pro malého chlapce skutečně zapálil.

Sigl mezitím navštěvuje kuchyň, kde kromě smaltované mísy s chlebovou polévkou nalezne pár kapek krve na podlaze. Z kuchyně byly otevřené dveře do ložnice pokojské. Sigl do ní nahlédne a všimne si na zemi ležící tlusté peřiny, zpod které trčí něčí nohy. Okamžitě zakřičel: „Hej, Lenzi, tady taky někdo je, museli ho taky zabít!“

Schlittenbauer vběhne do místnosti a odhrne peřinu, pod níž leželo ženské tělo v kaluži krve, načež pronese: „Tu neznám, ta tady musela být nová.“

Tou ženou byla nově příchozí služebná Maria Baumgartner.

Ačkoliv Sigl i Pöll na Schlittenbauera naléhali, aby na nic nesahal a nechal vše v původním stavu do doby, než přijede policie, ten se těmito radami řídit nehodlal a manipuloval s mrtvými s odůvodněním: „Musím vše sám pečlivě prohlédnout.“

Schlittenbauer nejen že manipuloval s mrtvými, ale zároveň okamžitě začal pečovat i o místní dobytek. Šel rovnou do sklepa, přinesl mléko a nakrmil jím selata a telata. Pölla i Sigla vyzval, aby ve stáji vylezli na mlat naházeli z něj seno pro ostatní dobytek, aby se také nakrmil, což oba odmítli a místo toho se rozhodli, že půjdou domů a okamžitě vše nahlásí četnictvu. Johanna Schlittenbauera, syna starosty Gröbernu Lorenze Schlittenbauera, který stále hlídkoval se svým mladším bratrem venku na dvoře, poslali za starostou Wangenu Georgem Gregerem, aby i on byl o nálezu informován. Sigl, Pöll a druhý Schlittenbauerův syn Josef Dick odcházejí domů. Lorenz Schlittenbauer tak zůstává na statku zcela sám a čeká na příjezd policie. Bůhví, na co všechno ještě sáhl.

Pöll, Sigl a Schlittenbauerův syn Josef Dick se na cestě domů spolu nebavili. Nad čím ale Pöll spolu se Siglem potichu přemýšleli bylo Schlittenbauerovo chování. Lorenz Schlittenbauer změnil vše, co bylo třeba, a přesně věděl, kde co hledat. Jako by se na statku zkrátka dobře vyznal.

Jakmile byl starosta Wangenu Johannem Schlittenbaurem informován o vraždách na statku, ihned telefonicky kontaktoval četnictvo v Hohenwartu. Pöll a Sigl zhruba ve stejnou dobu kontaktují policii ve Schrobenhausenu.

Zpráva o mordu se však i mezi obyvateli rozšířila bleskovou rychlostí a ti započnou hromadnou invazi na statek ještě před příjezdem prvních vyšetřovatelů. Prohlížejí si mrtvé a ničí stopy už tak dost pošramocené Lorenzem Schlittenbaurem.

Kolem šesté hodiny večerní na místo přijíždí policie z Hohenwartu, nedlouho poté následovaná policisty ze Schrobenhausenu. O čtvrt na sedm je kontaktováno i mnichovské oddělení kriminálního vyšetřování. Policisté ze Schrobenhausenu vyhání civilní obyvatelstvo a přístup veřejnosti na statek je od této chvíle přísně zakázán.

V ranních hodinách následujícího dne na místo přijíždí policisté z kriminálního oddělení v Mnichově, mimo jiné se dvěma psovody a komisařem Georgem Reingruberem, kterému byl zpočátku tento případ svěřen. Zde je třeba poznamenat, že kriminální policie v Mnichově byla tehdy stále v začátcích, teprve se formovala a zároveň byla již přetížena, protože vyšetřovala několik politických vražd. Přesto měl komisař Reingruber pověst velmi schopného vyšetřovatele. Kriminální policie z Mnichova strávila na místě činu celkem 10 hodin a poté jej opustila, aniž by zajistila daktyloskopické stopy (což tehdy už bylo technicky proveditelné).

První výslechy proběhly ve středu ráno. Vyslechnuti byli Lorenz Schlittenbauer, Michael Pöll, Jakob Sigl, Franziska Schäfer (sestra Marie Baumgartner), Cäzilia Starringer (sestra Viktorie Gabriel) a Bernhard Gruber (bratr Andrease Grubera). V tento den bylo pořízeno pět fotografií z místa činu.

Vyšetřování probíhalo za obtížných podmínek, které měly několik příčin. Kromě toho, že místním obyvatelstvem byly zničeny důležité stopy, místo zločinu bylo zároveň daleko od mnichovského policejního ředitelství. Navíc tyto policejní síly byly aktuálně zatíženy politickými vraždami, kterým zkrátka byla přiřazena vyšší priorita. Hlavní vyšetřovatel Georg Reingruber mohl na statku osobně zůstat jen několik hodin a další vyšetřování řídil z Mnichova pomocí prostředků, které měl v té době k dispozici, tedy zejména pomocí telefonních hovorů a pošty.

Poměrně spolehlivě bylo určeno, v jakém časovém rozmezí k vraždám došlo. K poslednímu doloženému kontaktu mezi obyvateli statku a některým ze svědků došlo v pátek 31. března, zhruba v 18 hodin večer, kdy statek opouštěla sestra nově příchozí služebné. První záznamy o ztrátě kontaktu s rodinou byly zaznamenány už následujícího dne, v sobotu 1. dubna, kdy na statku nepochodili prodejci kávy a malá Cäzilia chyběla ve škole. Stejné datum, 1. dubna, uváděl také list kalendáře v kuchyni. Noční oblečení dvou ze zavražděných by mohlo ukazovat jak na páteční večer, kdy se obyvatelé právě chystali jít spát, tak i na sobotní ráno, kdy někteří členové rodiny teprve pomalu vstávali. Upravené postele a zatím stále nevybalené osobní věci nové služebné Marie Baumgartner nahrávají spíše první možnosti. Z těchto důvodů se jako nejpravděpodobnější rozmezí vražd udává pátek 31. března mezi 18. a 22. hodinou večerní.

Co se vlastně stalo a jak byly obyvatelé statku vyvražděni? Ohledně tohoto případu koluje rozšířené klišé, že pachatel si počínal zručně, protože všechny oběti zabil jediným přesným úderem motykou nebo krumpáčem do hlavy, což naznačuje, že s touto technikou musel být obeznámen a s velkou pravděpodobností se tedy jednalo o nějakého řemeslníka, řezníka nebo vojáka.

Opravdu?

Ale postupně. Jak zemřel Andreas Gruber?

Dobře… Zrovna Andreas Gruber schytal opravdu jen jednu ránu. Zato pořádnou. Z pravé strany jeho tváře trčely lícní kosti a kusy masa. Jeho tělo bylo nalezeno ve stodole, přikryté dřevěnými dveřmi a asi 30 cm silnou vrstvou slámy. Byl bosý a oblečený do dlouhého spodního prádla. Podle vyšetřovatelů bylo na základě charakteru zranění patrné, že úder byl nečekaný a Andrease překvapil.

Tělo Cäzilie Gruber se nacházelo pod tělem Andrease Grubera. Na sobě měla pracovní oblečení včetně bot. Její lebka byla roztříštěna sedmi údery do hlavy, přičemž podle některých spisů byly na jejím krku patrné stopy škrcení.

Viktoria Gabriel ležela poněkud nalevo od své matky, blíže ke stáji, a byla částečně překryta vrstvou sena. Na sobě měla pracovní oděv, ale bez obuvi. Její lebka byla roztříštěna devíti údery ostrým a dvěma údery tupým předmětem do hlavy. Vyšetřovací spisy se rozcházejí ohledně stop škrcení na jedné z obětí – některé je připisují právě Viktorii.

Cäzilia Gabriel ležela poblíž dveří od stáje. Její tělo bylo částečně překryto slámou. Byla kompletně oblečená v pyžamu, obuv však chyběla. V dlani svírala chomáč ženských vlasů (předpokládá se, že vlastních). Malá dívka měla roztříštěnou pravou stranu lebky tupým předmětem, v blízkosti nosu bylo navíc patrné poranění způsobené ostrým předmětem a také zranění vzniklé tupým úderem do dolní čelisti. Tato poranění však nebyla bezprostředně smrtelná. Dívka po útoku ještě nějakou dobu žila a podle odhadu patologů zemřela až za tři hodiny v důsledku pomalého vykrvácení z řezného poranění na krku. Podle vyjádření patologů mohla být zachráněna, pokud by byla nalezena včas.

