Článek
Občas se v politice objeví hlas, který nelze snadno zařadit. Není to klasický analytik z think-tanku ani politik s jasnou agendou. Přesto budí pozornost. Xueqin Jiang, kterému se začalo přezdívat „čínský Nostradamus“, se do této role dostal poměrně nenápadně.
Už v roce 2024 přišel s trojicí předpovědí. Tvrdil, že Donald Trump se vrátí do Bílého domu, že poroste napětí mezi Spojenými státy a Íránem a že konflikt může přerůst ve válku. První dvě věci se naplnily. A právě proto se dnes víc než kdy dřív řeší ta třetí.
Jiangův přístup není založený na intuici ani na dojmech. Opírá se o historii, geopolitiku a principy teorie her. Sleduje, jak se velmoci chovaly v minulosti, a snaží se z těchto vzorců vyvodit, co mohou udělat znovu.
Právě tímto způsobem dospěl k závěru, že případný útok USA na Írán by mohl skončit nečekaně špatně. Přirovnává ho k sicilské expedici starověkých Athén. Tehdy šlo o ambiciózní vojenskou operaci, která měla posílit moc říše. Výsledek byl opačný. Athény utrpěly drtivou porážku a nikdy se z ní plně nevzpamatovaly.
Podle Jianga hrozí, že Spojené státy udělají podobnou chybu. Írán není slabý protivník. Je to velká země s komplikovaným terénem, silnou populací a dlouhodobou zkušeností s asymetrickou válkou. V takovém prostředí nefunguje rychlé vítězství.
Klíčový je podle něj charakter konfliktu. Nešlo by o krátkou operaci, ale o vleklou válku na vyčerpání. A právě v takových konfliktech má Írán výhodu. Připravuje se na ně dlouhodobě, zatímco Spojené státy mají omezenou politickou i společenskou trpělivost.
Do hry vstupuje i ekonomický rozměr. Konflikt v oblasti Perského zálivu by mohl zasáhnout globální energetické toky. Stačí narušení strategických tras a dopady pocítí celý svět. Právě takový scénář Jiang popisuje jako jednu z cest, jak může Írán vyrovnat vojenskou převahu USA.
Nejtvrdší je ale jeho závěr. Tvrdí, že Spojené státy takovou válku nemusí vyhrát. A pokud by skutečně selhaly, nešlo by jen o regionální konflikt. Mohlo by to zásadně změnit globální rovnováhu sil a postavení Ameriky ve světě.
Je samozřejmě otázka, nakolik brát podobné scénáře vážně. Historie je plná předpovědí, které se nikdy nenaplnily.
Zároveň ale platí, že velmoci opakovaně doplácejí na stejné chyby. Přecení vlastní sílu, podcení protivníka a vstoupí do konfliktu, který nedokážou ukončit podle svých představ.
Jiangův pohled tak nemusí být proroctvím. Spíš nepříjemnou připomínkou, že i dnešní svět se řídí starými pravidly. A že některé historické lekce se opakují častěji, než by si politici byli ochotni připustit.
Zdroje:
