Článek
Myslel jsem si, že mám zahradu jen pro sebe. Tedy – kromě krtka, pár ptáků a občasné kočky od sousedů. Ale jednoho podzimního večera jsem ho poprvé zahlédl. Malý, zakulacený, pichlavý návštěvník. Ježek.
Byl jsem venku u grilu, když jsem uslyšel šramot u kompostu. Napřed jsem si myslel, že to je opět ten zatracený kocour z vedlejšího domu. Ale ne – tentokrát to byl on. Mrňous, který se ani nezalekl mé přítomnosti. Spíš naopak – v klidu si čichal k trávě a vesele se šinul dál.
Druhý večer jsem mu tam nechal kousek jablka. A třetí už dostal i konzervu pro kočky. A tak to začalo. Každý večer jsem se těšil. Vždy v podobný čas přišel, zobnul si, někdy dokonce jen poseděl a zase zmizel. Byl to takový tichý kamarád. Neptal se, nepovídal – ale byl tam. A já měl pocit, že pro něj nejsem jen „ten, co krmí“, ale možná… že mě taky nějak poznává.
Pak jsem to řekl sousedce
Jednoho rána jsem to s úsměvem zmínil sousedce, paní Machové. Vlastně jen tak mimochodem – že mi na zahradě každý den chodí ježek a že je to docela milé. Usmála se, ale její reakce mi přišla… zvláštní. Takové to: „No jo, ježci, oni přenáší blechy a klíšťata. Měla bych si postříkat plot.“
Neřešil jsem to. Jenže večer ježek nepřišel. Ani další den. A pak další. Misku s jídlem jsem nacházel netknutou, a i když jsem po zahradě chodil potichu jako špión, nikde nic. Jakoby se vypařil. Jako by věděl, že už to není bezpečné.
Hloupá náhoda… nebo ne?
Možná jen odešel. Možná se přesunul dál. Nebo se mu něco stalo. Ale ve mně hlodá pochybnost. Ta časová shoda je příliš podezřelá. Paní Machová je známá tím, že „má ráda pořádek“. Už několikrát jsme slyšeli, jak si stěžuje na ptáky, co jí kadí na parapet. A taky, že do zahrady nepatří žádná „divoká havěť“.
Neposoudím, co se stalo. Ale už několik týdnů je ticho. Zahrada najednou ztratila něco, co mělo kouzlo. A já večer stále chodím ven, dívám se ke kompostu a poslouchám. Pořád doufám.
Někdy se člověk připoutá… i k pichlavému zvířátku
Ten malý ježek mi ukázal, že radost může přijít z úplně nečekaného místa. V době, kdy se všechno honí a spěchá, jsme si spolu vytvořili chvilku klidu. Malý rituál, který mi připomněl, že vztahy nejsou jen mezi lidmi. A že i ticho může být hluboce naplňující, pokud ho s někým sdílíte.
A i kdyby už nikdy nepřišel, zůstane mi v hlavě. A možná i v srdci. A příště si to, že mám na zahradě nového kamaráda, radši nechám pro sebe.