Maria Baumgartner byla nalezena vedle postele na podlaze ložnice pro služebnou a byla překryta tlustou peřinou. Byla obutá a kompletně oblečená v sukni a bundě. Z pravého boku byla zasažena do spánku tupým předmětem. Na temeni její hlavy byl nalezen čtyřcentimetrový hluboký otvor po průniku ostrým předmětem. Pod její hlavou se rozprostírala rozsáhlá kaluž krve.

Dvouletý Josef Gruber byl usmrcen ve svém kočárku v ložnici Viktorie jedinou ranou do pravé strany hlavy. Kusy mozku byly nalezeny na podlaze a na povlečení nedaleké postele. Úder byl veden přes stříšku kočárku, která byla při nárazu zničena. Pachatel pak kočárek přikryl sukní Viktorie.

Ve čtvrtek 6. dubna a pátek 7. dubna proběhly na provizorním stolku v areálu statku pitvy zavražděných. Pitevní zprávy se nedochovaly a detailnější popis zranění z pohledu řádného patologického vyšetření dnes není k dispozici. Vycházíme jen z vyšetřovacích zpráv a zběžného ohledání policejních vyšetřovatelů. Z tohoto důvodu není možné spolehlivě potvrdit, jestli byla použita jedna nebo více vražedných zbraní. Ze spisů však vyplývá, že první vyšetřovatelé se přikláněli k variantě více použitých vražedných zbraní.

„Všichni zavraždění byli zabiti údery do hlavy; Povaha zranění naznačuje použití různých nástrojů.“

První podezřelý předmět byl zajištěn během prvního dne vyšetřování. Jednalo se o křížovou motyku, tzv. Kreuzhacke - nástroj pro obdělávání půdy, která byla umístěna ve stáji v krmném žlabu pro domácí zvířata a která upoutala pozornost už Lorenze Schlittenbauera, když v době nálezu procházel stájí do obytné části. Na motyce nebyly zajištěny žádné stopy krve a kůže ani otisků prstů. Svědci dále uvedli, že motyku olizoval dobytek. Použití Kreuzhacke jako vražedné zbraně tak zůstává sporné, přesto je možné tímto nástrojem vysvětlit některá poranění.

Další podezřelé předměty byly nalezeny až o více než rok později při demolici statku. Pod prkny dřevěné podlahy v podkroví byl nalezen ruční krumpáč, tzv. Reuthaue – menší okopávací nástroj. Andreas Gruber na tento krumpáč přimontoval vyčnívající šroub, čímž mu dal nové využití – porážení prasat. I díky této zvláštnosti byl krumpáč sousedy spolehlivě identifikován jako majetek obyvatel statku. Na Reuthaue byly nalezeny stopy krve, vlasů i lidské kůže, a je možné jím vysvětlit většinu poranění obětí. Tento nástroj je tak považován za jedinou spolehlivě doloženou vražednou zbraň. Otisky prstů však na tomto nástroji nebyly patrné.

Poblíž místa nálezu, ve stodole, byl během demolice nalezen kapesní nůž, který původní vyšetřovatelé přehlédli. Tímto nožem by teoreticky šlo vysvětlit řezná poranění na krku malé Cäzilie. Na noži však nebyla nalezena ani krev, ani otisky prstů.

Na stejném místě ve stodole byla při demolici nalezena také zakrvácená obruč od sudu. Není známo, zda na ní byly nalezeny otisky prstů. I touto obručí by teoreticky šlo vysvětlit některá poranění. Zvýšenou pozornost vzbudily na tomto předmětu skvrny od krve. Není však jisté, zda vznikly při použití obruče jako vražedného nástroje, nebo zda byla kontaminována nepřímo během vraždění.

Všechny potenciální vražedné zbraně byly identifikovány jako majetek obyvatel statku. Vzhledem k tomu, že se Reuthaue, nůž i obruč podařilo zajistit místním obyvatelům až při demolici statku a že nůž s obručí se navíc nacházely v těsné blízkosti místa nálezu čtyř těl, nabízí se otázka, jak pečlivě kriminalisté při vyšetřování postupovali, pokud tyto předměty přehlédli.

S ohledem na to, že všechny uvažované vražedné zbraně byly součástí statku, se badatelé spíše přiklánějí k teorii, že vraždění nebylo předem plánováno a došlo k němu v důsledku nějakého konfliktu, který eskaloval v násilí. U pachatele, který by dorazil na místo s úmyslem vraždit, by se totiž předpokládalo, že by si vražednou zbraň předem zajistil a nespoléhal by na to, že si ji opatří až na místě činu.

Kriminalisté se samozřejmě ihned začali zabývat možným motivem činu. Zpočátku se i vzhledem k tehdejším poválečným poměrům ve Výmarské republice, rostoucí inflaci a zvýšenému počtu loupežných přepadení nabízela možnost, že se jednalo o loupežnou vraždu. Vyšetřovatelé rovněž zaznamenali nepořádek v ložnici Viktorie Gabriel, kde byl podle všeho prohledán nábytek. Tuto teorii však brzy narušily nálezy při podrobnější prohlídce statku. Na místě bylo objeveno značné množství cenností:

Vyšetřovatelé celkovou hodnotu tohoto jmění vyčíslili na 96 102 marek, což bylo na tehdejší dobu velké bohatství. Na druhou stranu je třeba zmínit, že naprosto chyběla jakákoliv hotovost v bankovkách a nikdo dodnes neví, jaké cennosti se na statku nacházely PŘED vraždami. Otázka loupežného přepadení tak zůstává otevřená, avšak mezi současnými badateli je tato teorie považována spíše za nepravděpodobnou, přičemž jakékoli jiné motivy jsou zatím pouze předmětem spekulací.

Přes veškeré úvahy o motivu ale zůstává kolem případu Hinterkaifeck celá řada dalších nezodpovězených otázek. Vždyť ani není jisté, kolik pachatelů za vraždami stálo. Jednalo se o osamělého vraha, nebo byla tragédie dílem více útočníků?

Stejně tak je záhadou, jak dlouho pachatel či pachatelé na statku po činu zůstávali. Některé indicie nasvědčují tomu, že vrah v domě přespával, staral se o dobytek a dokonce ujídal ze zásob jídla, zatímco pobýval poblíž mrtvých těl.

A jak se pachatel vůbec dostal ven, když celý objekt byl v době objevu zvenčí nepřístupný a klíče od vchodových dveří byly podle vyjádření Lorenze Schlittenbauera zasunuté v zámku vchodových dveří zevnitř?

A snad největší záhadou dodnes je, jak se vrahovi podařilo vylákat čtyři osoby do stodoly, kde postupně jednu po druhé zprovodil ze světa. Co přimělo dvě z obětí jít z obytné části budovy do stodoly jen v pyžamu a navíc k tomu naboso? Byla k tomu použita lest, například předstírané volání o pomoc, nebo šlo o něco mnohem osobnějšího? A co teprve, když uvážíme, že něčeho takového mohla být schopna sedmiletá dívka? Co ji přinutilo, nejspíš samotnou, jít za tmy v pyžamu a bosou do stodoly?

Na všechny tyto otázky by se dalo jednoduše odpovědět: ‚Nevíme.‘ Ale nebuďme zbabělci a postavme se těmto otázkám čelem.

Co všechno ještě vyšetřovatelé zjistili a jaké indicie by z toho mohly vyplývat?

1) Testem bylo zjistěno, že v obytné části budovy není slyšet žádný křik vycházející ze stodoly.

Je prokázané, že všechny čtyři oběti nalezené ve stodole byly na tomto místě zavražděny. Svědčí o tom stříkance krve na podlaze, zdivu i na dveřích do stáje, zatímco v krmné uličce stáje stopy krve nalezeny nebyly. Stejně tak je prokázané, že oběti na toto místo nebyly odvlečeny násilím. Na jejich tělech totiž nebyly patrné známky boje, vyjma známek škrcení na jedné z dospělých ženských obětí (neznámo které - spisy se v tomto rozcházejí). Otázkou tak zůstává, co nalákalo obyvatele statku jít do stodoly, zvláště ty, kteří byli už v pyžamech a bosí. Pokud se tedy začali obyvatelé postupně přesouvat do stodoly, a přitom impulzem nemohly být zvuky nebo křik vycházející ze stodoly, musel jim být dán jiný důvod.

Viktoria a Cäzilia starší byly oblečené ještě v pracovním oděvu, což naznačuje, že ještě mohly být zaneprázdněny běžnou prací statku nebo čekaly nějakou (třeba i nepříjemnou) návštěvu.

U Andrease a malé Cäzilie, kteří byli v pyžamech a bosí, je situace mnohem záhadnější. Je možné, že se jednoduše začali shánět po Viktorii a Cäzilii starší, když jim jejich dlouhý pobyt mimo obytný areál začal být podezřelý. To ale pořád uspokojivě nevysvětluje, proč se alespoň neobuli. Nebo je do stodoly někdo nalákal pod záminkou nějaké neodkladné naléhavosti? V tom případě by pachatelem musel být někdo, koho znali a komu důvěřovali.

Ohledně této otázky je třeba také poznamenat ještě jednu zajímavost. V době nálezu byla ve stáji nalezena odvázaná volně pohybující se kráva. Mohl ji odvázat právě pachatel, aby přiměl obyvatele vyjít z obytné části budovy?

Z pohledu vraha je pak třeba se ptát, jak si mohl být jistý, že oběti přijdou do stodoly jednotlivě a nenaruší jeho plán. Stačilo málo a tento plán se mohl vymknout kontrole. Tato skutečnost naznačuje, že pachatel buď měl velké štěstí, nebo znal chování rodiny natolik dobře, že s jejich reakcí dokázal předem počítat.

2) Skrz dveře mezi stájí a stodolou mohla projít jen jedna osoba.

Z toho lze odvodit snad jen to, že oběti vstupovaly do stodoly vstříc své smrti jedna po druhé a nejspíš byly na toto místo nějakým způsobem vlákány. To platí opět hlavně pro Andrease a Cäzilii mladší, kteří už byli oblečeni v oděvu určeném pro spánek a do stodoly museli přijít skrz stáj z obytné části statku.

3) V podkroví byly na dvou místech, nad stájí a nad průjezdem, nalezeny odkryté střešní tašky.

Takto odkryté střešní tašky poskytovaly spolehlivý přehled o dění na dvorku. Předpokládá se, že za tímto účelem je takto odkryl pachatel.

4) V podkroví byla kupka sena, na které byly patrné dvě prohlubně jakoby vytlačené od dvou ležících osob.

Tento nález by mohl naznačovat, že pachatel nebo pachatelé se na statku nacházeli už nějakou dobu před vraždami, stejně jako po nich, a že na tomto místě mohl mít skrýš, případně místo odpočinku. Dvě prohlubně v seně zároveň pochopitelně nabízejí indicii o dvou pachatelích.

Prohlubně v seně zároveň ale mohly být i místem radovánek Andrease a jeho dcery Viktorie. Jedna z dřívějších služebných později dosvědčila, že o incestním vztahu mezi Viktorií a Andreasem věděla a jednou je nachytala právě na seníku v podkroví. (Pozn.: Nezaměňovat za nedoloženou informaci, že bývalá služebná na oba aktéry podala trestní oznámení za incest.)

5) V udírně se našlo uzené maso, z něhož bylo patrné, že bylo čerstvě odkrojeno.

To je zajímavý nález, který by mohl hodně napovědět něco o pobytu pachatele na statku. Ale má to jedno ale. Ještě před příjezdem policie se na statek nahrnulo množství zvědavců. Ti chodili všude možně a mimo jiné nakukovali i do udírny. I když nikdo ze svědků vyloženě nepřiznává, že by si pro sebe něco odkrojil, nemůžeme takovou možnost vyloučit.

„Vešel jsem do udírny a viděl jsem, že je plná uzeného masa.“ (svědek Andreas Schwaiger, 17. 12. 1951)

Jiné svědectví, které by mohlo naznačovat, že někdo z přítomných v době objevu tragédie ujídal z místních zásob a že vyšetřovatelé se patrně touto otázkou opravdu zabývali, pochází od svědka Georga Kernera:

„Nemohu potvrdit, že by někdo kradl maso z udírny, ale pamatuji si například, že koroner jedl uzené v kuchyni.“ (svědek Georg Kerner, 27. 11. 1951)

Že by snad samotný koroner měl takovou drzost?

6) Na statku chyběl chleba.

Chléb byl tehdy na statcích nepostradatelnou složkou stravy. Proto by i toto zjištění mohlo znamenat, že byl zkonzumován pachatelem. Ale Hinterkaifeck se v tomto ohledu dost možná vymykal. Zesnulý manžel Viktorie, Karl Gabriel, byl z manželství s Viktorií a bydlení na Hinterkaifecku nešťastný. Svým rodičům si mimo jiné měl stěžovat na to, že na statku mnohdy není ani co jíst.

Navíc mohou platit podobná podezření jako v předchozím bodě.

7) Dobytek byl nakrmený.

Ano, dobytek byl v době příjezdu vyšetřovatelů nakrmený, protože jej nakrmil Lorenz Schlittenbauer. Jestli byl dobytek někým krmený mezi událostmi a nálezem, je dodnes nejasné a kolem této otázky panují dohady. Jak lze vůbec rozpoznat, jestli je dobytek nakrmený nebo ne?

Nenakrmený dobytek by zcela určitě hlasitě křičel. A v tomto bodě narážíme na protichůdná svědectví.

Vzpomeňme si třeba na výpověď mechanika Alberta Hofnera, který tvrdí, že křik dobytka ho vyloženě zaujal. O nápadném křiku dobytka v úterý 4. 4. mluví i svědek Georg Goldhofer.

Svědek Andreas Schwaiger vyloženě tvrdí, že dobytek na něj působil dojmem, jako by byl celé čtyři dny bez péče.

V jiném duchu však mluví např. jeden z nálezců mordu, Jakob Sigl: „Dobytek na mě nepůsobil dojmem, jako by byl několik dní bez potravy. Dokonce věřím, že tam bylo mládě, které by hlasitě křičelo, kdyby nebylo krmeno.“

Je těžké rozhodnout, která tvrzení se více blíží pravdě, ale celkově existuje více svědectví, která zmiňují spíš křičící dobytek. Přitom otázka nakrmeného dobytka je velmi zásadní, protože by mohla napovědět více o délce pobytu pachatele na místě události a tím pádem by i značně mohla zúžit okruh podezřelých.

Vyšetřovatelé mohli v tomto ohledu udělat více. Mohli např. obětovat jedno z telat a nařídit pitvu trávicího traktu. To se ale nestalo.

8) Z podkroví nad průjezdem mezi stodolou a strojovnou viselo lano.

Toto lano mohlo posloužit jako úniková cesta pro pachatele ze statku ven. K lanu se ale ještě vrátíme při rozboru podezřelých.

9) Ložnice Viktorie Gabriel působila dojmem, jako by v ní někdo něco hledal.

Zatímco pokoje služebné a manželů Gruberových byly uklizené, v ložnici Viktorie panoval nepořádek. Skříně a zásuvky byly otevřené, věci rozházené, povlečení na posteli zmačkané – a na něm ležela prázdná peněženka a různé listiny (všelijaké dokumenty nebo Viktoriiny poznámky).

Pokud byl tento nepořádek dílem pachatele, vyvstává otázka: co v místnosti hledal? Nějakou korespondenci? Úřední dokumenty? Vzal z peněženky hotovost?

10) Výpověď Alberta Hofnera

Podle Alberta Hofnera byla vrata do stodoly během jeho pobytu na statku otevřená a pes byl úvázaný venku, zatímco skupina mužů, která nedlouho po něm objevila mrtvá těla, se do stodoly musela dostat násilím a psa nalezla ve stáji.

Svědectví Alberta Hofnera jednoznačně naznačuje, že během jeho pobytu byl na statku ještě i někdo jiný. Tomuto svědectví však ubírá na kráse fakt, že Hofner byl řádně vyslechnut až tři roky po vraždách a jeho vzpomínky nemusí být přesné. V tomto případě opět narážíme na liknavý přístup vyšetřovatelů.

11) Svědectví Michaela Plöckla

Jistý tesař, Michael Plöckl, procházel ráno i večer 1. dubna kolem statku a večer si všiml ohně a kouře vycházejícího z pece, která se nacházela na pozemku rodiny Gruberových.

Jedná se o zajímavé svědectví, které by mohlo naznačovat, že minimálně ještě v noci z 1. dubna byl na statku někdo přítomen. Bohužel však toto svědectví nikdy nebylo zaznamenáno z první ruky – dochovalo se pouze ve formě parafrází od jiných místních obyvatel.

Tyto parafráze existují ve dvou různých verzích. Jedna je dramatičtější, druhá umírněnější.

Dramatičtější verze tvrdí, že Michael Plöckl procházel kolem statku v noci 1. dubna okolo 23. hodiny, když zaznamenal kouř nepříjemného zápachu vycházející z venkovní pece. Vzápětí k němu údajně přistoupil neznámý muž s baterkou, který mu posvítil přímo do obličeje. Plöckl, vyděšený tímto setkáním, se raději dal na útěk.

Tuto verzi popsal ve své výpovědi z 8. srpna 1930 místní obyvatel Wenzeslaus Bley, jenž v případu Hinterkaifeck vystupuje jako jakýsi místní „drbna“. Jeho svědectví jsou často nepodložená a mnohdy velmi přitažená za vlasy. Přesto právě Bleyova verze tohoto příběhu bývá dodnes často citována a nekriticky považována za pravdivou. K Bleyovi a jedné z jeho dalších závažných výpovědí se ještě později vrátíme.

Původnější verze Plöcklova příběhu působí podstatně střízlivěji:

„Svědek Michael Plöckl uvedl, že v sobotu 1. dubna (den po vraždě) šel ráno i večer kolem statku Hinterkaifeck. Ráno byla pec zavřená, večer kolem půl šesté otevřená. V tu chvíli také spatřil světlo připomínající lucernu.“ (Policejní zpráva Richarda Pielmayera, 6. 11. 1926)

„Také bylo zjištěno, že Plöckl, místní tesař, byl na místě po vraždách a viděl v peci oheň.“
(Policejní zpráva Friedricha Hammera, 1. 7. 1929)

Na základě těchto výpovědí se zdá pravděpodobné, že během Plöcklovy cesty kolem statku 1. dubna byl na Hinterkaifecku skutečně někdo přítomen. Plöckl však nikdy nebyl osobně vyslechnut a jeho příběh se k vyšetřovatelům dostal pouze zprostředkovaně. To jen dokresluje zmatek a nejistotu, která tento případ provází.

Je skutečně jen málo toho, co lze s jistotou označit za fakt. Přesto se většina badatelů – z nichž někteří se studiu případu věnují celé dekády – přiklání k následujícím závěrům:

Ještě než přikročíme k rozboru podezřelých, mějme na paměti, že za dopadení pachatele byla vypsána odměna ve výši 100.000 marek. To vedlo k vysokému počtu často až absurdních udání a falešných svědectví. Zároveň místní obyvatelé začali mezi sebou spekulovat, kdo kdy mohl mít s rodinou spory nebo důvod k nějakému vyřizování účtů, a vyšetřovatelům tak nahlašovali často až fantastické teorie za hranicí racionálna.

Začněme tedy právě těmi absurdnějšími teoriemi, ať je máme co nejdřív z krku.

1) Karl Gabriel (mladší)

Padlý manžel Viktorie Gabriel. Jakkoli šíleně se tato teorie může jevit, musíme se smířit s tím, že je zmiňována snad v každém pojednání o případu Hinterkaifeck. Nevybočujme tedy z davu.

Co ke vzniku takové teorie vedlo? Právě ony místní drby, kdy vesničané bezprostředně po vraždách začali polemizovat o tom, kdo by se mohl chtít rodině Gruberových za něco pomstít.

Místní obyvatelé poukazovali zejména na fakt, že tělo Karla Gabriela nikdy nebylo vydáno jeho rodině. Z toho následně vznikla mylná informace, že jeho tělo nikdy nebylo nalezeno. A pokud jeho tělo nikdy nebylo nalezeno, tak je tady přece určitá šance, že válku přežil a vrátil se zpět domů. A když viděl, že jeho žena má další dítě, šel se mstít.

Ale jak to s Karlem Gabrielem bylo doopravdy?

Ví se přesně, kdy a jak Karl zemřel. Bylo to 12. 12. 1914, když byl zasažený střepinami granátu při pokusu o průzkum před zákopem u Neuville. Jeho tělo bylo spolehlivě identifikováno jeho spolubojovníky na frontě Nikolausem Haasem a hlavně Josefem Bichlerem, který kdysi byl zároveň Karlovým spolužákem na škole. Tělo Karla Gabriela bylo pohřbeno do válečného hrobu v St. Laurent-Blangy a jeho jméno je uvedeno na místní pamětní desce.

Po vraždách se sice objevila svědectví o údajném zpozorování Karla Gabriela, ale minimálně dvě z nich už první vyšetřovatelé odhalili jako vylhaná.

Teď na chvíli připusťme možnost, že Karl Gabriel teoreticky válku přece jen přežil. Skutečně by se sedm let neznámo kde potuloval, mezitím by si odskočil vyvraždit obyvatele Hinterkaifecku a poté by nad sebou zase nechal slehnout zem?

Dává to smysl?

A opravdu by měl důvod mstít se nevěrné ženě? Jeho manželství s Viktorií bylo založeno vyloženě z „ekonomických“ důvodů a nebyly v něm žádné pozitivní city. Viktoria po zprávě o jeho skonu neprojevila žádnou lítost a Karl už nedlouho po svatbě ve skutečnosti chtěl z Hinterkaifecku utéct zpět ke svým rodičům, ti mu ale takový plán znemožnili a přinutili ho zůstat s Viktorií. Nicméně při odvodu na vojnu jako adresu bydliště uvedl adresu svých rodičů v Laagu. Stojí za zmínku, že Karl na vojnu šel dobrovolně, což jen podporuje podezření, že s Viktorií opravdu žít nechtěl.

To, že Karlovo manželství s Viktorií směřovalo k zániku, dokazuje i cynické vyjádření jeho tchýně Cäzilie Gruber, která na oznámení o Karlově smrti reagovala slovy: „Tak rozvod už je tady.“

Smrt Karla Gabriela ověřili už původní vyšetřovatelé a opakovaně ji potvrzují i moderní badatelé.

Proč lidé tak rádi věří těm nejšílenějším teoriím, když vysvětlení může být mnohem racionálnější a přímo před očima? Možná proto, že realita bývá někdy nudná, zatímco báchorky mají křídla fantazie. Příběh o tom, že Karl Gabriel zemřel na bitevním poli jako jeden z mnoha milionů dalších vojáků, nikoho nefascinuje. Ale představa, že vztal z mrtvých a vrátil se skryt v mlze traumatu a pomsty, to už má jinou šťávu. Lidská mysl miluje dramatické příběhy – a občas jí nezáleží na tom, jestli jsou pravdivé, hlavně když čtenáře, diváky nebo posluchače dokážou šokovat.

2) Sklad letadel a operace vojenského komanda.

Ještě než se přesuneme do racionální roviny, podívejme se na další senzačně znějící teorii, která se objevila až v posledních letech a vzbudila značný rozruch.

Klíčem k rozluštění záhadných vražd na Hinterkaifecku by podle této teorie mohly být paměti údajného Ernsta Friedricha Mehnerta, bývalého německého důstojníka z 1. světové války a domnělého velitele muničního skladu v Mertzwilleru. Tento zápisník měl v roce 2009 objevit jistý Frank Helmut Noack. Obsahuje údajně 30 stran, z nichž 4 se mají týkat událostí na statku Hinterkaifeck. Důstojník Mehnert se v nich přiznává k účasti na operaci, která vedla k masakru celé rodiny.

O co mělo jít? Podle Mehnertových pamětí došlo v roce 1919 k dohodě mezi Andreasem Gruberem a Reichswehrem (ozbrojený sbor Výmarské republiky), v jejímž rámci Gruber souhlasil, že na svém statku dočasně uschová části dvou vojenských letadel typu Fokker D.III (rozebrané a uložené v dřevěných bednách). To by však bylo v přímém rozporu s Versailleskou smlouvou, která po válce drasticky omezila velikost a výzbroj německé armády. Odhalení takového uskladnění by mohlo vyvolat mezinárodní skandál a vést k tvrdým sankcím. Gruber měl za tuto službu obdržet odměnu ve výši 50 000 marek ve stříbře.

Pointa této teorie spočívá v tom, že Gruber zprvu nevěděl, co ve skutečnosti na svém statku skladuje. Bylo mu výslovně zakázáno nahlížet do beden, údajně s varováním ve stylu: „Dostal jsi zaplaceno, tak mlč a nevyptávej se.“

Součásti letadel měly být ze statku odvezeny v roce 1921. Zapomnělo se však na jednu bednu s dokumentací, která obsahovala přepravní listy, technické nákresy a další materiály dokazující, co bylo skutečně uloženo. Poté, co byly letouny odvezeny, Gruber už necítil potřebu dodržovat zákaz nahlížení a bednu otevřel. Když zjistil, co skutečně uschovával, napadlo ho, že by mohl Reichswehr vydírat – zřejmě s nadějí na další finanční zisk. Neuvědomil si však, že má v ruce důkazy, jejichž zveřejnění by mohlo způsobit mezinárodní skandál.

Vedení Reichswehru se podle teorie rozhodlo jednat a oslovilo veterána 1. světové války, Ernsta F. Mehnerta, který měl sestavit tříčlenné komando s úkolem proniknout na statek, najít a zničit dokumenty, a v případě nutnosti eliminovat i Gruberovy – pokud by kladli odpor.

Komando začalo statek sledovat, sbíralo informace a plánovalo vstup. Večer 31. března 1922 operace začala. Dva členové komanda se tajně dostali dovnitř statku, zatímco Mehnert zůstal v lese jako záloha a komunikoval s nimi pomocí světelných signálů. Uvnitř však došlo k nečekané situaci – jeden z mužů byl přistižen Viktorií Gabriel, jak vykonává potřebu ve stáji. Situace se vymkla kontrole a všichni obyvatelé statku byli postupně zavražděni.

Komando zůstalo na statku několik dní – ujalo se péče o zvířata, přespávalo tam, aby oddálilo odhalení vražd. Dům systematicky prohledávali, až nalezli kompromitující dokumenty, které spálili v peci. Malou část dokumentace si měl Mehnert ponechat jako důkaz úspěšného splnění mise – údajně proto, aby mu Reichswehr vyplatil slíbenou odměnu. Operace byla podle pamětí úspěšná.

Někdy v 70. letech měl Mehnert své paměti sepsat – možná pro své děti, aby „pravda nezanikla“.

V čem tato teorie selhává?

Už na první pohled je to samozřejmě neskutečná blbost. Ale nenechme se unést nějakými dojmy. Dejme šanci taky faktům.

Za prvé - náš hlavní hrdina, Ernst Friedrich Mehnert, se měl narodit 3. prosince 1892 v tehdy německé Vratislavi. Podle matrik se ve Vratislavi nikdo se jménem Ernst Friedrich Mehnert v tomto období nenarodil. Navíc jméno není doloženo ani v žádném vojenském registru.

Za druhé - Mehnert měl být velitelem muničního skladu v Mertzwilleru. Ani v německých, ani ve francouzských archivech však není žádná zmínka o tom, že by v této obci kdy nějaký muniční sklad existoval.

A za třetí - Frank Helmut Noack je zkrátka podvodník. Když po vleklých a opakovaných výmluvách poskytl údajný Mehnertův zápisník k ověření, ukázalo se, že neodpovídá tomu, jak ho původně popisoval. Měl obsahovat čtyři hustě popsané stránky formátu A4 věnované událostem v Hinterkaifecku. Ve skutečnosti šlo o dvě řídké stránky formátu A5, které ani nepůsobí věrohodně. Přestože papír vypadá jako ze 70. let, styl písma a jazyk působí spíš jako pozdější „retro“ rekonstrukce.

Takže bohužel.

3) Bratři Adolf a Anton Gumpovi

A odteď už jen vážně.

Asi dva týdny po vraždách na statku Hinterkaifeck vydal kriminalista Georg Reingruber pátrání po Adolfu Gumpovi, který byl již dříve podezřelý z účasti na vraždách devíti sedláků spáchaných členy Freikorpsu (dobrovolnické polovojenské jednotky v tehdejším Německu) během bitvy o Anaberg v rámci slezského povstání v roce 1921. Vzhledem k této násilné minulosti byl Adolf Gump považován i za možného pachatele v případu Hinterkaifeck.

Adolf Gump byl údajně členem tzv. „zásahové jednotky pro speciální úkoly“ (Rollkommando) uvnitř Freikorpsu, která byla spojována s několika politickými vraždami v Bavorsku, včetně vraždy levicového politika Gareise. Podle některých protokolů mohl Gump vystupovat i pod jménem „Josef Bump“, což mohlo být krycí jméno nebo chyba v přepisu. Žádná konkrétní vina mu však nikdy prokázána nebyla a v roce 1944 zemřel v lazaretu poblíž Würzburgu.

Tím však příběh zdaleka neskončil. Už v roce 1941 se sestra Adolfa a Antona Gumpových, Kreszentia Maier (rozená Gump), na smrtelné posteli svěřila knězi Antonu Hauberovi s tím, že vraždy v Hinterkaifecku spáchali její dva bratři Adolf a Anton.

O několik let později se však tato informace dostala na veřejnost, protože kněz své mlčení porušil a tajemství údajně svěřil několika lidem, mimo jiné i jistému Rudolfu Storzovi. Ten pak v roce 1952 napsal do periodika Schwäbische Landeszeitung dopis, v němž popsal, co mu kněz tehdy řekl.

Na základě tohoto dopisu policie vyslechla kněze Haubera a ten nakonec zpověď Kreszentie Maier skutečně potvrdil. V té době už byl případ vraždy promlčený a z obou bratrů byl naživu pouze Anton Gump. Ten však nikdy nebyl obviněn, protože se mu nepodařilo nic prokázat. Chyběl jasný motiv a sám Anton Gump byl výpovědí své sestry naprosto šokován. Podle jeho slov šlo o formu pomsty — vztahy se sestrou byly velmi špatné a za posledních dvacet let se údajně viděli jen dvakrát. Další dvě sestry bratrů Gumpových, Anna Heimer a Florentine Liebl, považovaly svědectví Kreszentie Maier za neuvěřitelné a absurdní.

4) Rodiny Thalerových a Kasparových

Rodina Thalerových ze statku Unterkaifeck byla už krátce po činu považována za podezřelou. Hlavními podezřelými byli konkrétně bratři Andreas a Josef Thalerovi a jejich otec Andreas Thaler starší. Kriminalista Georg Neuss z mnichovské policie ve své zprávě z 2. května 1922 zmínil také další bratry, Lorenze a Adama, kteří byli přistiženi při pokusu o krádež u hostinského Waltera v Koppenbachu. Není však známo, zda byli tito dva bratři spojováni i s vraždami na Hinterkaifecku.

Bratři Thalerovi byli známi svým recidivistickým životním stylem a různými delikty, což vedlo k podezření – zejména pokud se předpokládalo, že v případě Hinterkaifeck šlo o loupežnou vraždu. Bývalá služebná z Hinterkaifecku, Kreszenz Rieger, uvedla, že bratři Thalerovi měli co do činění s rodinou Gruberových už někdy mezi lety 1920 a 1921, kdy byli Andreasem Gruberem přistiženi a úspěšně odehnáni při pokusu o vloupání. Kromě toho Kreszenz Rieger také popisuje příhody, kdy se jí bratři Thalerovi opakovaně vyptávali, kde má Andreas Gruber schované peníze:

„Krátce po mém nástupu na Hinterkaifeck přišli na pozemek zemědělci Josef a Andreas Thalerovi z Vorderkaifecku. Bylo kolem poledne a já jsem zrovna byla ve své ložnici. Přistoupili k oknu a řekli mi, že mám otevřít vchodové dveře a vpustit je dovnitř. Oba se mě ptali, kde Gruber a jeho rodina spí a kde má schované své peníze.“

O něco zajímavější je však linie teorie spojující rodinu Thalerových s rodinou Kasparových. Barbara Thaler, sestra bratrů Andrease a Josefa Thalerových, byla v době vražd zasnoubená s Andreasem Kasparem. Plánovali svatbu a společné bydlení, jejichž výstavbu financovali jejich otcové – Andreas Thaler starší a Wendelin Kaspar. Stavba však musela být na nějaký čas zastavena kvůli nedostatku financí.

K této záležitosti se opět vyjadřuje Kreszenz Rieger. Podle jejího svědectví obě rodiny zvažovaly, že si na dokončení stavby vezmou úvěr, ale nepodařilo se jim sehnat ručitele. Bezprostředně po vraždách se však situace náhle změnila – stavba byla dokončena i bez nutnosti úvěru a řemeslníci byli řádně a včas zaplaceni.

Zvlášť nápadné – a doložené – je, že dříve spřátelené rodiny Thalerových a Kasparových se po nějaké době silně znepřátelily. Je možné, že mezi nimi došlo k roztržce právě kvůli okolnostem spojeným s vraždami – například kvůli podezření, finančním neshodám nebo ztrátě důvěry.

Určitou slabinou této teorie je fakt, že na statku bylo po činu nalezeno značné množství jmění, a obecně se tak spíše předpokládá, že nešlo o loupežnou vraždu.

Nedochovaly se žádné záznamy z výslechů osob z rodiny Thalerových ani Kasparových. Dochovala se pouze policejní zpráva, která bez bližšího vysvětlení stručně uvádí, že služebná Kreszenz Rieger byla rozsudkem okresního soudu v Schrobenhausenu ze dne 28. 2. 1923 odsouzena k jednomu týdnu vězení za urážku na cti, protože tvrdila, že oba bratři Josef a Andreas Thalerovi se v roce 1920 opakovaně pohybovali u okna její ložnice a vyptávali se jí na místo, kde manželé Gruberovi ukrývali své úspory.

Další část zprávy uvádí, že Kreszenz Rieger podala křivé svědectví i ohledně dofinancování stavby bez nutnosti úvěru, a že ve skutečnosti si Andreas Thaler půjčil 3.000 marek od spořitelny v Schrobenhausenu, 5.102 marek od banky v Mnichově a dalších 3.000 marek od spořitelny v Augsburgu.

5) Rodina Gabrielových

Rodina Karla Gabriela, padlého manžela Viktorie Gabriel. Proč zrovna oni?

Jak už bylo nastíněno výše, manželství Karla Gabriela s Viktorií bylo v podstatě obchodní dohodou mezi dvěma rodinami. Karl Gabriel přinesl na základě manželské a dědické smlouvy z 11. 3. 1914 do manželství věno ve výši 3.000 marek, na jehož základě byla uzavřena majetková dohoda, která statek rozdělila mezi oba manžele rovným dílem.

Karl na Hinterkaifecku trpěl. Kromě toho, že možná musel snášet pokračující incestní vztah své ženy s jejím otcem, si často u svých rodičů stěžoval, že na statku nedostává ani pořádně najíst. Existují nedoložená svědectví, že od Viktoria utekl zpět ke svým rodičům. Zda je to pravda, dnes s jistotou nevíme, ale je jisté, že se o to minimálně pokusil – střízlivější výpovědi uvádějí, že ho rodiče donutili zůstat na statku.

Po vypuknutí první světové války se Karl Gabriel 14. 8. 1914 dobrovolně přihlásil do vojenské služby. Zlé jazyky tvrdí, že vidina života na frontě mu přišla humánnější než život s Viktorií. Během hlídky 12. 12. 1914 Karl Gabriel zemřel na následky výbuchu granátu.

Co to znamená z pohledu uzavřené manželské smlouvy o vlastnictví statku?

„Pro budoucí úmrtí a v případě uzavření zamýšleného manželství se smluvní strany v dědické smlouvě dohodnou na následujícím: Pokud jeden z budoucích manželů zemře, aniž by zanechal potomky, stává se pozůstalý manžel jediným a výhradním dědicem dříve zesnulé osoby.“

Na základě této dohody by se Viktoria Gabriel v tu chvíli měla stát výlučnou majitelkou Hinterkaifecku.

Máme tady ale jeden zásadní háček: Viktoria byla v době smrti Karla Gabriela těhotná a tehdejší německé dědické právo pamatovalo i na ještě nenarozené děti.

„Dítě počaté, ale ještě nenarozené, má dědické právo, pokud se narodí živé.“

Cäzilia se narodila 9. 1. 1915 a podle platných zákonů měla jako dcera Karla Gabriela nárok na tři čtvrtiny dědictví po otci, zatímco Viktoria měla připadnout pouze jedna čtvrtina.

Těžko říct, kde přesně došlo k chybě – jestli Viktoria snad nějakým způsobem dokázala zatajit narození své dcery, nebo jestli úřady opomněly dědické právo pro děti narozené až po smrti jednoho z rodičů. Každopádně Viktoria se na základě chybně vydaného potvrzení o dědictví z 9. 2. 1915 stala výhradní majitelkou statku, což bylo v rozporu s tehdy platným právem.

Rodina Karla Gabriela tak nejenže přišla o syna, ale zároveň i o věno a podíl na statku.

Tato chyba mohla přispět k napětí mezi rodinami – a nejen to. Gabrielovi se mohli cítit zostuzeni a poníženi. Celou záležitost mohli chápat tak, že jejich syn byl podveden a možná musel snášet incestní poměr mezi Viktorií a jejím otcem, což mohlo vyústit v jeho dobrovolný odchod na frontu. Gabrielovi mohli rodinu Gruberových dokonce vinit z nepřímé účasti na synově smrti, protože věřili, že do války odešel právě kvůli životním podmínkám na statku.

O tom, že vztahy mezi oběma rodinami nebyly v pořádku, svědčí i to, že po oznámení smrti Karla Gabriela poslali Gruberovi rodině Gabrielových jako projev soustrasti sud piva – což působí přinejmenším cynicky.

Gabrielovi měli o statek obrovský zájem. Během dědického řízení po vraždách dokonce přišel Karl Gabriel starší, hlava celé rodiny, s poměrně morbidním argumentem, že podle oblečení jejich sedmileté vnučky a neteře Cäzilie Gabriel bezpečně poznal, že zemřela až po své matce (což je nejspíš pravda, protože podle patologů umírala asi tři hodiny), a tudíž během umírání byla poslední a jedinou dědičkou statku.

Soud tento argument odmítl. Rozhodl, že všichni zavraždění zemřeli ve stejnou dobu, a nedal Gabrielovým za pravdu. I přesto ale došlo během dědického řízení k nápravě původní chyby – tedy že dědictví po Karlu Gabrielovi bylo původně připsáno pouze Viktorii. Cäzilii byl posmrtně přiznán nárok na dědictví po otci.

Po vraždách byl podíl na statku přiznán jak pozůstalým z rodiny Gruberových, tak rodině Gabrielových. Nakonec se obě strany dohodly – Gabrielovi podíl Gruberových vykoupili a stali se výhradními vlastníky usedlosti. V březnu 1923 však statek zbourali a z trosek postavili kůlnu. Ale hlavně jim zůstal velký kus pozemku. A to se taky počítá.

Rodina Gabrielových byla vyšetřována ještě v roce 1937 na základě udání od své bývalé služebné Marie Missel. Ta ve výpovědi líčila, že Josef Gabriel, bratr Karla Gabriela, v den vražd odešel do blízkého lesa a nevrátil se celé dvě hodiny. Mimo jiné uvedla, že rodina neprojevila žádné emoce po oznámení tragédie, a že se po činu chovali, jako by jim statek již patřil – chodili ho spravovat a krmili dobytek.

Velmi závažné je zejména svědectví Marie Missel o praní zakrvácené košile:

„Na začátku dubna 1922 jsem na dvoře prala barevné prádlo. Mezi prádlem byla i pánská košile, která měla na levé straně hrudi velkou skvrnu od krve. Ta skvrna byla černá a lepkavá. Na můj dotaz paní Gabriel odpověděla, že syn Jakob měl tentokrát velmi silné krvácení z nosu. Je pravda, že Jakob častěji trpěl krvácením z nosu. Ale nikdy předtím si tím nezašpinil košili. Nemohu však s jistotou říct, jestli ta košile opravdu patřila Jakobu Gabrielovi, nebo ne. Později jsem tu košili už nikdy neviděla.“

Gabrielovi nikdy nebyli obviněni. A podobně jako v případě rodiny Thalerových, i tentokrát se nakonec trestalo za křivé svědectví – Maria Missel byla v roce 1939 přijata do sanatoria v Kaufbeurenu kvůli notorickému lhaní. Bohužel se nedochovaly žádné záznamy z výslechů rodiny Gabrielových - stejně jako odůvodnění, proč byla Maria Missel usvědčena ze lži.

6) Lorenz Schlittenbauer

„Pachatele dnes již vzhledem k velkému časovému odstupu není možné odhalit, nicméně jedno jméno bylo s tímto případem vždycky spojováno.“

Touto větou zakončují svou absolventskou práci z roku 2007 studenti policejní akademie ve Fürstenfeldbrucku, kteří si jako téma zvolili právě případ Hinterkaifeck. Aniž by zmiňovali konkrétní jméno, nemusíme dlouho přemýšlet, abychom pochopili, co nám tímto tajemným vzkazem chtěli sdělit.

Impulsem pro podezření vůči Lorenzu Schlittenbauerovi byly – jak už je v tomto případě téměř národním zvykem – povídačky mezi místními. Obyvatelé věděli o jeho dřívějším vztahu s Viktorií, stejně jako o jeho sporech s Gruberovými ohledně uznání otcovství malého Josefa a zaplacení výživného. Hlavní podezřelý byl tedy na světě.

Hned na tomto místě ale narážíme. Tehdy bylo výživné jednorázové – a jak jsme zmiňovali už dříve, Viktoria toto výživné vlastně zaplatila za Lorenze. Ten nemusel platit vůbec nic.

Jaký jiný motiv by tedy mohl mít?

