Článek
Mýtus první: „Životní úroveň v naší zemi musí neustále růst.“
Jde o mylnou představu, kterou si mnozí lidé vytvořili na základě zkušeností z několika posledních desetiletí. Přitom nikde na planetě Zemi nikdy v minulosti neexistovala společnost, která by si dokázala zařídit natrvalo bezpečnost, stabilitu a neustálé bohatnutí. Životní úroveň občas roste a občas klesá. V současné době působí na naši společnost hned několik těžko ovlivnitelných podmínek, které růstu blahobytu nesvědčí.
Rozumní občané by si teoreticky mohli zvolit rozumnou politickou reprezentaci, která by mohla pomoci pokles životní úrovně částečně brzdit. Zdá se však, že po takovém realistickém řešení není v naší zemi příliš vysoká poptávka. Nemalé skupiny občanů slyší na výroky typu „vy jste přece nic nezavinili a stát (případně zaměstnavatel) vám musí zaručit takový životní standard, na který jste zvyklí“. Různí političtí a odborářští funkcionáři se snaží své příznivce přesvědčit, že takový postoj je správný a že vláda se o neklesající kvalitu jejich života musí postarat. Skutečnost je ale taková, že striktní požadavek na zachování životní úrovně se dá plnit pouze po krátkou dobu a pouze za cenu ještě brutálnějšího snížení životní úrovně v budoucnosti.
Zodpovědní politici by měli hledat zodpovědné cesty k udržitelné budoucnosti. Ony cesty by mohly být projektovány jak na základě levicového tak i pravicového přesvědčení. Zodpovědná levice by nabídla zejména zvýšení daní a odvodů, nejspíše včetně progresivního zdanění příjmu fyzických osob. Zodpovědná pravice zase výraznější omezení podpor, dotací a „jistot“ nejrůznějšího typu. Politický střed by se pak snažil zkombinovat od obojího něco.
Čeští voliči ale slyší zejména na politické programy nezodpovědné, nejraději populistické. Preferují nízké daně, růst většiny státních výdajů a případně ještě navíc (většinou kdesi v daleké a v mlze se ztrácející budoucnosti) konsolidaci veřejných rozpočtů.
Politici tuto poptávku dobře pochopili. Dokladem pro to je například hlasité volání současné opozice po tom, aby vláda nepřenášela některé výdaje za energie „na lidi“, ale aby je platila ze státního rozpočtu. Přitom je zamlčován prostý a zřejmý fakt, že to, co platí státní rozpočet, platí občané prostřednictvím daní. Buď to platíme nyní našimi daněmi my, nebo to necháme platit včetně nemalých úroků naše potomky. Dnešní vládnoucí koalice zase dětinsky setrvává na tvrzení, že nezvyšuje daně, a prohlašuje, že jakožto vláda „pravicová“ je ani v budoucnosti zvyšovat nehodlá. Výsledný efekt je takový, že daně se zvyšují (vzhledem k výdajům rozpočtu) nedostatečně a kolem změn daní a odvodů jsou prováděna nedůstojná překrucování faktů a mlžení. Nepříliš šťastní jsou z toho pak voliči jak pravice, tak levice, o voličích populistů nemluvě.
Mýtus druhý: „Vedení státu musí zajistit absolutní spravedlnost, a to pro všechny a v každé situaci.“
Jestliže pomýlenost prvního mýtu lze doložit poměrně snadno poukazem na dějiny plné válek a přírodních katastrof, s doložením pomýlenosti mýtu druhého je to poněkud složitější. Touha po spravedlnosti je chvályhodná lidská vlastnost. Rozumní voliči ji právem očekávají u představitelů zákonodárné, výkonné i soudní moci. Přesto dochází a vždy bude docházet k situacím, v nichž se spravedlnost pro všechny účastníky sporu či jiného děje hledá obtížně a nejméně jedna ze stran bude výsledný stav považovat za křivdu.
Naprosto mylným mýtem je pak přesvědčení, že jakési „všem vyhovující spravedlnosti“ lze dosahovat v oblasti ekonomiky, tedy třeba v určování cen, marží, zisků a ztrát, mezd a platů nebo daní. Extrémní a stěží pochopitelnou formou druhého mýtu jsou pak tvrzení typu „protože my jsme nic nezavinili, odmítáme se jakkoli angažovat v překonávání překážek a spravedlivě vyžadujeme, ať situaci někdo vyřeší za nás.“ Přitom ona ne zcela příjemná situace je situací v prvé řadě naší. Problémy a překážky, které se v posledních letech objevují, se nás týkají bez ohledu na to, zda si to připustíme nebo nikoli.
Zapomínáme na zcela zřejmou skutečnost, že překonávání nezaviněných překážek vždy bylo údělem běžného lidského života a že ani v současnosti tomu nemůže být jinak. Popíráním takového faktu a vyznáváním mýtu o nároku na kompenzace za veškerý diskomfort si zaděláváme na docela vážný problém.
Mýtus třetí: „Snižuje-li se životní úrovně chudých lidí, nechť platí bohatí.“
I když jde o stručné a úderné heslo levicové ideologie, rozhodně mu nelze upřít (v neextrémní verzi) ani teoretickou mravní hodnotu ani praktickou použitelnost. Evropané tradičně tíhnou k solidaritě nejrůznějšího typu a prostřednictvím států i nestátních institucí praktikují různé systémy zdravotního pojištění, důchodového zabezpečení, sociální pomoci apod.
Praxe ale ukazuje, že ve společnostech nejrůznějšího typu se majetky, příjmy a další benefity nakonec vždy rozdělují nerovnoměrným způsobem. Toto rozdělení bohatství inklinuje k tzv. Paretovu pravidlu. Dle Paretova pravidla 80 % chudých lidí spotřebovává přibližně 20 % vyprodukovaných statků a naopak 20 % bohatých využívá 80 % statků. Paretovo pravidlo se projevuje v překvapivě široké škále situací. (Například k vyřešení 80 % problémů často stačí 20 % úsilí apod.) Intenzivní snahou vlivných lidí lze sice vychýlit rozdělení majetku a spotřeby směrem k větší rovnosti (chceme-li, tak ke „spravedlnosti“), ale přirozené tíhnutí k Paretovu pravidlu je poměrně silné. Chudí a bohatí tu, zdá se, budou vždy. Příliš intenzivní snahou o budování rovnostářské společnosti lze sice dosáhnout zchudnutí či vymýcení bohaté části společnosti, ale za cenu neméně výrazného zchudnutí ostatních. Po takových revolučních otřesech se Paretovo pravidlo většinou opět obnoví, jen zchudne společnost jako celek.
Pokud nebudeme uvažovat o násilném odebírání majetku bohatým lidem ve stylu bolševické revoluce, nabízí se jako „civilizovaně levicová“ cesta k uskutečnění třetího mýtu v podobě zavedení nějakých brutálně progresivních daní, ať již v oblasti příjmu, majetku nebo spotřeby. Pro bohaté firmy i jedince ale v takovém případě nebývá obtížné změnit působiště či jiné charakteristiky a odvodům v konkrétní „boháčům nepřátelské“ zemi se tak vyhnout.
Chceme-li využít schopných a bohatých lidí co nejlépe ve prospěch celé společnosti, je schůdnější cestou vytvořit pro legální část jejich aktivit příhodné podmínky například budováním kvalitní infrastruktury, zjednodušením a zpřehledněním předpisů a budováním předvídatelného a efektivně fungujícího právního prostředí. Pokud se to povede, patrně by bohaté firmy i osoby byly ochotny platit i mírně vyšší daně a poplatky, než je tomu nyní.
Mýtus čtvrtý: „Nestarejme se o problémy jiných zemí, protože naše pomoc jim se děje na úkor našich lidí.“
Zajisté není v našich silách napravovat všechny nepravosti a krutosti, k nimž na této planetě dochází. Pro to, abychom pomáhali napadené Ukrajině, ale existují důvody nejen mravní, ale i zcela sobecké. Současné vedení Ruska se netají ambicemi rozšířit svou sféru vlivu až po místa, kam sahala moc bývalého Sovětského svazu. Do této sféry patří i naše země. Že realizace těchto ambicí by znamenala výrazné omezení svobod a výrazné snížení životní úrovně, je zcela zřejmé a nejspíše to vědí i ti naši spoluobčané, kteří s Ruskem sympatizují a snaží se mu v jeho rozpínavosti pomoci. Racionální vysvětlení pohnutek vyznavačů čtvrtého mýtu se zvláště v případu odmítání pomoci Ukrajině hledá docela obtížně. Zejména vezmeme-li v úvahu, že k podpoře Ruska a jeho expanzivních choutek inklinují lidé, kteří o sobě prohlašují, že mají kladný vztah k této zemi a že uskutečněním svých vizí by pro své spoluobčany učinili cosi dobrého.
Je možné, že všechny čtyři mýty mají společné východisko, jež se dá zjednodušeně vyjádřit stručnou tezí: Pomozme co nejvíce nyní sobě i za cenu toho, že zničíme svobodu a/nebo prosperitu našich potomků.
Závěr:
Rád bych ve vedení naší země viděl politickou reprezentaci, která by vzala za své dvě vize budoucnosti:
1) Za cenu dočasného snížení životní úrovně nasměřovat naši společnost k udržitelnému vývoji veřejných rozpočtů, aniž tím budou utlumovány vzdělávání, věda, výzkum, rozvoj infrastruktury a podobné investice do budoucnosti.
2) Za cenu upřednostnění investic do obrany a pomocí důsledného udržování těsných vztahů se západními spojenci minimalizovala pravděpodobnost, že se naše země vydá cestou nápodoby některých Rusku nakloněných středoevropských zemí a v delším časovém horizontu pak Běloruska.
Obávám se, že politici, kteří by dokázali splnit první bod, se v naší zemi budou hledat velmi obtížně. V souvislosti s druhým bodem se domnívám, že mezi politickými subjekty současné koalice na jedné straně a současné opozice na straně druhé, se přece jen určitý rozdíl ukazuje.
