Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že napíšu něco o parkování. Vážně. Ale to, co se mi nedávno stalo, mi nedalo spát. Věděl jsem, že sousedské vztahy bývají složité, ale že se dá málem vyhlásit třetí světová jen kvůli autu zaparkovanému na ulici? To mě fakt nenapadlo. A ještě v hlavní roli: slečna s obřím SUV, asfalt a jeden dost rozpačitý táta.
Začalo to úplně normálně. U nás v ulici před barákem opravovali příjezd. Opravdu jsme neměli kde nechat auto, a tak jsem ho postavil naproti – na veřejné parkovací místo. Jo, přesně to klasické místo, co nikomu nepatří, ale každý si myslí, že je jeho.
Druhý den večer někdo zazvoní. Otevírám dveře a tam slečna, tipuju lehce přes dvacet, výraz jako když vám chce vnutit náboženský leták, ale místo toho spustí:
„Dobrý den, víte, že parkujete před naším domem?“
Usměju se: „Vím, ale je to veřejné místo, tak snad nevadí. Jen na pár dní, než nám opraví vjezd.“
Na to přišla perla: „My ale máme obří auto, potřebujeme to místo. A je to naproti našemu domu, takže bych vás poprosila, abyste to přeparkoval.“
Na chvíli jsem si myslel, že to je prank. Jenže nebyl. Vysvětlil jsem jí znovu, že místo není jejich, nikoho neblokuju a že tam auto nechám, dokud to bude nutné.
Slečna odešla. O dvě hodiny později se objevuje její otec. Klepe na dveře, v ruce klíče od nějakého SUVčka a v očích omluva.
„Dobrý večer, jen jsem se chtěl omluvit za dceru. Trochu to přehnala. Neberte si to, prosím, osobně.“
Musel jsem se smát. Odpověděl jsem mu, že v pohodě, chápu, že někdy mladí dřív mluví než přemýšlí.
Ale víte, co mě na tom štvalo? Ne to, že někdo něco řekl. Ale ten pocit samozřejmosti, že veřejný prostor si člověk může přivlastnit, jen protože na něj vidí z okna.
A tím se to neskončilo. Večer jsem si šel pro něco do auta a koutkem oka jsem zahlédl, jak mě pozoruje z okna. Jen chyběl dalekohled.
Až druhý den mi došlo, že tohle zažil snad každý, kdo bydlí ve městě. Kámoš mi pak vyprávěl, že jejich sousedka si každý večer dává kuželky, aby si „rezervovala“ své místo. Jiný dokonce říkal, že mu někdo klíčem poškrábal dveře, když parkoval „na jejich fleku“.
A přitom pořád dokola: jde o veřejná místa. Nikdo si je nemůže uzurpovat. Ale některým lidem to prostě nevysvětlíte.
Od té doby, co nám příjezd opravili, už zase parkuju u nás. Slečnu s obřím SUV občas potkám, pozdravíme se. Tváří se, že nic. Ale ta chvíle, kdy jsem byl v jejích očích ten zloděj místa, mi zůstala v hlavě.
Možná si říkáte, že je to banalita. A asi je. Ale v dnešní době, kdy máme za sebou pandemii, nervy na pochodu a každý řeší tisíc věcí najednou, i taková drobnost jako auto na špatném místě může vyvolat výbuch.
Tak jen malá rada na závěr: když už vám někdo stojí „na vašem“ místě, zhluboka se nadechněte. A pak si připomeňte, že to místo stejně nikdy nebylo vaše. Ani moje. Ale hádku si z něj klidně uděláme.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