Co třeba zhrzenost, ponižující pocit z odmítnutí, z nenaplněné lásky? Jenže Lorenz byl v době vražd už znovu ženatý. Kromě toho – za takovou vraždu by usvědčený pachatel tehdy dostal jasný provaz. Stálo by za to takhle riskovat? Kvůli ženské, kterou przní vlastní otec?

Mohlo snad jeho dětem vadit, že má jejich otec někde na odlehlém statku jakéhosi levobočka, s nímž by se po otcově smrti musely dělit o dědictví? Jenže nemanželské děti tehdy mohly dědit jen po svých matkách (co na to rodina Gabrielových?)

I Jakob Sigl, který Schlittenbauera udával jak na běžícím pásu, přiznává, že v období před vraždami spolu Schlittenbauer a Gruberovi vycházeli dobře. Zkrátka – u Schlittenbauera je ve skutečnosti těžké najít věrohodný motiv.

Ale choval se podezřele.

Postupujme chronologicky. Několik dní před vraždami se Andreas Gruber svěřil Jakobu Siglovi, že ztratil klíč od domu. Když trojice ve složení Schlittenbauer, Pöll a Sigl dorazila na uzamčený statek a násilím se dostala dovnitř, Schlittenbauer následně odemkl vchodové dveře zevnitř právě tím klíčem, který měl být podle Grubera předtím ztracen.

Schlittenbauerovo vysvětlení? Klíč už prý byl zasunutý v zámku dveří.

Vyšetřovatel:
„Vysvětlil jste, že jste pak otevřel přední dveře zevnitř klíčem, který byl uvnitř. Jak si to vysvětlit poté, co Siglovi starý Gruber řekl, že mu byl ukraden klíč od domu a že nyní může zamykat jen závorou?“

Lorenz Schlittenbauer:
„To je pro mě záhadou, protože vím jistě, že existoval pouze jeden klíč.“

Připusťme, že starý Gruber ztracený klíč jednoduše našel. V tom případě je tady ale další záhada: pokud byl celý statek uzamčený a trojice objevitelů se musela dostat dovnitř prolomením dveří od stodoly, jak se pachatel dostal ven?

Vyšetřovatel:
„Jak si představujete, že se pachatelé dostali ven z domu, když klíč byl uvnitř?“

Lorenz Schlittenbauer:„V průjezdu visel shora dolů provaz a myslím, že vrazi šli nahoru do seníku nad průjezdem, protože se dalo projít vrškem, a pak se tímto provazem spustili dolů.“

No dobře – tak by se to možná dalo vysvětlit. Ale není to zbytečně komplikované? Nebylo by jednodušší utéct předními dveřmi, ty pak zamknout a klíč zakopat někde v lese?

Navíc s tím lanem je to problematické. Většina svědků tvrdila, že v den nálezu těl žádné lano z podkroví nad průjezdem neviselo.

„Všiml jsem si, že najednou z trámů visí provaz, hned vedle brány. Vím jistě, že toto lano na tomto místě neviselo den předtím.“ (Jakob Sigl, 10. 1. 1951)

„…všimli jsme si oba vrátní a já, že z podlahy mlatu visí provaz silný jako palec, který tam předtím nebyl.“ (Heinrich Nei, 19. 1. 1953)

Byl snad pachatel na místě ještě i po příjezdu vyšetřovatelů?
Nebo to lano na místo později naaranžoval Schlittenbauer, když si uvědomil svou chybu s klíčem a potřeboval narychlo vymyslet scénář, jak se pachatel mohl dostat ze statku ven?

Je třeba dodat, že na trámu, z něhož lano viselo, byl nalezen otisk celé lidské dlaně. Ale jako obvykle – otisky prstů ani v tomto případě nebyly sejmuty.

Zarážející je, že vyšetřovatel, který Schlittenbauera vyslýchal, se jeho odpověďmi vždy spokojil a nikdy ho netlačil ke zdi. A nejen to:

Vyšetřovatel:
„Pane Schlittenbauere, jste rozumný a říkáte pravdu…“

Schlittenbauer během výslechů často propadal v pláč a dával najevo, jak ho obviňování ze strany sousedů trápí. Je patrné, že vyšetřovatelé se nechali ovlivnit jeho chováním.

V této souvislosti je nutné zmínit, že za Schlittenbauera se postavil jeho „nadřízený“ – starosta celého Waidhofenu, Josef Frei. Ten vyšetřovatelům poskytl kladné reference a naznačil jim, že by bylo lepší, kdyby hledali jinde.

Kriminalisté Schlittenbauerovo alibi ani pořádně neprověřili. Spokojili se s jeho jednoduchým tvrzením, že v době činu byl doma se svou ženou – tu ovšem nikdo nikdy nevyslechl.

Lorenzu Schlittenbauerovi rozhodně nepomáhá ani to, že manipuloval s mrtvými a na místě činu ničil stopy. Nálezem těl nebyl nijak otřesený, zatímco Pöll a Sigl byli v šoku a utekli pryč. Schlittenbauer se nebál pokračovat sám do obytné části. Pöll a Sigl se přitom obávali, že vrah může být ještě uvnitř.

Závažné obvinění vůči Schlittenbauerovi podal v roce 1930 Wenzeslaus Bley:

"V roce 1924 jsem byl jednou u hostinského Schwaigera v Gröbernu. Kolem půl čtvrté odpoledne přišel do hospody také Schlittenbauer. Kromě nás dvou nikdo jiný přítomen nebyl. Mluvili jsme o různých věcech a nakonec přišla řeč i na peníze Gruberových.

Při té příležitosti jsem řekl: ‚Teď by se nám hodily peníze z Hinterkaifecku.‘

Schlittenbauer na to odpověděl: ‚Ale kdepak, ve skutečnosti neměli tolik, jak se mezi lidmi říká.‘

Já a hostinský Schwaiger jsme řekli: ‚Jak je vůbec možné, že někdo zabil hned šest lidí – to museli být aspoň tři nebo čtyři pachatelé.‘

Na to Schlittenbauer řekl: ‚Ale vůbec ne, to bylo úplně jednoduché! Já jsem jen čekal, až jeden po druhém přijdou, a pak jsem je jednoho po druhém zabil.‘

My jsme na to řekli: 'Ale co ty dvoje stopy, které už předtím vedly k motorovně?'
A on, bez váhání, odpověděl: ‚No, ty jsem udělal tak, že jsem šel k motorovně, a pak jsem šel pozpátku zpátky.‘

Já i hostinský jsme byli úplně ohromeni, protože mluvil v první osobě. A tak jsme mu téměř současně řekli: ‚No počkej, Lenzi – to jako že jsi to byl ty?‘

V tu chvíli zbledl a řekl: ‚No ne… vlastně jsem chtěl říct, že to tak udělal ten, kdo je všechny vyvraždil..‘

Nastalo ticho. Bylo vidět, že už o tom nechce dál mluvit, a tak jsme to nechali být.

O něco později jsem šel ven na pisoár, hostinský šel se mnou, tak mu povídám: 'Co si o tom myslíš?'

A on odpověděl:'Radši nic. Nechci o tom nic vědět, ještě bych kvůli tomu přišel o celý podnik.'"

Pokud by bylo Bleyovo vyprávění pravdivé, byl by v tom Schlittenbauer až po uši. Jenže proč Bley s tímto obviněním přišel až po šesti letech? V době, kdy další údajný svědek Schlittenbauerova vyprávění – hostinský Schwaiger – byl čtyři měsíce po smrti a nemohl už Bleyovo svědectví potvrdit?

Navíc Bley měl mezi místními pověst drbny – často překrucoval a přikrášloval výpovědi jiných svědků, a jeho vlastní tvrzení tak nelze brát příliš vážně. Zvláštní je i to, že Schlittenbauer měl podle něj mluvit v první osobě hned dvakrát – a přesto byli on i Schwaiger zaskočeni až tím druhým výrokem. Proč až tehdy?

Už v případě rodin Thalerových a Gabrielových jsme se setkali s obviněními, která vznikla na základě křivých výpovědí. Stejně tak se jako nepravdivá ukázala i svědectví o údajném spatření Karla Gabriela. Jakou váhu tedy má Bleyovo svědectví – a vůbec svědectví kohokoli jiného? A máme jistotu, že i Sigl mluvil pravdu o ztraceném klíči, o němž se mu měl starý Gruber zmínit? Podle dostupných informací se o tom nikomu jinému nezmínil, přestože se později třem spoluobyvatelům svěřil se záhadnými stopami vedoucími na statek. O ztraceném klíči jim však Gruber neřekl nic. Zajímavé je i to, že Sigl během prvního výslechu, den po nálezu těl, historku s klíčem vůbec nepřednesl. Poprvé o ní promluvil až tři roky po událostech.

