Článek
Narodila se 26.08.1948. Rodiče byli učitelé, otec pocházel z maďarského šlechtického rodu. Rád ochotničil. Odmalička se zúčastňovala recitačních soutěží, hrála v divadle. Přesto o herectví nijak nestála, bavily ji dějiny, psychologie, studium jazyků, hovoří plynně - kromě češtiny - německy, anglicky, francouzsky, rusky, polsky, ale také srbochorvatsky. Bavila jí hra na piáno.
Za zmínku stojí, že studovala, jako jedna z velmi mála dívek, matematicko-fyzikální gymnázium, byla ve třídě sama mezi téměř samými chlapci. Ti ji kvůli tomu, ale i její kráse ji obtěžovali, až je musela odhánět. Jednomu příliš vtíravému ctiteli dokonce zlomila při pokusu o tělesný kontakt ruku! Byla přímočará, upřímná, takže se jí kluci - a později - i muži, a to i přes její vzhled spíš vyhýbali, možná i trochu báli.
Po maturitě se přihlásila na Fakultu sociální psychologie, tu absolvovala v roce 1971. Ale už dávno předtím, v pouhých patnácti letech, si poprvé zahrála ve filmu, když ji náhodně objevil režisér Štefan Uher a doporučil kolegovi, Vladislavu Pavlovičovi do dramatu Senzi mama. Obrovský zlom v jejím životě nastal rok poté. Režisér František Vláčil ji obsadil do titulní role středověké, pochmurné balady Markéta Lazarová.
Jde o jedno ze stěžejních děl naší kinematografie. Za nejlepší český film všech dob ho v roce 1994 slavnostně vyhlásili na Filmovém festivalu v Karlových Varech. A o čtyři roky později se mu dostalo stejné pocty v anketě kritiků a filmových publicistů. Slavil i úspěch u publika, to je u „vážných“ děl vzácné, návštěvnost v kinech se pohybovala kolem milionu diváků. Přesto chtěla s herectvím navždy skončit, dokonce ještě před jeho dokončením!
Vznik snímku totiž nebyl ani zdaleka idylický, naopak, natáčení trvalo neuvěřitelně dlouhé dva roky! Navíc v extrémních přírodních podmínkách. Magda na to později vzpomínala: "Já byla poprvé v životě odříznuta od rodičů, nebylo moc možností kdy za nimi odjet. Přidělili mi dozor, oficiálně proto, aby mě v mém věku chránili před muži, ale spíš se ve štábu báli, abych nezdrhla. Děj byl totiž situován do hodně ponuré části Šumavy, místy jsem zažila i dvacetistupňové mrazy.
Na jaře jsem se pro změnu bořila do bláta až po pás. Nebo se k nám pár dní nedostalo auto se zásobováním a my byli o hladu. Prostě nic příjemného. Já také neznala volný čas, když jsem nebyla na place, musela jsem dohánět školu, učení pro mě naštěstí nepředstavovalo problém. Také místo toho, aby mě nalíčili, abych vypadala k světu, mě maskéři naopak každé ráno pořádně ušpinili! Že to patří k atmosféře! Kvůli tomu mě František Vláčil také vyprávěl strašidelné historky ze středověku, asi abych se bála ještě víc.
A ještě k tomu pil, to mi vadilo, odmala jsem na alkohol dost citlivá. Schovávala jsem mu placatku s rumem do sněhu a on se na mě kvůli tomu vztekal. Často byl opilý také Vladimír Menšík. Ten, aby toho nebylo málo, hrozně páchnul, protože mu štáb potřel mnišskou kutnu beraním spermatem, aby se ho držela ovce, ta ho doprovázela jako jeho „družka.“ V pauzách ze sebe pak sypal jako o překot vtipy, hlavně sprosté. Já se červenala, pro holku vychovávanou spíš ve středostavovském prostředí, to sranda prostě nebyla.
On to ovšem nemyslel zle, rád bavil okolí. Ale ani to bohužel nebylo zdaleka všechno. Podle scénáře mě pannu, zasvěcenou bohu službou v klášteře, znásilní loupeživý rytíř. Ta scéna byla dost naturalistická, točila se ve sněhu. Já se do něj ale nakonec zamiluji, což byl největší kámen úrazu, protože mělo dojít na první polibek. Byl ale - bohužel - i první v mém životě. Já si ho, jako asi každá mladá holka, představovala romanticky, moře, západ slunce.
Nic tomu nebylo víc vzdálené. Už nevím, jestli, nebo kolikrát, se záběr opakoval, ale pamatuji si, že jsem ve finále utekla od kamery a někde v koutě znechuceně zvracela. A pak se zařekla, že ve filmu mě už nikdo neuvidí! Jenže úspěch to změnil, navíc jsem o dva roky později dostala velkou příležitost ve francouzském romantickém snímku Královský hon, slavného režiséra François Leterriera, pak pohádkovém příběhu Radúz a Mahulena nebo mírně lechtivé komedii Hry lásky šálivé. To mi bylo 22 let, takže tím bych ukončila téma mých začátky." Končí své vzpomínání Magda Vašáryová.
Její další osudy byly neméně zajímavé. V roce 1990 natočila svůj poslední film a začala se angažovat v politice. Jako velvyslankyně působila v Rakousku, Polsku, měla ostatně pro diplomatickou kariéru jen ty nejlepší předpoklady, včetně jazykové vybavenosti, vzdělání. Po rozpadu společného státu byla deset let poslankyní parlamentu, Národní rady Slovenské republiky. Napsala také dvě knihy - Krátke listy jednému mestu a Diskrétní průvodce : ..co možná nevíte o společenském chování.
Soukromý život spojila s hercem Milanem Lasicou, stal se jejím druhým manželem (poprvé se velice mladá se vdala za kolegu Dušana Jamricha, ale tento vztah dlouho nevydržel.) S ním byla jednačtyřicet let až do jeho smrti v roce 2021, v důsledku poruchy srdečního rytmu. Ironií osudu se tak stalo poté, co dozpíval píseň Ja som optimista. Vyrovnává se s tím dodnes. Měli spolu dvě dcery, Hanu a Žofii.
Zdroj: vzpomínky Magdy Vašáryové
https://www.csfd.cz/tvurce/1076-magda-vasaryova/prehled/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-zeny-na-me-kricely-jdi-do-kuchyne-a-navar-manzelovi-vypravi-magda-vasaryova-257353