To, že se Schlittenbauer na statku dobře orientoval, vlastně nemusí být až tak podezřelé. Byl nejbližším sousedem rodiny Gruberových, dobře je znal a s Viktorií měl krátký románek. Možná i proto chtěl jako první ohledat jejich těla a co nejrychleji mezi nimi nalézt svého úředně přiznaného syna Josefa. Otázka zahlazování stop ze strany Schlittenbauera je rovněž sporná – sice manipuloval s mrtvými těly, zároveň se však po invazi místních obyvatel na statek před příjezdem policie snažil zabránit alespoň tomu, aby pronikli do ložnic obytné části.

Na druhou stranu u Schlittenbauera najdeme i okolnosti, které hrají v jeho prospěch.

Podle některých zjištění je oprávněné se domnívat, že pachatel na statku po vraždách ještě nějakou dobu pobýval. Jenže Schlittenbauera lidé v období mezi vraždami a nálezem těl opakovaně vídali a běžně se s ním bavili.

Další okolností je, že pět dní před vraždami mu zemřela novorozená dcera. Dokázal by v takovém psychickém rozpoložení zavraždit dvouleté dítě?

Stejně tak je fakt, že Schlittenbauer byl astmatik a celkově nemocný, slabý člověk. Dokázal by vůbec „udýchat“ tak brutální šestinásobnou vraždu?

A hlavně – chybí motiv. Možná by nějaký existoval dva roky před vraždami, ale v době událostí už měl s Gruberovými údajně dobré vztahy. Otcovstvím Josefa si sice nikdy nebyl jist, ale mluvil o něm jako o „mein Bub“ (můj hošík).

Vraťme se ještě k absolventské práci studentů policejní akademie ve Fürstenfeldbrucku.

Na internetu se objevila zpráva, že studenti případ znovu otevřeli a pomocí moderních metod (např. analýzy DNA) odhalili vraha, ale z úcty k jeho žijícím potomkům odmítli jeho jméno zveřejnit.

To je však jen další z mnoha zcestných informací, které celý případ provázejí. Ne – studenti žádného vraha neodhalili, a ani to nebyl cíl jejich práce. Primárně se zabývali tehdejším postupem vyšetřování, analyzovali chyby tehdejších kriminalistů a navrhovali, jak by se podobný případ řešil v současnosti – s využitím moderních metod.

Došli k závěru, že pokud by se stejný případ odehrál dnes, pachatel by neměl šanci uniknout spravedlnosti.

Sami studenti přiznávají, že vraha odhalit již není možné. Mimo rámec samotné práce se mezi sebou sice pokusili dohodnout, kdo by mohl být nejpravděpodobnější pachatel, a všichni se shodli – aniž by ale uvedli konkrétní jméno. Tato shoda ale vznikla čistě na základě domněnek, nikoli důkazů.

K tomu je potřeba dodat, že koordinátorka této práce krátce po jejím dokončení vyjádřila přesvědčení, že podle ní je tato studenty vytipovaná osoba nevinná.

A jedna ze spoluautorek projektu, která se aktivně angažuje na nejrozsáhlejším diskusním fóru k tomuto případu, po dalším osobním studiu v jednom ze svých příspěvků napsala: „Lorenze Schlittenbauera už nepodezřívám.“

Tím sice vyzradila konkrétní jméno, na kterém se spolu se svými spolužáky shodla, zároveň se ale od této teorie s odstupem času vlastně distancuje.

Ve výčtu podezřelých bychom mohli pokračovat. Celkově jich bylo kolem stovky. Někteří čtenáři se možná budou cítit dotčeni, že si přečetli článek o délce malé knihy a svou oblíbenou teorii v něm nenašli. Nesmutněte – o nic jste nepřišli. Důkazy beztak nejsou žádné.

U Lorenze Schlittenbauera možná můžeme pozorovat nějaké podezřelé okolnosti, ale celkově to spíš vypadá, že se stal obětí pomluv ze strany obyvatel. Vyšetřovatelé ho vždy propustili s vysvětlením, že nemají důvod nadále jej podezřívat.

V případě rodiny Gabrielových je možné najít teoretický motiv. Ale ani to zdaleka nestačí k vynesení nějakého obvinění.

Vše ostatní jsou jen teorie vycucané z prstu. Tým vyšetřovatelů byl od počátku tak zoufalý, že mezi podezřelé zařazoval kdekoho – třeba i mechanika Alberta Hofnera, jen proto, že těsně před nálezem těl opravoval motor na statku, nebo jistého pekaře Josefa Bärtla, který byl kvůli duševní poruše hospitalizován v sanatoriu v Günzburgu, odkud v létě roku 1921 utekl a od té doby byl navždy nezvěstný. Jakákoli indicie, která by ho mohla spojovat s vraždami, však naprosto chyběla. Přesto i on byl na seznamu podezřelých.

Vyšetřovatelé tomuto případu nepřiřadili vysokou prioritu, nezajistili otisky prstů, neprověřili důkladně alibi, klíčové svědky vyslýchali příliš pozdě nebo vůbec, řada stop byla zničena, spousta původních spisů se ztratila a v těch, které dnes máme k dispozici, jsou zmatky a nesrovnalosti. A svědectvím se nedá věřit. Není se čeho chytit.

Určitou indicií by možná ještě mohlo být datum 31. 3., které by mohlo poukazovat jako by na konec kvartálu a konec nějakého ultimáta…

Ne, už vážně stačilo.

Obětem byly během pitvy odebrány hlavy a ty byly postupně předány třem parapsychologům, aby z nich „navnímali energii“. Dochovaly se záznamy ze seancí dvou z nich. V něčem se shodují, v něčem rozcházejí. Ale hlavně – a to je to nejdůležitější - ani oni s případem nijak nepomohli.

Blízko rozuzlení byl možná pastor Michael Haas, když se na jaře roku 1931 nechal slyšet, že pachatel „pravděpodobně“ už není mezi živými. Tím zaujal pozornost vyšetřovatelů. Asi opravdu věděl něco víc, protože odmítal vypovídat s odůvodněním, že je vázán zpovědním tajemstvím. Byla poslána žádost do Vatikánu, která měla pastora Haase zprostit tohoto závazku. Kladné vyjádření z Vatikánu opravdu dorazilo. Ale osud asi chtěl, aby pachatele potrestala nějaká vyšší než zemská moc. Vyjádření Vatikánu totiž dorazilo pozdě. Pastor Michael Haas 14. 6. 1933 umírá na srdeční selhání.

„Již zmíněný farář Haas z Waidhofenu se na jaře roku 1931 jednou vyjádřil v tom smyslu, že vrah z Hinterkaifecku pravděpodobně už není naživu, zároveň se ale odvolal na zpovědní tajemství. Snahy ve Vatikánu, jejichž cílem bylo zprostit faráře Haase tohoto tajemství, byly úspěšné. Haas, který byl mezitím převelen do Augsburgu a trpěl vážnými srdečními potížemi, krátce nato zemřel na infarkt; takže když z Říma dorazilo povolení k výpovědi, Haas už nebyl mezi živými.“ (policejní zpráva Xavera Meiendrese, 12. 8 .1948)

Jen pro zajímavost – s ohledem na prohlášení kněze Haase – Lorenz Schlittenbauer zemřel 22. 5. 1941 a ještě na takzvané smrtelné posteli přísahal, že s vraždami neměl nic společného.

V tomto příběhu figuruje i osoba, která zemřela právě na jaře roku 1931 a patřila mezi hlavní podezřelé. My lidé ale zkrátka milujeme záhady, konspirace a rádi diskutujeme – a tak si, podobně jako studenti policejní akademie ve Fürstenfeldbrucku, konkrétní jméno dovolím nechat pro sebe. Z úcty k pozůstalým potomkům. Nicméně o nic zásadního nepřicházíte — protože pokud bychom brali vážně všechny zpovědi a přiznání pronesená na smrtelné posteli, měli bychom dnes minimálně tři „usvědčené“ vrahy.

Statek byl zbořen v roce 1923 a poblíž jeho místa později vyrostl památník věnovaný všem šesti obětem masakru.

V roce 2022, ke stému výročí události, byl památník odstraněn.

Nezbylo nic.

Zdoje:

https://www.hinterkaifeck.net/

https://wiki.hinterkaifeck.net/wiki/

https://forum.hinterkaifeck.net/

Fachhochschule für öffentliche Verwaltung und Rechtspflege in Bayern – Fachbereich Polizei: Projektabschlussbericht zum Thema: Hinterkaifeck (2007)